Szarvas je jméno letoviska v Maďarsku, ale také místo, kam se každé léto sjíždějí děti ze zemí převážně bývalé východní Evropy, aby zde společně strávily 14 dní na Mezinárodním židovském táboře. Také letos jsme přijeli na čtvrtý, a zároveň poslední turnus se skupinou 32 dětí, ale protože tábor je místem se svými vlastními pravidly, stali jsme se na dobu zde strávenou opět součástí Československa, tj. byli jsme oficiálně připojeni ke slovenské skupině. Kromě nás tu byly děti z Ruska, Ukrajiny, Maďarska, Bulharska a zemí bývalé Jugoslávie, celkem asi 500 dětí, několik desítek vedoucích, označovaných hebrejským termínem „madrichim“, a pro každou jednotlivou zemi ještě izraelský vedoucí. Tento rok byl navíc pro tábor výjimečný, protože je tomu právě 13 let od jeho založení, takže slavil své Bar Micva.

Nezahálelo se! Každý den se táborem z ampliónů rozezněla hudba a hlas hlavního vedoucího Icka, který nás tahal z postelí k rannímu nástupu, zvanému „mifkad“. Mnozí měli ještě oči zalepené spánkem, ale ty se brzy otevřely, protože úvodním programem bylo žertovné vystoupení „madrichim“ z jednotlivých zemí. A pak recitace Mode Ani a Šema Jisrael a hurá na snídani. Jídelna byla vůbec jedním z nejživějších (někdy i nejživelnějších) místností v táboře. Jedlo se tu, zpívalo, oslavovaly narozeniny, diskutovalo (časté byly diskuse na téma: „Máme jíst raději kulaté žemle nebo špičaté rohlíky?“), pokřikovalo a tancovalo. 
Tématem letošního Szarvase byla menora. Ze vzdělávacích aktivit se děti dozvěděly nejenom trochu více o původu a historii jednoho z nejstarších židovských symbolů vůbec, ale připomenuly si i některé další důležité momenty své historie – vládu Davida a Šalamouna, postavení a zničení obou Chrámů, odchod Židů do exilu a vznik diaspory. Ale jedním z cílů, kromě vzdělávání, bylo hlavně bavit. Proto byl každodenní program opravdu pestrý. Zahrnoval různé sportovní akce, lekce zpěvu a výtvarného umění, výuku izraelských tanců atd., vše pod vedením zkušených izraelských pedagogů. Rozhodli jsme se hned na začátku, že naším heslem bude: „Nikoho k ničemu násilně nenutit“, ale naše obavy byly bezpředmětné. Každý si našel to, co mu vyhovovalo nejvíce.

Vzpomínky, a jsou opravdu krásné, jsou ještě velice živé, a jen těžko se hodnotí, co bylo nejlepší. Byla to snad Havdala na závěr společného šabatu? Při ní se

hladina řeky rozjasnila odrazem stovek svíček a letní nocí se nesl zpěv nás všech. Nebo snad vzpomínkový večer na kruté osudy židovstva v jeho historii, Šoa nevyjímaje? Bludný Žid byl naším průvodcem a my jsme byli s ním při zničení obou Chrámů, exilu, mnoha středověkých pogromech a masakrech, vyhnání Židů ze Španělska. Při závěrečném videoklipu americké rapové skupiny RZA „6 millions“ jsme společně až v morku kostí cítili rezonanci slov refrénu „Never again – Nikdy více“! 
Neměla bych zapomenout ani na Jewrovision = soutěž mladých talentů z různých oblastí, kdy jsme sice nezvítězili, ale nikdy nezapomenu na výkřiky úžasu a obrovský aplaus, který následoval po vystoupení asi 9tiletého Michala ze Slovenska, který neuvěřitelně přesně napodoboval Michaela Jacksona. No, nejsem vůbec fanouškem tohoto zpěváka, ale tady jsem chvílemi přemýšlela, jestli se Jackson „nevyučil“ na Slovensku. 
Jiní si možná více užívali při návštěvě Aqua Parku, noční táborové hře nebo výletu do nedalekého městečka Szarvas.
Pro mnoho dětí to bylo možná poprvé v životě, kdy se dostaly do společnosti tolika lidí z různých zemí, ale s podobným backgroundem. Možná poprvé, kdy nebyly ani chvíli samy, měly intenzivní denní program a poznávaly více nejen lidi kolem sebe, ale i sebe samotné. Poprvé, kdy slyšely tolik mladých lidí společně v synagóze na Kabalat Šabat zpívat hebrejsky Lecha dodi.
A tak jsme se trošku s obavou ptali při závěrečné cestě vlakem – co příští rok? Jely byste znovu? Nepamatuji se, že by někdo odpověděl záporně.

Takže – „Ať žije Szarvas! Ba-šana ha-baa be-Szarvas!“
Markéta Slámová
Foto Andrea Ernyei