věrného pastýře svého lidu
Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra. Jednou uteklo od stáda jehňátko a Mojžíš se za ním rozběhl a dohnal je až u pramene vody, z něhož hltavě pilo. „Chudáčku“, řekl Mojžíš, „mučila tě žízeň a já jsem si toho ani nevšiml. Jak jsi unavené!“ Mojžíš počkal, až se jehňátko napilo, pak je vzal na ramena a odnesl zpět do stáda. Tu se ozval hlas Všemohoucího: „Ten, v němž je tolik lásky a soucitu k ovčímu stádu, bude pastýřem stáda Božího!“ Mám za to, že tento krásný příklad z midraše Šemot Raba vystihuje osobnost našeho rabína a učitele dr. Richarda Federa, jehož výročí úmrtí - jahrzeit - si každoročně připomínáme 19. dne měsíce marchešvan (letos toto datum připadá na 25. října).
Rabín Feder se narodil 26. srpna 1875 ve Václavicích u Benešova v typicky české zbožné židovské rodině. Jeho dětství a mládí bylo těžké, neboť podobně jako mnozí jeho křesťanští vrstevníci pocházel z velice chudé rodiny. Ve svých vzpomínkách dr. Feder píše, že při oslavě zlaté svatby rodičů roku 1909, kterou slavili v kruhu svých sedmi dětí a dvanácti vnuků, jim rodiče řekli: „Děti, vždyť jsme vám vlastně nic nedali.“ Odpověděli jsme jim: „Dali jste nám mnoho. Život, zdravá těla a zdravého ducha, veselou mysl, skromnost, chuť k práci a lásku ke všem lidem.“ Nejenom nadání, ale především píle, vytrvalost a houževnatost byly vlastnostmi, které mu umožnily vystudovat piaristické gymnázium v Praze a poté filozofickou fakultu vídeňské univerzity, na níž obdržel titul doktora filozofie. Souběžně s akademickým studiem studoval na vídeňském rabínském semináři, po jehož úspěšném absolvování obdržel smichu (rabínský diplom) a požehnání. Rabín Feder vzpomíná: „Tatínkův sen se splnil. Celá vesnice byla na mne hrdá, neboť jsem byl jejím prvním doktorem... Zlaté hodinky se zlatým řetězem mi koupili moji drazí rodiče, ale na ten dvoupatrový dům jsem se dosud nezmohl a pravděpodobně nezmohu, protože jsem se nestal tím „pravým“ doktorem (tj. lékařem jako dr. Herink z Benešova).“
Po studiích působil dr. Feder jako rabín v Kojetíně, Lounech, Roudnici a přes třicet let v Kolíně, kde současně působil jako profesor na obchodní akademii.
Dr. Feder byl nejen rabínem, ale i vynikajícím spisovatelem, vypravěčem a popularizátorem židovských tradic a dějin v prostředí českých Židů, kteří se zvláště ve městech již do značné míry asimilovali. Přispíval svými odbornými statěmi do Kalendáře českožidovského a do týdeníku Rozvoj. Před válkou také vydal učebnici hebrejštiny Haleluja, jež byla prakticky až do sedmdesátých let jedinou českou učebnicí novohebrejštiny, kterou bylo s větším či menším úsilím možné sehnat. Mnozí dnešní čtyřicátníci a padesátníci se z ní jako děti učili alef bet. Již pouze za to jsme panu rabínovi vděční.
Spolu se svými kolínskými souvěrci byli za války dr. Feder a jeho rodina deportováni do ghetta Terezín. Zde v přetěžkých podmínkách a s nadlidským úsilím pokračoval ve své duchovní a pedagogické činnosti a stal se tak morální oporou nejen svým kolínským bratrům a sestrám, které neopustil, ale všem obyvatelům ghetta. Osud jeho rodiny byl shodný s osudem evropského židovstva, osvobození se dožil pouze on, sedmdesátiletý patriarcha a jeho neteř.
Spočinula na mně ruka Hospodinova. Hospodin mě svým duchem vyvedl a postavil doprostřed pláně, na níž bylo plno kostí, a provedl mě kolem nich... I otázal se mne: „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Panovníku, Hospodine, ty to víš.“ Potom mi řekl: „Lidský synu, tyto kosti, to je všechen dům izraelský.“ Prorocká slova Ezechielova snad nejvýstižněji vyjadřují léta života dr. Federa po holocaustu. Pan rabín Feder se i přes vysoký věk zhostil svého poslání se ctí a s energií, kterou po pekle nacistických koncentráků měl jen málokdo. Rabín Feder pokračoval ve své mnohostranné činnosti, kterou ani nacisté nebyli s to přerušit. Opět se ujal zbytku – šeerit pleta – svých kolínských souvěrců a dále pokračoval ve své spisovatelské činnosti. Dva roky po válce vychází jeho kniha Židovská tragedie a také dvoudílná učebnice biblické dějepravy, historie a judaismu Sinaj. Vedle toho byl pravidelným přispěvatelem do Věstníku ŽNO a Židovské ročenky. Všemohoucí dopřál dr. Federovi ještě 25 let života naplněného vnitřním smutkem, ale navenek vyzařujícího optimismem a neutuchající vírou, že alespoň ona nepatrná část zachránivších se souvěrců bude pokračovat v tisíciletých tradicích židovského národa. Po úmrtí vrchního rabína dr. Sichra, byl dr. Feder roku 1960 zvolen vrchním rabínem Čech a Moravy.
Vysvětlujte takovému pěti, šesti, desetiletému dítěti z asimilované rodiny pojmy jako vrchní rabín, důstojnost, moudrost, učenost... Pro nás byl rabi Feder dědeček – kterého mnozí z nás nepoznali, vyprávějící o královně Ester a Mordechajovi, o hrdinovi Judovi Makabejském jak osvobodil Jeruzalém a o menoře v Chrámu. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že i on nás všechny považoval za své vnuky a pravnuky. 29. srpna 1970 pozvala Pražská židovská obec pana vrchního rabína Federa na naši bar-micvu, kterou jsme měli společně s Pavlem Feuerlichtem, synem našeho vrchního kantora, ve Staronové synagoze. Rabín Feder se velice těšil, avšak pokročilý věk a nemoc mu již neumožnily z Brna do Prahy přijet. Poslal nám však každému knihu Památky pražského ghetta s osobním věnováním. Dodnes, když si knihu prohlížím, a nejenom tehdy, vzpomínám na našeho učitele - zecher cadik livracha.
Rabín Daniel Mayer
reprofoto: z knihy „Recach be-jom kipur“, Chana Greenfield, vyd.: GEFFEN, Jeruzalém 1995