Vnoří-li se člověk do Hary, židovské čtvrti vesnice Homt Suk na tuniském ostrově Džerba, jeho prvním dojmem bude modernizované bezčasí. Jak jinak lze popsat pohled na opáleného Žida, který se vrací domů ze suku na polední siestu, oblečen do typické tuniské džiby, splývavého modro-zlatého vyšívaného hávu, který povlává kolem jeho moderního francouzského mopedu? Nebo dům na Rue des Figuieres, jehož bíle omítnuté zdi jsou vyzdobeny jasně modrými jednoduchými obrázky ryb, které mají přinášet štěstí? Jeho interiér přímo oplývá nejrůznějšími stereo, video a komunikačními zařízeními, jaká byste mohli očekávat v bohaté západní domácnosti, včetně CNN, MTV a „Al-Džazíry“, populární arabské napodobeniny CNN, která je satelitně vysílána z Kataru.
Džerba představuje fascinující a rozporuplnou směsici transformace a konzervace. Je jedním z nejnavštěvovanějších míst severní Afriky, nicméně je vzácná právě svou izolovaností. Je zde zachován možná úplně poslední pozůstatek židovského osídlení, které ve Středozemí vzkvétalo více než dva tisíce let. Politická a kulturní historie středověkých Židů zůstala zachována díky káhirské geníze, v níž bylo uskladněno více než sto tisíc fragmentů pergamenu, které odrážejí denní život komunity. Pokud ale chcete skutečně získat alespoň částečnou představu o tom, jaké to bylo žít ve středověku ve Středomoří v komunitě arabsky mluvících Židů, musíte jet na Džerbu.
Místní tradice datuje založení židovské obce na Džerbě do doby zániku druhého Chrámu. Vypráví se příběh kněžské rodiny, která uprchla z Jeruzaléma a odnesla si s sebou i dveře a kameny z Chrámu. Usadili se na ostrově, který byl tehdy fénickým obchodním centrem, a postavili zde synagogu zvanou Ghriba, což znamená „Zázračná“. Do jejích základů zabudovali zmíněné pozůstatky z Chrámu. Místní vyprávějí, že Ghriba odvozuje své jméno od zázračné události, kdy požár, který v synagoze zuřil, spálil vše na popel, ponechal však nedotčené tělo mladé ženy.
Od té doby je synagoze přisuzována zázračná moc: například neplodné ženy nosí vejce do výklenku, o němž se říká, že leží právě nad branou z Chrámu, aby si zajistily plodnost. Někteří radí totéž svobodným dívkám – těm má tato praxe zajistit manželství. Ghriba je považována za zástupkyni samotného Chrámu a džerbští Židé nazývají svoji obec „africkým Jeruzalémem“.
Židé založili svou obec uprostřed místní berberské populace, která s příchodem islámu začala s jeho striktním praktikováním. Důsledné praktikování náboženství jak u muslimů, tak u Židů, vedlo k jejich téměř dokonalé separaci, která trvá dodnes. Židé si dokonce uchovali svůj vlastní arabský dialekt. Ten obsahuje mnoho rysů, které jsou charakteristické pro arabsky mluvící židovské komunity ve Středomoří obecně, což svědčí o existenci blízkých kontaktů mezi těmito obcemi, a to bez ohledu na značné vzdálenosti mezi nimi.
Různé dokumenty z káhirské genízy také potvrzují kontakty mezi Židy z Džerby a jinými středomořskými židovskými obcemi ve středověku. Patří mezi ně i Maimonidova opovržlivá poznámka, v níž znevažuje pověrčivost džerbských Židů, chválí je však zároveň pro jejich víru. Židé na Džerbě převzali mnoho místních řemesel a zaměstnání. Profitovali na tom, že místní berberští muži se živili většinou jako nájemní dělníci ve vnitrozemí a trávili celé měsíce mimo ostrov. Nemohli zde tedy vykonávat stálé zaměstnání. Jedním z významných židovských řemesel, které zde přetrvává dodnes, je klenotnictví. Středověké předsudky měly klenotníky za nedůvěryhodné existence, což je odsuzovalo k životu na okraji společnosti. Tato pozice nicméně nevadila Židům, kteří již tak jako tak tvořili na Džerbě okrajovou menšinu. Udržovali také kontakty se Židy ze vzdálených míst, kteří je mohli zásobovat materiálem.
Po příchodu Francouzů v 19. století a pofrancouzštění většiny severoafrických Židů získali Židé z Džerby zvláštní statut jakožto uchovávatelé zaniklé kultury. Když se Alliance Francaise v rámci „civilizační mise“ mezi severoafrickými Židy pokusila založit na Džerbě sekulární školu, v níž by se vyučovala francouzština a další předměty, Džerbané školu rázně odmítli a dokonce pohrozili exkomunikací (cherem) komukoliv, kdo by se o založení podobné školy pokusil v budoucnu.
