Poprvé ve svém životě jsem dorazil do Jeruzaléma koncem července 2001. Brzo poté jsem zjistil, že vliv amerického dolaru na izraelskou ekonomiku mi nedovolí bydlet v bytě sám. A tak jsem se vydal hledat spolubydlící. Našli se dva Američané. Celý následující rok byl ovlivněn studiem na Ústavu pro židovské studie, kam jsme patřili všichni tři. Z té velké hromady vlivů, kterými jsem prošel, bych vybral jeden netradiční – vliv mého spolubydlícího Bena Blutsteina. Nejprve vám představím jeho osobnost a pak, jakým způsobem ovlivnil mé židovské vnímání.
Ben měl v mladí problémy s alkoholem. Nicméně se dokázal osvobodit od této závislosti. Po určitém hledání a tápání, které dobře známe i z našich životů, se rozhodl pro život podle halachy. Halachický Žid však neznamená jako v pražském smyslu někoho, jehož maminka je Židovka a který neví, o čem halacha vlastně je. Halacha, tradiční židovský zákon, nám nejen říká, co a kdy jíst či kdy a jak se modlit, ale dokonce jak se oblékat. A tak jsem si s podivem (a zřejmě i obdivem) všímal Benova arba kanfot – takového silonového nátělníku, který se dává na tělo pod košili a který poznáme na někom pouze podle čtyř třásní trčících z kalhot. Řekli bychom „klasický žid“. Jenže takového bychom tak rychle zase nenašli! Moderní ortodoxie si uvědomuje tíseň při přijímání tradičních zákonů v současné době, ale přitom nechce opustit tradici založenou na historických pramenech. Proto se poctivě noří do textů, které se snaží bez obcházení nově interpretovat. Tak poukazuje na izolovanost originálních halachických textů od pozdějšího vývoje, vedoucího k určitým zvykům. Proto se v průběhu minulého roku v Jeruzalémě na ulici Emek Refaim objevil zřejmě v historii židovstva první ortodoxní a halachický minjan, ve kterém i ženě byl dán prostor jak pro vedení modlitby, tak pro povolání k Tóře. Ben byl také moderní halachický žid, který nosil vždy a všude kipu na hlavě a arba kanfot na tělě, ale kromě toho i velký prstýnek na malíčku a náušnici v uchu. Vždy nám dokazoval z Tóry, že i mužové židovského národa tehdy na poušti u hory Sinaj museli mít prstýnky, náramky a náušnice, protože by jinak to zlaté tele prostě neulili. A nezůstalo jenom u prstýnku a náušnice. Ben měl dokonce i propíchnutý jazyk takovou krátkou kovovou tyčinkou, kterou jsem měl párkrát možnost (přiznávám, že s rozpaky) zahlédnout. Vždy nám tvrdil, že halacha sice zakazuje tetování, ale nijak se nestaví k problému propichování. A co je halachicky nedefinované, je přípustné. Prostě rád experimentoval. Svůj vousový design měnil zhruba každý měsíc. Jednou jsem ho zahlédl, jak s kombinačkami zápasí s vodovodním ventilem pod umyvadlem. Až po naléhání se přiznal, že mu tam spadla náušnice. Ta se už nenašla. Zato umyvadlo, vytočené ze své originální polohy, přestalo těsnit.
Nejvíce však vzpomínám na naše šabaty. Měl jsem tehdy vítězoslavný pocit, když se mi podařilo Bena přesvědčit, že k šabatu patří i fyzická příprava domácnosti na šabat, a že se tedy opravdu budeme muset střídat v umývání koupelky. Ben se tehdy dusil smíchy, když jsem při vysvětlovaní, jakým způsobem se koupelka umývá (o to jsem jím byl totiž požádán), zaměnil slovo kachličky za mouchy. (Jinou křeč smíchu jsem mu způsobil, když jsem při diskusi o obětech v dávném Chrámu zaměnil slovo hrdličky za želvy).
Šabat se v našem jeruzalémském bytě dodržoval podle tradičních pravidel. A tak pro Bena neexistovaly ani elektrické přístroje ani vypínače, ale přitom zůstával tím, kým byl – dýdžejem, který hrával přes večer po jeruzalémských a telavivských barech (ano, i s tou kipou, i s tím arba kanfot), a přes den studoval Talmud na našem ústavu. Ben byl nesmírně talentovaným studentem Talmudu, a proto jsme mu soukromě říkali Mistr Talmud. Vzpomínám si, jak vždy elegantně překládal aramejštinu, jazyk, v němž je Talmud psaný a který je mi natolik vzdálený od krásné hebrejštiny. Kromě jazyku může i obsah způsobit nejednu těžkou chvíli. Uplynulý rok se naše škola rozhodla studovat jeden z 64 traktátů Talmudu zvaný Sanhedrin, který pojednává o soudním systému. A tak jsme studovali nejen, jakým způsobem se vyslýchají svědkové a kolik členů musí být v porotě, ale také jakým způsobem kamenovat a z kterého patra odsouzeného shodit, aby se sice zabil, ale přitom nebyl znetvořen. A v tomto usilovném hledání smyslu se mi Ben snažil vysvětlovat, že mám vidět spíše strukturu argumentů, koncepty myšlení talmudických rabínů a způsob, jakým se tito největší liberálové své doby snažili svými prostředky a čistě intelektuálně vyrovnávat s tradicí. Krok po kroku jsem si začal uvědomovat, jak podstatnou roli hraje Talmud i pro naši progresivní židovskou identitu dnes.

