Na přelomu letošního května a června jsem se zásluhou svého zaměstnavatele dostal poprvé do Izraele. Oficiálně jsem jel na měsíční postgraduální kurz, soukromě jsem se jel podívat, jak se žije v zemi, kde je stejně vysoká míra tolerance i nesnášenlivosti.
Několik dní jsem strávil v Jeruzalémě, u kamarádky Ivany, která zde studovala na Hebrejské univerzitě. Ta mne seznámila s Magdou. Magda vyrostla na Moravě a do Izraele, kde se úspěšně uchytila jako učitelka češtiny, se přistěhovala před šesti lety. Hlásila se k ortodoxnímu židovství, ale na jejím vzhledu byste to nepoznali. Byla moderně oblečená, vlasy měla nakrátko ostříhané, s rumělkovo-žlutým přelivem. Pozvala nás k sobě a představila mi svoji přítelkyni, s níž už nějaký ten rok žije. Ledva jsme se usadili a ledva Magdina přítelkyně otevřela bulharské víno, už spustila Magda, co je nového.
Měla velmi příjemný den. Podařilo se jí úspěšně dokončit kurz na policistku-dobrovolnici a byla ráda, že to má konečně za sebou. Poslední dobou se jí kvůli tomu zdávaly dost divoké sny – nejednou takhle v noci honila v úzkých ulicích prchající Palestince. Od takové čerstvě vyškolené policistky se člověk může dozvědět řadu věcí. Třeba, že když nastoupí do městského autobusu (nastupuje se vždy předními dveřmi), měl by si jít sednout až úplně dozadu. Pokud přistoupí Palestinec s úmyslem vyhodit všechny včetně sebe do vzduchu, nejčastěji setrvá u řidiče, popřípadě se někdy přesune doprostřed vozu. To je statistický údaj. Ale nemyslete si, že snad lidé jezdí kvůli tomu v izraelských autobusech nakupení vzadu a u řidiče není ani noha! Na to jsou Izraelci příliš uspěchaní a příliš málo zběhlí ve statistice.
Jen co Magda dovyprávěla o svém čerstvě skončeném kurzu, poprosila svoji přítelkyni, ať dojde pro letáky a pozvánky. Pozvala mě i Ivanu na Průvod hrdosti izraelských gayů a lesbiček, který se měl uskutečnit v Jeruzalémě hned následující pátek. Snažně nás prosila, ať oba přijdeme. Běžně se Průvod hrdosti konává v Tel Avivu – letos poprvé se ho jeho organizátoři rozhodli uspořádat v Jeruzalémě. V Tel Avivu se ho každoročně účastnily tisíce lidí, ovšem Tel Aviv je dost sekulární město. Naopak v Jeruzalémě žije spousta ortodoxních a ultraortodoxních Židů, malé skupiny konzervativních a reformních Židů, spousta křesťanů hlásících se k nejrůznějším směrům, muslimové…, takže všichni byli pochopitelně zvědaví, jak se v takovém městě podobná akce vyvede.
Kolem desáté navštívil Magdu a její přítelkyni další host – kamarád, architekt Josi. Přiznám se, že mi učaroval. Měl v sobě ušlechtilost ducha, spojenou s citem pro detail a se schopností jít do hloubky, aniž by se vzdaloval chápání prostého člověka. Řeč zvolna sklouzla na téma utlačování člověka a jeho ochoty se na tomto utlačování podílet. Téma až příliš příznačné pro ty, kdo se narodili zároveň jako gayové či lesby a zároveň jako Židé. Já s Ivanou a Magdou jsme líčili zkušenosti ze socialistického Československa a sváděli jsme vinu na lidskou lhostejnost, prospěchářství a malodvorkovost. Magdina přítelkyně nám řekla, že ona to tak nevidí. Pocházela z Uruguaye, odkud prchla před režimem vojenské diktatury. Řekla, že v její rodné zemi se intenzivně angažovali všichni – ať už pro režim anebo proti němu, stranou nestál ale nikdo. Posléze, už se přiblížila půlnoc a byl čas k loučení, jsme se všichni shodli na tom, že lidi ochotné podílet se na utlačování, ať už v rámci jakéhokoli –ismu, spojují jejich vlastní nevyřešené citové problémy.
O týden později jsem se tedy do Jeruzaléma vypravil znovu, abych se mohl zúčastnit Průvodu hrdosti. Výchozím místem byl Kikar Cijon (Siónské náměstí).