Ve 40. letech 20. století přijali Džerbané dvě základní reformy v oblasti školství. Jednou bylo otevření sekulární školy, v níž se vyučuje v moderní hebrejštině i několik nenáboženských předmětů. Druhou, významnější reformou, bylo otevření této školy i pro dívky. Škola, podporovaná American Jewish JOINT Distribution Committee nabídla místním dívkách (či ženám) první příležitost k nabytí gramotnosti.
Zatímco se Tunis a další severoafrické oblasti s významnou židovskou populací stávaly stále více sekulárními a frankofonními, prestiž Džerby jako centra rabínského učení rostla. Ve 20. století se stala zdrojem rabínů a rabínské autority pro celou severní Afriku. Mnozí Židé z Džerby, spolu s dalšími z tradičních (a nefrankofonních) židovských komunit jižního Tuniska, se záhy po jeho vzniku vystěhovali do Izraele. Naproti tomu Židé z asimilovanějších obcí Tunisu a severní oblasti země emigrovali po vyhlášení tuniské nezávislosti v roce 1956 spíše do Francie než do Izraele. Druhá vlna emigrace z Džerby se datuje do 80. let, do období vzedmutí vládou sponzorovaného islamismu.
k současnému politickému vývoji tím, že jejich každodenní kontakt s Araby jim umožňuje mimořádně dobře chápat arabské postoje vůči Židům. Z náboženského hlediska zůstává Hara velmi konzervativní. Muži se třikrát denně modlí v některé z mnoha místních synagog; vdané ženy si zakrývají vlasy a dívky nosí výhradně sukně. Běžné denní rozhovory jsou kořeněny různými frázemi jako „baruch ha-šem“, „be-ezrat ha-šem“ a dokonce občas i „insalla“ – žido-arabskou verzí muslimského „inšallah“.
Navzdory tomuto konzervatismu však posledních padesát let přineslo na Džerbu významné změny. Během doby, kterou jsem letos v létě strávila s Davidem Kiddouchim a jeho rodinou v Haře, jsem měla možnost pozorovat tyto změny na skupině dívek, s nimiž jsem se stýkala. Mnohé z nich dnes navštěvují „státní školu“ – tedy tuniskou státní školu, kromě hebrejské školy, podporované JOINTem. Ačkoliv jejich mateřským jazykem je jednoznačně arabština, mluví dívky také plynně hebrejsky a francouzsky a hovoří o tom, že by jednou chtěly žít v zahraničí. Mnohé dívky touží po tom, aby mohly pokračovat ve studiu i po skončení střední školy a možná i opustit malý uzavřený svět ostrova. V této tradiční komunitě nepřichází nicméně emigrace v úvahu až do svatby – svobodná dívka nemůže odejít od své rodiny.
Přesto vše je život v Haře pro židovskou dívku příjemný. Pět dnů v týdnu tráví ve škole, odpoledne se vrací domů, kde se připravuje do školy nebo odpočívá a večer tráví s přáteli nebo rodinou. Pátek je zasvěcen vyčerpávajícímu úklidu rodinného domu, který musí být dost velký pro tradiční džerbskou rodinu, která mívá devět či deset členů. Po pátku nicméně přichází šabat. Je
ohlášen zvukem šofaru. To je pro dívku chvíle, kdy se sejde se svými přáteli k „Oneg šabat“, organizovanému ve škole. To je také chvíle, kdy může být se svou rodinou, která je normálně velmi zaneprázdněna hektickým životem na suku a v ulicích Hary. Dívka se obleče podle poslední módy, kterou zná ze satelitního vysílání anebo z návštěv příbuzných z Paříže či Izraele. Na první pohled skutečně jen velmi málo odlišuje tuto arabsky mluvící židovskou dívku, dědičku zvláštní středověké tradice, od jejího izraelského nebo pařížského protějšku. Nicméně změny proběhly velmi rychle a pravděpodobně i matka této dívky, zcela jistě pak její babička, udržuje a předává vědomí toho, jak Džerba žila po celá staletí.
Pozorujte ženy v tradičních červených čepcích a vyšívaných džibách, které sedávají na prahu domů v Haře; všímejte si muže, který přináší do Hary každé ráno čerstvé mléko v plechových bandaskách…ale všimněte si i mladších provdaných žen v módních kloboucích a prodavače ryb na motocyklu. Pozorujte tu směsici moderního a tradičního – všimněte si, že ty samé dívky, které se na šabat oblečou do toho nejmodernějšího a nazují si boty na vysokém podpatku, chodí přes týden ulicemi Hary v tradičních džibách a sandálech.
Je tento ostrov stále „Zerbou“ – tak jeho jméno vyslovují generace v tradičním židovském dialektu arabštiny – známou svou talmudickou učeností a přísnými náboženskými normami? Nebo je už „Džerbou“ (francouzštinou ovlivněná výslovnost), která vzbuzuje představu ostrova plného pláží jako stvořených pro dovolenou, se všemi vymoženostmi moderního světa a s jeho otevřeností? Džerba prochází procesem změn, v němž se zatuchlý vzduch středověké genízy mísí se svěžím větrem, který neustále křižuje tímto ostrovem.
Miriam Goldstein (září 2000)
Přeložila Kateřina Jelínková
foto: Sylvie Wittmannová