Ben ovlivnil celou naši školu se svým nezapomenutelným citoslovcem: „Pššššššššššššššš!“ Pokaždé, když někdo řekl něco zajímavého nebo nezvyklého, ozvalo se na začátku pouze z jeho a potom z úst stále více a více lidí: „Pššššššššššššššš!“ Až to mnozí

začali nesnášet, ale vymýtit se to nepodařilo. Já to dělám doposud.
Šabat byla vždy zvláštní událost. Uvědomuji si, jak mnohem intenzivněji a radostněji prožívám každý šabat po jednom roce v našem jeruzalémském bytě. Šabat, který přichází pravidelně, který s radostí očekáváme a se zaujetím zapalujeme svíce šabatu a pronášíme originální požehnání, kterým se identifikujeme s rabínským judaismem. Šabat, kdy se snažíme nedělat, co obvykle děláme a naopak dělat, co obvykle neděláme. Ben nebyl dobrý kuchař, ale často neohroženě pozval tak osm lidí. A vždy se v kuchyni něco splichtilo a vždy bylo veselo. A hodně se zpívalo. Zmirot jsou písně určené speciálně pro šabatová jídla. Všechny ty krásné melodie Ben doprovázel jakožto zdatný hudebník bubnováním prstů na stůl. Byl kolem něho vždy rámus, ale byl to rámus přitažlivý. Během šabatové večeře vždy vytáhl Sefer Chinuch – Knihu vzdělávání, která obsahuje 613 tradičních micvot seřazených podle té které týdenní části Tóry (parašat hašavua). A na konci šabatu jsme vždy dělali havdalu podle stylu Benovy rodiny, kdy se píseň o proroku Elijášovi zpívá už na začátku. Jakmile se svíčka ve víně zhasla, Ben vždy přiskočil, namočil si v tomto víně oba ukazováčky a potřel jimi oči, uši a kapsy. Samozřejmě jsem se hned ptal, proč to. Řekl mi: „Šabat končí, vstupuji do nového týdne a přeji si, abych dobře viděl, slyšel a měl stále v kapsách.“
Kvůli dívce, do které se zamiloval, se tento nezvykle silný muž rozhodl ztratit na váze. Začal chodit do posilovny a sáhl po slavné Atkinově dietě, která vylučuje uhlohydráty ze stravy a dává zelenou tukům a bílkovinám. A tak se Ben po naší diskusi o biochemických aspektech této diety začal živit zeleninou, masem a vajíčky.
Semestr nám končil poslední den v květnu. Na druhý den odjel Ben na měsíc domů, do Ameriky, za svými rodiči a sestrou. Koncem června, v den, kdy jsem já odlétal, se vrátil. Byl celý nový - měl nové oblečení, nový řetízek, nové nahrávky pro svou práci dýdžeje. A také úžasně zhubl. Přitom to byl stále ten samý Ben – zbožný, vtipný, hlučný a zajímavý. Celý červenec byl na jazykové výuce na Hebrejské univerzitě. Byl přesně poslední den výuky, 31. červenec 2002, den před odletem domů, kdy jeden hnusný terorista odpálil výbušnou nálož v jídelně univerzity. Devět studentů okamžitě zahynulo. Ben byl mezi nimi.
Můj život s mrtvými. Celý můj srpnový pobyt v Česku a Praze, nezávisle na aktivitách a myšlenkách, byl mým životem s mrtvými. A stále je. Po svém příletu do Jeruzaléma poslední srpnový den jsem stanul v Benově pokoji a přes slzy rozeznával jeho přikrývku a nahrávky. A představoval si, jak onu osudnou noc 31. července přichází do právě tohoto pokoje policie, aby na základě otisků prstů a vzorků DNA mohla s určitostí říct, že ten, koho už nikdy neuvidím, je opravdu Ben. Ben se svou náušnicí a tou šílenou kovovou tyčinkou v jazyku. Ben se svým boucháním prstů o stůl při šabatových zmirot a se svým pšššššššššššš. Ben se svým zaujetím pro Talmud a motivací pro všechno židovské a moderní zároveň. A tak kráčím ulicemi Jeruzaléma a nepřestávám příležitostně sténat: „Where are you, Ben?“
Viktor Fischl ve své knize Loučení s Jeruzalémem píše: „Buď vládl ve světě, do kterého jsme se narodili, zmatek náhodnosti a bezcílný chaos beze všeho smyslu, anebo bylo všechno řízeno pevným řádem, v němž všechno mělo své tajemné místo i svůj smysl, i když nám tento smysl zůstal často utajen, anebo aspoň ukryt v hustých mlhách“.

Tomáš Kučera