Už dlouho předtím, než jsem k němu došel, viděl jsem kolem sebe spousty lidí, mířících stejným směrem. V místech, kde začínala zóna vyhrazená pro průvod, jsem byl podroben důkladné osobní prohlídce. Než jsem se dostal na samotný Kikar Cijon, potkala mě, což bylo určitě správné, podobná prohlídka ještě dvakrát.
Původně jsem se měl sejít ještě s Magdou, její přítelkyní a s Ivanou, ale během týdne nějak selhalo telefonní i internetové spojení, pročež jsem se spolehl na řízení shůry. Postavil jsem se do stínu na okraji náměstí a sledoval odtud dění kolem sebe. Všude mraky lidí a ze všech stran přicházeli další a další. Za chvíli jsem spatřil Ivanu s Magdou. Obě byly překvapené, protože od mého odjezdu o mně vinou nefungující techniky nevěděly vůbec nic. Hluk a vřava rostly a spolu s nimi rostla i radost zúčastněných, kterou mohl člověk takřka nahmatat rukama. Jako by se vrátila šedesátá léta. Pořadatelé to vycítili a z reproduktorů se začala linout muzika ve stylu hippies.
Blížila se druhá hodina s poledne. Na vyvýšené místo vystoupil první řečník. V tu chvíli jsme všichni poznali, že jsme v Izraeli a nikde jinde. Odkudsi z okraje náměstí se začalo ozývat divoké pískání na píšťaly. Ukázalo se, že se tam odehrává pokus o vzdoro-manifestaci, o níž se pokusila skupinka ultraortodoxních mladíků. Jejich pokus oslaboval zejména fakt, že na některých z nich byla opravdu hodně vidět jejich čtyři procenta. Nicméně dobrou čtvrthodinu jejich snaha vydržela. Kol ha-kavod!
Když je policie vykázala do patřičných mezí, pokračovaly projevy už nerušeně. Na jiném místě se mezitím vytvořila další separovaná skupinka lidí. Vprostřed nich stál plamenný řečník a ačkoliv z mého místa nebylo slyšet, co říká, bylo zjevné, že se jeho řeč pramálo shoduje s projevy, které byly pronášeny z vyvýšeného místa.
Co řečníci říkali, bohužel nevím. Moje hebrejština dosud není tak dobrá, abych se chytal, a mé kamarádky se zase příliš nechaly vtáhnout do dění, než aby mi byly ještě schopny zprostředkovat překlad.
barevných balónových bran a spousta balónů byla zároveň vypuštěna do vzduchu. Vedle transparentů týkajících se práv
gayů a lesbiček, vznášely se nad průvodem transparenty žádající vyřešení
izraelsko-palestinského konfliktu a všech jeho otázek a také transparenty žádající dodržování
lidských práv všude na světě. Je mnoho věcí, o kterých Izraelci vědí, že se dotýkají jich samotných, i když se dějí třeba na opačném konci země.
V celé té pestré směsici lidí jsem viděl jen jednoho transvestitu a jen dva tři další nápadněji oblečené lidi. Ostatní jako by říkali: nejsme jiní než většina a nechceme se tak tvářit, chceme být bráni jako obyčejní lidé.
Ještě jsme nevyšli z ulice Ben Jehuda a na balkónu jednoho z domů se odehrál nejveselejší incident celého průvodu. Vyběhl tam jeden starší ortodoxní Žid a začal troubit na šofar. Pro vás, kdo jste méně obeznámeni s židovskou tradicí, dodám vysvětlení. Šofar je dutý beraní roh, který vydává kvílivý zvuk. Troubením na něj byl dříve ohlašován soud nebo oznamován požár či jiné hrozící nebezpečí. Tak nevím, jestli už třeba nejsem někde v klatbě…
Průvod pomalu směřoval do Parku nezávislosti. Občas se mezi okolostojícími podařilo potkat snaživce, který se nám snažil vysvětlit, že to celé je bláznivost a že bychom se konečně měli vzpamatovat. Výrazně však převažovali ti, kteří nám dávali otevřeně najevo svoje sympatie a prožívali radost z průvodu spolu s námi. Také počasí jakoby nám dávalo najevo, že je s námi jedna ruka. Do Izraele začal proudit vzduch od Sahary a to znamenalo silné oteplení.
Musím se zmínit ještě o jednom zajímavém člověku. Byl jím přívětivý, usměvavý, asi čtyřicetiletý lubavičský chasid, který mezi námi procházel, každou chvíli se s někým zastavil na kus řeči a laskavým slovem a nabízenými cédéčky se nás pokoušel přesvědčit o svém názoru na homosexualitu, se kterým sice nemůžu souhlasit, ale který on sám nikomu nevnucoval. Když někde zjistil, že nepochodí, šel klidně o dům dál. Z jeho tváře při tom nezmizel přirozený, přívětivý úsměv.
