Je pryč, ale zůstává s námi a ještě asi chvilku zůstane… Píšu tyhle řádky ve chvíli, kdy jsme vstoupili do parašy Nicavim (= Všichni jste dneska postaveni před skutečnosti…). Náhoda ? Je pryč, ale zůstává s námi. Velká voda. Kontaminované bahno se začíná zapařovat, namísto rybinou smrdí chemií a Spolchemií. Přestávají platit policejní uzávěry, lidé se smějí vrátit. A vracejí se. Silnice začínají být čím dál průjezdnější, začíná fungovat spojení a prý i běžný život…
Ceny benzínu a plynu (do vysoušečů) okamžitě vyskočily nahoru, také stavební dřevo, nevím kolik si účtují zedníci a fasádníci… včera barmanka našeho divadla, které voda zničila nejen živnost, ale totálně i celý teprve nedávno zařízený byt, vyhodila svůj mobil ze čtvrtého patra divadelní ubytovny, kde jsme jí poskytli dočasný azyl, a pak si pro ty střepy mluvítka tím oknem málem skočila taky… Dneska se na vrátnici divadla zastavilo pár „ochotnejch podnikavejch“, a že nám prý poskytnou vysoušeč. Jeviště by to určitě moc moc potřebovalo. Jenom za tisícovku na den. Poslali jsme je obratem do… (slušně se to řekne: políbit mezuzu…) Mezitím nám cikáni, kterým se teď musí říkat Romové, očesali všechen hliník z lednic, které se sušily před budovou. Byla to fakt jen chvilka… Ale taky přišla dvojice lidiček s deseti nohavicemi sekané a domácíma okurkama, ozvalo se pár pořadatelů benefičních koncertů na podporu našeho divadla a sousedi se na nás usmáli… Ale taky se už člověk doslechne, že jsme tady ze Sudet těm vyhnanejm Němcům ty jejich baráky konečně poslali. Po vodě… A na netu se zase dočtete: „Nedávejte prachy Židovskému muzeu, vždyť ono si to ani moc nezaslouží. Proč nepovolilo Mormonům ofotit židovské archivy? Proč háže klacky pod nohy zahraničním restituentům? Co udělalo pro ty stovky náhrobků na hřbitově u paty žižkovského vysílacího prstu?
Je s námi, ale jako by byla pryč. Svatá tóra. Víte dobře, že na náhody nevěřím, ale shodou okolností celou tu dobu, co ta velká voda pomalu přestávala být pouhou „atrakcí“ jinak utěšeného léta, a i potom, kdy už začala zuřit a zabíjet, četl lid Jisroele náhodou právě paršajot Šoftim, Ki-tece a Ki-tavo. Najdete je v páté Mojžíšově od zhruba sedmnácté do osmadvacáté kapitoly. Národ se tehdy chystal překročit Jordán a laskavý Moše, rabenu, dobře tušil, že to bude docela smršť. A tak jenom tiše připomíná: Koukejte zůstat lidmi !!! Jdete k místu, kde by měl bejt poznat H-spodin, a von bude ze všeho nejlépe poznat ve vás, tak se nechovejte jako dobyvatelé, ale jako lidi. Spravedlivě spravedlnost následovat budete, abys živ byl a spravoval dědictví H-spodinovo (Dt 16:20). 

Bude-li tvůj bráška potřebovat pomoc, i kdyby ti to už lezlo na nervy, vrať se a makej spolu s ním (Dt 22:4); je to ostuda střílet zvířata v Zoo a nevražit na polo-utopené toulavé psy (Dt22:6-7); kdo neřekne pravdu o chemickém nebezpečí, je vinen krví (Dt 22:8); nesnaž se vydělat na cizím neštěstí (Dt 23:16) a udržuj jak dohody (Dt 23:21) tak i ceny (Dt 25:13). 
A nejen to. Hleď dokonce i šetřit ovocných stromů (slavné „bal tašchit“ !! – Dt 20:19) a ani tomu volkovi, co pro tebe mlátí tvoje oblilí, nezavazuj hubu (Dt 25:4). Buď zkrátka trochu víc, než člověk. Proč? Protože H-spodin B-h tvůj chodí uprostřed stanů tvých, hleď tedy, nechť jsou svatým příbytkem, aby Pán Světů při tobě nespatřil nějaké mrzkosti a neodvrátil se od tebe… Ostříhejte tedy slov smlouvy této a šťastně se vám povede...
Jestliže „slov smlouvy“, tedy všech slov. A jiná „slova ze všech slov smlouvy“ (shodou okolností jen o parašu předtím) tvoří další nádhernou parabolu. Nebudete se řezati. To je, prosím, náhodou taky micva… A jak už i tenkrát za Kralickejch byla ta čeština krásná, ona má ta parabola zřetelně dvojí význam. Jednak nám Moše rabenu vzkazuje: Tak, děcka, žádné rituální sebepoškozování nad mrtvým, jako to dělají pronárody, vykašlete se dokonce i na tolik moderní tattoo a piercing, ale ke všemu ještě, ano slyšíte dobře – nebudete „řezati“ do sebe. Nemyslím, že je dobře všechno, co Židovské muzeum dělá a dělalo, ale na to je snad dost času, až zase budeme lidmi. Až se budem moci v plnosti ujmout svého dědictví…


Jedna je pryč a ještě chvíli tu s námi zůstane. Druhá je s námi, ale chvílemi, jako by nebyla. Ale ta jedna byla jen kdoví-kolika-letá, nanejvýš tisíciletá, (jak by si to zatraceně přáli lidi z Metra a ze Spolany!!), zatímco ta druhá je věčná. Té dávám přeci jen větší šance….
-nudnik-