Ktiva v´chatima tova židovský rok Ani jsme se nenaděli a už stojíme na prahu nového roku 5763. Jak mnozí z nás tvrdí, od stvoření světa. Tvrzení to je sice správné, ne však zcela přesné, přesněji od šestého dne tvoření, kdy Všemohoucí stvořil první lidi, Adama a Evu. To se stalo, jak naše tradice uvádí, prvního dne měsíce tišrej. Hospodin též rozhodl, že den stvoření člověka bude i dnem jeho soudu za činy, které konal v minulém roce, proto naše tradice nazývá Roš Hašana také Dnem soudu – Jom ha-din. Vzhledem k tomu, že Adam a Eva byli prarodiči všeho lidského rodu, jedná se vlastně o universální Nový rok a o universální Den soudu, kdy Bůh soudí veškeré lidstvo. Pravda, během dlouhé historie se lidstvo rozdělilo na mnoho kultur, etnik a skupin a zapomnělo na své „narozeniny“ a na Den soudu. Kdo však nese pochodeň kolektivní paměti od pradávných dob do dneška jsme my, potomci Abraháma, Jicchaka a Jákoba. Proto je dnes Roš Hašana považován za náš židovský svátek. V traktátu Roš Hašana 16 a,b se píše jménem rabi Kruspedaje a rabi Jochanana, že se na Nový rok před Všemohoucím otvírají tři knihy. Jedna pro stoprocentní hříšníky, druhá pro stoprocentní spravedlivé – „cadikim gmurim“ a třetí pro prostřední. Do knihy spravedlivých jsou zapsáni (nichtevim) a též ihned o Roš Hašana potvrzeni (nichtamim) všichni stoprocentní spravedliví. Tuto knihu nazýváme též knihou života—Sefer ha-chaim. Odtud pramení dávný obyčej přát si navzájem „ktiva ve-chatima tova“, abychom byli zapsáni a potvrzeni v knize spravedlivých. Hříšníci, kteří nelitují svých odporných činů, nemíní je napravit, nejsou ochotni se za ně upřímně kát, ti budou o Roš Hašana zapsáni do knihy stoprocentních hříšníků a ihned v ní též utvrzeni. Nakonec prostřední, což jsme prakticky my všichni, o nás nelze říci, že jsme stoprocentními hříšníky, ale také ne stoprocentními spravedlivými. My jsme zapsáni v knize prostředních. Nám však dal Hospodin ještě poslední šanci, oněch Deset dní pokání mezi Roš Hašana a Jom Kipur. Záleží opravdu jen a jen na nás, jak je využijeme k nápravě našich špatných činů, abychom byli na konci Jom Kipuru hodni toho, že naše jména budou vepsána do knihy spravedlivých, do knihy života. Tradice nám říká, že v každém pokolení žije na světě 36 spravedlivých (lamed vav cadikim), kteří svým příkladným životem dávají morální právo pro existenci tohoto světa. Kdyby těchto 36 spravedlivých nebylo, svět by ztratil opodstatnění ke svému bytí a byl by zničen. Oněch „lamed vav cadikim“ můžeme považovat za nejspravedlivější ze spravedlivých. Zajisté žije na naší planetě více spravedlivých, byť nedosahujících takových kvalit jako oněch 36. Také každé pokolení má svou „morální laťku“ a podle ní posuzuje, kdo je spravedlivý a kdo ne. Tuto skutečnost nám také osvětluje RAŠI ve svém komentáři k 1M 6,9: „Toto je rodopis Noeho. Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení“. Někteří z našich učitelů vidí v tom pochvalu Noemovi. Přestože Noe žil v tak hříšném pokolení, byl spravedlivým—cadikem. Jakým by musel být cadikem, kdyby žil v pokolení spravedlivých?! Jiní však v tomto verši nacházejí Noeho nedostatek. Ano, ve svém pokolení byl cadikem, ale kdyby žil v pokolení Abrahámově, nepočítali by ho mezi spravedlivé (viz též traktát Sanhedrin 108a). V zápisníku, jenž byl součástí pozůstalosti izraelského spisovatele a laureáta Nobelovy ceny za literaturu Šmuela Josefa Agnona, našli zachycen tento krásný chasidský příběh: Jednou Baal Šem Tov (zakladatel novodobého chasidského hnutí, 1700-1760) pociťoval, že se schyluje k velké pohromě na Židy a že nadešel čas pokání.

