Co neříkají?  Tuhle otázku mi před dvěma roky (to byl ještě daleko menší) položil malý Kryštůfek. Netýkala se talmudických propletenců, ale Čtyřlístku, onoho comicsu pro omladinu, v němž Bobík s Fifinkou a Myšpulínem prožívají různá (někdy i dost hrůzná) dobrodružství. Klečeli jsme spolu v jeho pokojíku a strýček Achab snaživě vysvětloval každou bublinu s poznámkou: „A tady Bobík zrovna povídá…“ Kryštof chvíli se zájmem poslouchal, cože se to těm „hrdinům“ děje, a pak se nezáludně zeptal: „No jo, ale co neříkají?“ – Přiznám se, že mne dostal… Nedávno jsem si na Kryštofa znovu vzpomněl. Kdosi z přátel chtěl vědět, proč je v každém siduru Ajin a Dalet v klíčovém verši vyznání Šema Jisroel zvýrazněno. Samozřejmě, hebrejské ed (Ajin + Dalet) znamená svědectví anebo svědek. A přiznáním jednoty a jedinečnosti Všemohoucího dosvědčujeme a osvědčujeme, že to s vesmíry a jejich případnou nápravou (tikun) myslíme vážně. To sice není málo, ale je to jen taková myšpulínská bublina, kterou říkají, a kterou nám předali naši učitelé a autority. Navíc, vyslovit se to dá poměrně snadno, ale jak to také žít? Vždyť judaismus je především čin. Stejně, jako každý ví, že ono ed ze Šema Jisroel je (možná také) o svědectví, není tajemstvím, že se Šema Jisroel skládá ze tří oddílů, které lze najít v Zákoně. První část - Slyš a miluj naplno - najdeme v Dt 6:4-9; další - Co je to ale naplno? - nám vysvětluje Dt 11:13-22 a závěrečné ustanovení - A veřejně - ono ustanovení o cicit, je zmíněno dokonce o něco „dříve“, už v Nu 15:37-41. A právě ta dvě místečka v Devarim (Dt) začínají být docela zajímavá. (Čímž vůbec nechci shazovat fakt, že ustanovení o cicit se čirou „náhodou“ objevuje přesně ve chvíli, kdy si špehéři nechali vlastními zraky namluvit, že Kanaán je sice prima kout země, ale že je to pro národ Jisroele pravděpodobně přeci jen velké sousto, zmalomyslněli a vyřizují - s výjimkou Káleba a Jozueho – svým bráškům: „Děcka, tam se nedostanem…“ – a že pak, zase tou čirou „náhodou“, se v ustanovení o cicit objeví formulace, abyste činili všecka slova H-spodinova a nepouštěli se na cesty podle žádostí svého srdce a svých očí...) Nicméně, všimli jste si, čím se kniha Deuteronomium alias (daleko správněji) Devarim (= skutečnosti) od předchozích čtyř liší? V Berešit (Genesis) H-spodin tvoří, v Šemot (Exodu) se H-spodin představuje jménem, ve Vajikra (Leviticu) povolává skrze Mojžíše národ Jisroele na „derech kohanim“ (= na cestu věrného a důstojného kněžství) a nakonec v Bemidbar (Numeri) mluví k Mojžíšovi, aby připravil národ k převzetí jeho dědictví. Pátá Mojžíšova ale začíná slovy: Tyto skutečnosti předal Mojžíš lidu Jisroele před Jordánem na poušti… To už nehovoří, netvoří, nenařizuje, ani se nepředstavuje Všemohoucí (budiž požehnán), tady Věrný a Nejskromnější zapřísahá národ, aby se (sotvaže umře) pokazili co možná nejpozději a co možná nejméně, pokolení jedno tvrdošíjné a vzpurné…

Ve třech kapitolách zopakuje národu všechno podivuhodné, pozoruhodné a laskavé, co mu Všemohoucí cestou z Egypta na pomezí Kanaánu prokázal, a pak spustí: Slyš Jisroeli… Přičemž ono SLYŠ! zaznívá daleko dříve, než teprve v Dt 6:4. Poprvé ho v Knize Skutečností (Devarim) najdeme už v Dt 4:1 a pak ještě v Dt 5:1. Po prvním SLYŠ Mojžíš zdůrazňuje: poslechni si (všechna) ustanovení a soudy, které vás učím (Dt 4:1), po druhém SLYŠ zopakuje celé tzv. „Desatero“, navíc s dodatkem, abyste živi byli a aby se prodlili dnové vaši… Mezi první a druhou „pasáží“ Šema Jisroel pak Mojžíš vybízí národ – když to trochu zjednodušíme a přeložíme do dnešní češtiny – buďte safryš především lidi, ne dobyvatelé, nicméně hleďte si zachovat taky svoji důstojnost. Jak? To už pak vysvětluje v následujících pasážích Knihy skutečností. Dejme tomu „skutečností“, o kterých se nediskutuje, které se žijí. Tohleto sice neříkají slova modlitby Šema, ale bylo by nádherné, kdyby to žili ti, kdo modlitbu dvakrát denně Nebesům předkládají. Dost možná, že stejně jako je daleko důležitější duchovní mezuza a tefilin, než ty viditelné a fyzické, jako lze mít ona požadovaná znamení na čele a na rukou i bez těch řemínků a přesto „k vidění“, stejně tak lze naplnit slova modlitby Šema i tím, co neříkají. Judaismus je čin, i svědectví je čin, ale svědectví vydané činem je jaksi cennější než pouze svědectví vyslovené. A navíc, hebrejské Ajin + Dalet lze číst také jako ad, tj. jestliže anebo jako od, tj. trvale, navždy… Nudnik