Zvolna jsme dorazili do cíle. Okolí parku již střežilo velké množství policistů. Když došla i naše skupinka, byla všechna místa ve stínu již obsazená a tak nám nezbylo než se opékat na slunci. Na pódiu postaveném uprostřed parku se chystal happening.
V myšlenkách jsem se, chtě nechtě, vrátil k těm nešťastníkům, kteří se na samém začátku pokusili celou akci přepískat. Ve své podstatě to totiž byli skutečně nešťastní lidé. Vyrostli v podmínkách, kde byl každičký úkon přesně předepsán a upraven náboženskými pravidly – ranním vstáváním počínaje (kterou nohu přitom jako první postavit na zem) a vykonáváním tělesných potřeb konče (kterou rukou se utřít a na kterou světovou stranu při tom být obrácen). Vyrostli v rodinách zglajchšaltovaných těmito předpisy do jednotné formy, kde jen málokdy slyšeli: tohle můžeš, když se ti chce, a tohle nemusíš. Vyrostli v prostředí, kde byla otázka jejich orientace naprostým tabu a kde byli vedeni k naprosté ignoraci svých potřeb a k jejich potlačování. Mohlo z nich vůbec vyrůst něco jiného než nešťastné bytosti, považující za největší zlo, dát průchod své přirozenosti?
A tady se dostáváme k jednomu z hlavních problémů, který izraelské židovské gaye trápí – k problému tolerance a jejího sepětí s duchovními hodnotami. Izraelské Židy lze rozdělit na dvě velké skupiny, mezi nimiž sice existují volné přechody, nicméně zároveň mezi nimi zeje hluboká názorová propast. První skupinu tvoří ti zbožní – jejich převážná část se drží naprosté většiny tradic a ortodoxního judaismu. Tito lidé v horším případě odmítají přijímat gaye takové, jací jsou, v lepším případě nevědí, jak se k nim stavět a tak je ignorují. Druhou skupinu a takřka opačný pól tvoří sekulární Židé, kteří se považují za Židy pouze ve smyslu národním, nikoli už jako náboženská skupina. Ti nemají naprosto žádný problém s přijímáním gayů, pro změnu ale zase ignorují duchovní hodnoty a tradice. Ke zbožným mají averzi, protože i oni jsou málo tolerantní, v tomto případě k náboženským zvyklostem. Kromě toho jim zbožní nepříjemně zasahují do občanských práv. Zbožní zase mají averzi k sekulárním, jelikož špatně snášejí veškeré změny a novinky, a nadto se podle jejich názoru mezi sekulárními výrazně vytrácí vzájemná lidská slušnost. Jsi-li gay, který chce být takto přijímán svým okolím a zároveň vyznávat tradici nebo duchovní hodnoty Židů, bylo by pro tebe nejlepší se rozpůlit. Jsi-li lesbička, potom paradoxně nemáš téměř žádný problém. Tóra se o tobě nezmiňuje a v Talmudu je o tobě jen velice okrajová zmínka.
Zatím, co jsem takto uvažoval, happening v Parku nezávislosti se už stačil dobře rozjet. A aby ne, když úvod obstarala pop-music v blízkovýchodním stylu. To je muzika, která vás zvedne ze země, ať už je vám blízký jakýkoli žánr. Odolat orientálním rytmům ve zmodernizovaném pojetí je těžké pro kohokoli, i pro mě, pro kterého má moderní muzika srovnatelné kouzlo jako žena.
Kousek od nás na tuhle muziku tančila dvojice ladných polonahých kluků. Dívat se na ně bylo po všech stránkách příjemné. Když orientální rytmy dozněly a dvojice si chtěla trochu odpočinout, přišel k nim usměvavý chasid, o kterém už byla řeč. A že nedá jinak a že se s nimi oběma musí vyfotit. Vzbudil tím patřičný zájem. Ortodoxní Žid, který by se dobrovolně chtěl fotit se dvěma gayi, kteří se naplno hlásí ke své orientaci, to tu opravdu ještě nebylo. Pak se sice ještě pokusil o nějaké přesvědčování, ale byl slušně odmítnut a tak se vzdálil.
Happening pokračoval popem v evropském a americkém stylu. To, přiznám se, nebyl můj šálek čaje. A protože do večera už se nic dalšího nechystalo, opustil jsem svoje kamarádky a vydal se na cestu zpátky - do Tel Avivu.
Jan Reitschläger
foto: Ivana Nepalová