Dny smiřování se
> Tak a je to tu. Paní B. chce bydlet u mne v kanceláři. Prý přijde velká voda a její byt to zaplaví. No nééé.
> Jsem tak strašně unavená. Polsko, Maďarsko, Polsko a ti mí klienti, no to je něco! Volá Jitka, že stoupla voda; náplavka na Kampě je pryč.

> Už zase chce paní B. bydlet u někoho z Bejt Simcha. Kde je náplavka Kampy a kde je byt paní B.?
> Vrátila jsem se do Prahy akorát dvě hodiny před odjezdem dětí do Szarvase. Furt prší.
> Dostávám SMS od Jitky: „Jsou dvě hodiny ráno a my klečíme na jedné holčičce ve vlaku na záchodě a stříháme jí vlasy plné vší. Děsně řve.“ Hmm. Odkdy mají české židovské děti vši? To za nás nebylo.
> Jdu se dívat na vodu, televizi, vodu, televizi. Je to děs.
> S Američany ještě vidíme Židovské město. Jsou staří, unavení, další část chtějí vidět druhý den. Už ji neuvidí. Samá voda.
> Ve 4:30 ráno nám řvou pod okny EééVAááKUůůAááCEéé Starého Města a Josefova. Helikoptéry řvou, není slyšet vlastního slova. Já řvu úplně nesmyslně z okna, že jsme Nové Město. Někdo mě uslyšel: „sorry vole“, ozvalo se a řev se posunul o ulici níž.
> Paní B. byla evakuována do školy v Jindřišské.
> Beru k sobě rodinu s dítětem. Bydlí v Pařížské. Schovali se před evakuací. Blázni, ale fajn lidi. Jsem takový dobrák nebo si ušolíchávám Pánaboha za to, že jsem si nevzala domů paní B. s maminkou? Ale zase tihle jsou tři. Ušolícháno.
> Vozím ve starém minibusu minerálky, Sava, pleny, mycí prostředky. Co se dá.
> Moji nedávno milí staří Američané se mění v tlupu vlků, kteří „mocí mermo“ chtějí jet přes zaplavené Budějky do zaplaveného Salzburgu, neboť to mají

v programu. A oni, Američani, na tom programu trvají. Neustále mne bombardují jiní Američané dotazy‚proč nesmí do Židovského města?‘ Zaplatili si do Čech letenku, chtějí tu katastrofu vidět.
> Rezignuji. Vozím svým busíkem potřeby pro potřebné a spílám nepotřebným.
> Uff, 65 vlků odjelo do Salzburgu. Jsou šťastni a já konečně také. Moji tři nocležníci mi vyvenčují psa Majdu a báječně vaří. Tedy maminka vaří, tatínek kouří doutníky. To také hezky voní.
> Židovské město smrdí jako čert. Na brigádě ve Španělské synagoze nás bylo z Bejt Simcha devět. Julkovi a mně vybuchl na nohy mrazák. Netušila jsem, jak ten freon, či co to tam dnes dávaj, páchne a pálí. Taháme se s těmi těžkými mrazáky a až večer si uvědomujeme, že Židovskému muzeu nepatří. Je to vybavení restaurace, která ani neráčila poděkovat.
> Staronovka je smutná. Umytá a smutná. Dřevěný nábytek začíná mít barevné hermelínové skvrny. Ale nesmrdí. Ta úchvatná synagoga nesmrdí.
> Večer po bohoslužbě v Bejt Simcha jdeme navštívit paní B. a její maminku do školy v Jindřišské. Nejdříve se stavíme v Jubilejní synagoze; právě se všichni hrnou ven. Čeští Židé a pejzáčci, černí kloboukové a konvertité, Židé, pseudo-Židé, sympatizanti. Je to krásné, všichni se modlili zusammen.
> Starou belu. Černooděnci se modlili zvlášť. Paní B. přestěhovali do krásné ubytovny Policejní akademie na Praze 4. Mé svědomí je úplně ušolícháno.
> Organizuji brigádu na pomoc Terezínu. Jede nás 17. Pan Honal je takové zlatíčko, že dává svůj midibus za poloviční cenu. Pan Vlach nejen přistaví své auto doslovně našlapané minerálkami, ale jede s námi makat, dřít, potit se…
> Atmosféra na Malé pevnosti je úžasná. Dřeme se fest. Taháme archiv do I. patra, chlapi bourají nábytek. Už zase vyhazujeme stovky knih, jako v Praze. Tady se nám v nich nehrabou turisté.
> Chce se nám všem brečet.
> Obrovská hlava Klémy Gottwalda nemá čepici, natož něco pod ní.
|
Tváří se bronzově, ale je to umělinka, kašír, falš, jako celý komunismus. I soudružka s ptákem, kdo ví proč, na hlavě je jen kašír. Jak to, že je ten