Baal Šem Tov neotálel, vzal svou hůl, oděl se do hrubé ovčí kůže a vydal se do lesa. Tam, na místě, které znal jen on, v blízkosti prastarého dubu, zažehl oheň. Potom, stoje v mystickém soustředění pronášel modlitbu—přímluvu za židovský lid, který byl v nebezpečí. Jeho vroucná modlitba otevřela nebeské brány a Bůh ve svém neskonalém milosrdenství zachránil svůj lid. O generaci později se opět na Židy řítila těžká pohroma. Jak se o tom dověděl rabi Dov Baer, zvaný Magid z Mezeriče (zemřel 1772), rychle si oblékl svůj černý kaftan a spěchal do lesa, kam chodíval jeho učitel Baal Šem Tov. Našel ono místo s prastarým dubem a tam v hlubokém soustředění pronesl: „Nemůžeme zapálit takový oheň, jaký zapálil Baal Šem Tov, ale můžeme recitovat jeho modlitbu“. Poté se z jeho úst linula vroucná modlitba, která byla vyslyšena a Židé byli zachráněni. Prošlo další pokolení a opět našim předkům hrozilo velké nebezpečí. Tu se obrátili s prosbou o pomoc k rabimu Moše Leibu ze Sasova (1745-1807). Ten si oblékl svůj hedvábný sváteční kaftan, odešel do lesa k onomu starému dubu, tam se postavil a pronesl: „Nemůžeme již zažehnout Baal Šem Tovův oheň, ani neznáme modlitbu našeho učitele, ale známe místo, kde se to událo! Snad to bude stačit k odvrácení pohromy“. Vroucné přání rabiho Moše Leiba bylo vyslyšeno a Židé byli opět zachráněni. Prošla téměř dvě pokolení a opět se nad židovským lidem stahovala temná nebezpečná mračna. Tu věřící požádali o pomoc rabiho Jisraele z Ružinu (1797-1850). Jak je známo, před rabim Jisraelem měli všichni velký respekt a jeho dvůr se podobal královskému dvoru. Rabi usedl na své pozlacené křeslo, zavřel oči, aby se lépe soustředil a pak hlasem plným úzkosti řekl: „Pro přemíru hříchů nám již nestačí síly jít do onoho lesa, kam chodíval náš učitel Baal Šem Tov, ani nemůžeme zapálit ten jeho oheň a zapomněli jsme i jeho zázračnou modlitbu, a dokonce již ani nevíme kde se přesně nachází to místo s prastarým dubem. Co jsme však nezapomněli, je vyprávět tento krásný příběh.“ Zde Agnonův zápis končí. Já mám však za to, že i v tomto případě byla pohroma hrozící Židům odvrácena. Z tohoto příběhu vidíme, jak každé nové pokolení cadiků žilo ve stále lepších hmotných podmínkách, ale na druhou stranu se postupně ztrácela ona duchovní metafyzická síla, kterou oplývaly tyto významné osobnosti. To, co se však nikdy neztratilo z kolektivní paměti, byl příběh o záchraně Židů, který se udál za života Baal Šem Tova a v té či oné podobě pokračoval během daších generací.  Mnozí z nás neplní prakticky žádné micvot, jsou vzdáleni židovské tradici, neznají modlitby a mnohdy ani alef bet. Přesto i tací mohou vyplnit velice důležitou micvu, která nám říká: „V onen den svému synovi řekneš...“ (2M 13,8) Pokud jsi tak dosud neučinil, nyní je správná doba na to, aby si svým dětem řekl z jakého národa pocházejí, kdo jsi ty a kdo jsou (byli) tví rodiče, nezatajuj dětem skutečnost, že pocházejí z národa, jehož slavná historie a duchovní odkaz sahají až k praotci Abrahámovi. Vlož do jejich srdcí jiskřičku kolektivní židovské paměti a pokud ty sám z této jiskřičky nemůžeš zažehnout oheň, nech to na nich a nebraň jim v tom. Ony samy určitě již najdou cestu a způsob, aby z oné jiskřičky vzešel plamen, který jim dodá energii a sílu k rozvoji a prohlubování jejich židovského vědomí. Možná, že tento tvůj počin bude oním zrníčkem písku, které dopadne na misku vah, v níž jsou všechny tvé zásluhy, převáží ji a díky tomu budeš zapsán do knihy života.  Rabín Daniel Mayer