(úvaha k svátku Chanuka)
Po dobytí Blízkého Východu Alexandrem Makedonským, roku 332 př.o.l., započala rychlá helenizace všech jím porobených států a národů. V té době kultura helénistického světa nebyla již kulturou klasického Řecka. Vznikla „celosvětová universální kultura“, jenž vstřebávala do sebe obyčeje, tradice a kulty bohů té či oné země, ale dominantní vliv v ní měl řecký pohled na svět a řecká filozofie. Byla to kultura spojující svět a dávající svým přívržencům pocit „světoobčana“. Pro ně byl helénismus nejvyšší metou pokroku a civilizace. Makedonie, Sýrie, Řím a Egypt spolu bojovaly, ale helénismus je spojoval. Judsko se stalo také součástí Alexandrovy veleříše, ale naše postavení v ní bylo poněkud odlišné. Díky radě Šimona Spravedlivého Židé nejen, že otevřeli brány Jeruzaléma, ale vyšli i naproti Alexandru Makedonskému, vítajíce jej jako osvoboditele. Alexandr, který byl nejen vynikajícím vojevůdcem, ale i politikem a diplomatem, si dovedl vážit takového kroku judských Židů. Ne vždy vojenská síla na dobytých územích přináší kýžené ovoce, tj. klid v nových provinciích a hospodářský rozkvět, což je zárukou vyšších příjmů královské pokladny. Alexandr na našem území zvolil diplomatickou strategii. Potvrdil judským Židům jejich náboženskou a kulturní autonomii, které se těšili v minulosti během vlády perských králů. Zapsaná ústní tradice nám zanechala svědectví o tom, že Alexandr si vážil moudrosti našich učenců. Zatím se naše země vyhnula rychle vše pohlcující helenizaci. Po smrti Alexandra a rozdělení jeho veleříše se naše země stala autonomní provincií ptolemaiovského Egypta. S postupem času se zvyšoval vliv helenizace a řečtiny i u nás. Za příklad poslouží skutečnost, že na žádost Ptolemaia II. Filadelfa (283-246 př.o.l.), poslal velekněz Eleazar do Alexandrie 72 jeruzalémských učenců, perfektně ovládajících řečtinu, aby králi přeložili Tóru do jeho mateřštiny (Septuaginta). Po prohrané bitvě mezi Egyptem a Sýrií byl Ptolemaios V.nucen roku 197 př. o. l. postoupit Judsko Antiochu III. z dynastie Seleukovců. Také Antiochos III., jak bylo dobrou tradicí, potvrzuje dávná privilegia náboženské a kulturní autonomie svým novým poddaným. Pravda, v té době se ve vyšších vrstvách jeruzalémských Židů pěstuje zájem o řeckou filozofii, vědu a jazyk. Tito mitjavnim, Židé—helenisté vidí v přijetí této kultury vstupenku do rodiny „civilizovaných národů“ a stále více se vzdalují víře, zvykům a tradicím svých otců. Drtivá většina našich předků však lpí na Tóře a dodržování jejích zákonů. Poté, co na trůn nastoupil Antiochos IV. Epifanés (175-164 př.o.l.), dostává se mitjavnim z jeho strany všestranné podpory a moci. Antiochos si vytkl za cíl helenizovat judské Židy, neboť podle jeho názoru pouze národ, který přijme jeho kulturu za svou, je hoden důvěry krále. K prosazení svého cíle zatím „mírnými prostředky“ využíval král oněch „pokrokových a osvícených“ Židů – mitjavnim. Zanedlouho se však přesvědčil, že helenizace všech vrstev židovského národa neprobíhá takovým tempem a tak intenzivně jak by si přál. Proto se Antiochos IV. uchýlil k drastickým prostředkům, hraničícím s genocidou. Klasickým příkladem je vyprávění o matce a jejích sedmi synech, kteří raději volili krutou smrt, než aby se zpronevěřili Božímu Zákonu (2. kniha Makabejských 7). V této době v Modiin vzplanulo povstání proti tyranii Antiocha Epifana. Vůdcem povstání byl kněz Matitiáš z rodiny Hasmonejských a jeho pět synů. Na počátku povstání i v jeho průběhu, kdy se stal vůdcem Juda Makabejský, vedli Židé boj na dvou frontách. Na jedné straně povstalci tvrdě trestali odpadlíky – mitjavnim, kteří byli pravou rukou Antiocha v jeho násilné helenizaci naší země, na straně druhé pak bojovali proti obrovské přesile Antiochova pravidelného vojska, které král posílal, aby je rozdrtilo. Všemohoucí pomáhal Judovi v jeho spravedlivém boji proti tyranii.
Juda také nemohl tušit, že sto let po jeho smrti se potomci jeho rodiny, která hrdinně čelila helenizaci, sami stanou helénistickými vládci Judska, a že bývalý spojenec se změní v přísného protektora, dohlížejícího na vnitřní i vnější politiku hasmonejských králů, aby nakonec království degradoval na etnarchii, a tu roku 6 o.l. proměnil v jednu ze svých provincií. Římská politika v Judsku byla příčinou dvou velkých povstání, přičemž během toho druhého — Bar Kochbova (v letech 132-135 o.l.), si císař Hadrián počínal podobně jako Antiochos IV. Smutná zkušenost s nadvládou Říma byla také jednou z příčin, proč talmudičtí učenci přecházejí onu hrdinnou epochu našich dějin téměř mlčením. Ani dnes, kdy po dvou tisíci letech povstal nezávislý židovský stát Izrael, hrdě se hlásící k odkazu Judy Makabejského, neznáme odpověď na otázky, které znepokojovaly již naše předky v oněch dobách. Na jedné straně společnosti stojí Židé, nazvěme je mitjavnim, kteří se hlásí k takzvané západní humánní demokratické kultuře civilizovaného světa; ti považují Tóru, plnění Božích přikázání a lpění na tradici za cosi anachronického, „galutoidního“, co nemá nic společného s novým izraelským člověkem. Na druhé straně společnosti stojí Židé, považující moderní stát Izrael za překážku příchodu Mesiáše. Neuznávají nejen státní, ale ani jiné instituce, hlásící se k židovskému národnímu hnutí, k sionismu; jsou proti přistěhovalectví, neboť jen Bůh má právo navrátit Židy z galutu, kam je za trest rozptýlil (Jr 29,14). Najít rozumný kompromis, jenž by byl bez výhrad přijat oběma „ultra-ortodoxními křídly“ izraelské společnosti, bude tvrdý oříšek. Možná, že se někomu z nás podaří ho rozlousknout, ale i když ne, nenechme se odradit od zapalování chanukije, jejíž světla nám připomínají nejen nes chanuka (chanukový zázrak), ale i to, že každý z nás má být oním světlem národům, tak jak to předpověděl prorok Izajáš.
rabín Daniel Mayer
ilustrační foto:
Pavel Dias