komunistický pták buržoazně americký orel? No jo, sokol by asi provokoval více. Ty obrovské dělnické pěsti budou ale těžké. Kdepak, jsou lehounké, zase jen taková bolševická kamufláž. Á, sádrový Lenin, ten je neúnosný. A což teprve třímetrový Vladimír Iljič ve zlatavém lamino provedení…
> Znovu jedeme do Terezína. Po dopolední práci v Malé pevnosti se zase rozdělujeme do skupinek. Pevnost, Magdeburky, domácnosti, ukrývaná synagoga. Lidé se ptají, jak nás napadlo jim pomáhat v jejich domovech. Dobrovolníci prý pomáhají v Terezíně jen muzeím a židovskou partu tam neviděl nikdo žádnou.
> Drhneme, osekáváme stěny, pracujeme, kde se dá. Efrat z Izraele je tady na dovolené. Jezdí s námi makat. Jednoho rodiče má z Československa, druhého z Jemenu.

> Průvodkyně Eva ze Staronovky si strašně rozřízla paži. Ránu ji zašili v nemocnici, ale prsty nemůže hýbat. Efrat, copatá Věra i ti ostatní jsou neuvěřitelní, obětaví dříči.
> Pan Honal sehnal super pomocníka, WAPku. Jedeme do Terezína ve třech. On, WAPka a já. Práce jde skvěle. Myjí se sklepy, dvory, stěny. Musíme sehnat ještě alespoň dvě tak silné WAPky.
> Bombarduji předsedu AMCHAMu, Westona Staceyho každý den otravnými prosbami o sušičky pro terezínskou synagogu. Každý na ni kašle. Není majetkem Památníku, ale součástí soukromého domu.
> Jede nás deset, malé sušičky a WAPka. Práce v Malé pevnosti, pak hurá do města k zaplaveným bytům, restauracím, obchodům.
> Slyšet od místního hostinského Petra, mužského jako hora, že tři hodiny nepřetržitě plakal, vyburcuje člověka k další a další jízdě do Terezína.
> Synagoga začala plesnivět. Malinko, ale začala.
> Jsme poněkud zoufalí. Okopáváme stěny ve vedlejších místnostech, rveme se s podlahami, vyvážíme kolečka hlíny. Volá Weston. Americká obchodní komora zakoupila obrovskou, drahou sušičku a půjčuje ji Bejt Simcha, abychom ji použili dle vlastního uvážení. Sušička putuje do terezínské synagogy.
Děkuji za pomoc a podporu naší práce rabínovi Dr. Andrew Goldsteinovi z Northwood and Pinner Liberal Synagogue v Londýně, výkonnému řediteli Americké obchodní komory v ĆR panu Westonu Staceymu, všem dobrovolníkům, kteří se k nám přidávají a nejsou členy Bejt Simcha a vám, oškliví židovští liberálové, kteří bolest obracíte micvou v simcha. A protože stojíme na prahu Dne Smíření, smiřuji se s tím, že v Terezíně chyběla a chybí pomoc jakékoliv jiné židovské organizace, než je Bejt Simcha. Asi jsou zaplavené.
Zajímavé ovšem je, že jsou přidruženými členy Federace ŽO v ČR, což Bejt Simcha není. Inu, každý se smiřujeme se sebou a s Bohem dle svého svědomí, pokud to ovšem není právě ten artikl, který nám chybí.
Přeji všem vybudování pevné archy a nadějný zápis do knihy živých.
Sylvie Wittmannová
foto: Anrej Ernyei a
Sylvie Wittmannová
|