Včera jsem byl na ranní bohoslužbě v Libeňské synagoze. Obřadem nás provedl rabi Douglas Charing z Velké Británie. Četlo se z Tóry, chodilo se s Tórou a také se troubilo na šofar. Pro většinu českých Židů zvláštní obřad, pro poučenější hezká bohoslužba.
Přestože Libeňská synagoga je dost vzdálena centru Prahy, a vzhledem k povodni i komplikovaněji dopravně dostupná, přišlo nás to ráno okolo padesáti. Ve vzpomínce mi ještě doznívala atmosféra předešlého večera – Erev Roš Ha-šana, kdy jsme při svíčkách v mnohem větším počtu vítali nový židovský rok. Atmosféru dokreslovala omšelost, ale i útulnost Libeňské synagogy. Fakt, že Libeň bylo to místo, kam císařovna Marie Terezie svého času vyhnala pražské Židy, mi připadl symbolický a svým způsobem aktuální. I když jsme seděli odděleně, muži a ženy, náboženská reprezentace Pražské židovské obce by se asi pohoršila nad liberálností pojetí.
Za devět dní budu na Jom Kipur asi prosit také o smíření všech českých Židů. Budu si přát, abychom se jedni nad druhé nevyvyšovali, abychom ty „jiné“ nepodceňovali. Budu si přát, abychom přestali být malicherní, nesnášenliví, pomlouvační, hašteřiví, prostě abychom byli lepší.
Vím, bez rabína – laskavého a moudrého učitele je to těžší, ale učit a naučit se byt lepšími bychom měli. V téhle škole si naštěstí člověk může vybrat tempo, učivo, předměty, učebnice… Zkoušky se nekonají, zkoušení probíhá průběžně a zkoušený se zkouší sám. Já zatím občas propadám, ale nevzdávám to.
Michal Spevák
foto autor