V klenutém sklepě bývala mikve, dnes si tu můžete prohlédnout třeba výstavu velkoformátových fotografií z Izraele. V jiné místnosti najdete fantastické obrazy současného malíře Mariusze Lipińskeho, plné židovských symbolů a výjevů ze života štetlu, na chodbě plakáty z minulých ročníků židovského kulturního festivalu, který se v Krakově pravidelně koná. Na pokoji leželo na stole několik židovských časopisů v různých jazycích. Dva časopisy vycházejí přímo v Polsku, barevné, tištěné na kvalitním papíře, mají kolem šedesáti stránek. V Polsku vůbec vychází spousta židovských publikací – jste-li milovníci knih a nemáte s sebou dost peněz, raději v Krakově do knihkupectví vůbec nechoďte. 

Havdala 
Na sobotní večer jsme si domluvili schůzku (a společnou havdalu) s „místními“. Rabiho Sašu Pecariće asi netřeba příliš představovat, v pražském Kulturním a vzdělávacím centru bývá celkem častým hostem. Určitě však stojí za zmínku obrovská práce, kterou v Krakově dělá. V Polsku je teprve pár let a za tu dobu se stihnul nejprve naučit polsky, aby mohl posléze vydat polský překlad knihy Berešit (1. Mojžíšova), kniha Šemot (2. Mojžíšova) už je rovněž připravena k vydání. 

Kromě toho vydal polskou Hagadu – v tomto případě nejde jen o překlad, ale také výklad. Velmi důkladný, celá kniha (doplněná ještě o Píseň písní) má kolem 350 stránek! Kromě toho se rabi Pecarić dvakrát týdně schází se skupinou mladých lidí ke studiu Tóry a během těchto sezení připravují osmistránkový týdeník Pardes Lauder, který je vždy celý zaměřen na výklad příslušné sidry. Zkrátka – kol ha-kavod, všechna čest už jenom za objem té vykonané práce!Karina Sokolowska za námi přijela z Varšavy, kde pracuje pro JOINT a jako dobrovolnice také na Židovské obci. Přišla i se svým snoubencem. Je protestant, což je v katolickém Polsku menšina jen o něco větší než ta židovská. Od Kariny jsme se dozvěděli mnoho aktuálních (a velmi zajímavých) informací o současné polské židovské komunitě i o její poválečné historii. Ale to by už bylo na samostatné vyprávění (které vám, milí čtenáři, tímto slibuji v některém dalším čísle). 

Blešák
Na krakovský „bleší trh“ jsme vyrazili v neděli ráno, jindy se ostatně nekoná. I když třeba nejste nakupovací typ, tohle byste si rozhodně neměli nechat ujít. Je to nezapomenutelná podívaná (když už tedy nebudete nakupovat). Stánky, stoly a stolečky, ale taky po zemi rozložené igelity či vikslajvantové ubrusy a na nich neuvěřitelná směsice všeho, co si jen dokážete (případně nedokážete) představit: stohy knih, klávesnice k počítači, žehličky všeho druhu 

(od těch těžkých nahřívacích až po napařovačky), zaručeně dřevěné lyže s vázáním kandahár (mladší čtenáři možná netuší…), součástky čehosi, nábytek, obrazy, staré pohlednice – do všeho veselo pršelo, aniž by to prodavačům či kupujícím nějak vadilo. A pak uvidíte stříbrné havdalové kořenky nebo ručičky-ukazovátka na Tóru a koneckonců i přes židli pohozenou samotnou Tóru. Tedy přesněji její část, pár metrů. Podnikaví Poláci často kdesi vyhrabaný svitek rozdělí na několik částí, ono se to tak prodá za víc. Děsí vás to? Naštvalo vás to? Jen popojděte o pár stolů dál, to ještě zdaleka není všechno. Nejdřív si všimnete různých vojenských odznaků a nožů. A pak zeregistrujete krabici plnou pásek – s modrou hvězdou, s nápisem „Sanitadienst Ghetto“, „Altestenrat“ a ještě jinými nápisy v němčině či jidiš. Ano, skutečně jde o pravé a nefalšované pásky, které se nosily v době války v místním ghettu. Vše samozřejmě na prodej, jedna za 100 zlotých, koupíte-li tři, dostanete slevu – máte to jen za dvě stovky. Inu, kšeft je kšeft. A pokud máte náhodou jiný vkus, můžete si ze stejné krabice vybrat elegantní černou pásku (asi samet) se stříbrným nápisem „Reinhardt Heydrich“ – ta se zase nosila po atentátu na znamení smutku. Ovšem je dražší než ty židovské. A pokud vám to ještě nestačí, můžete si odtud odnést i sošku Adolfa Hitlera. Důkaz pověstného polského antisemitismu? Spíš pověstné polské schopnosti kšeftovat úplně se vším. Prodejci je jedno, jestli jste Žid nebo neonacista, hlavně když koupíte. 

Osvětim trochu jinak
Samozřejmě, Osvětim, to jsou hlavně dva lágry – Osvětim I, tak říkajíc mezinárodní a potom Birkenau neboli Březinka, převážně židovský vyhlazovací tábor. 

Ale o nich psát nechci, ostatně asi se nic rozumného napsat nedá…Ale když už v Osvětimi budete, udělejte si čas i na návštěvu místní synagogy „Lomdej mišnajot“. Nejlépe tam zajděte nakonec, tak jako jsme to udělali my. Je to docela pozitivní zážitek. Synagoga je pěkně zrenovovaná a sídlí tu „Židovské centrum Osvětim“. Myslím, že jeho hlavním úkolem je tak nějak napravit pověst města. Zní to asi divně, ale Osvětim nejsou jenom ty dva lágry. Je to celkem velké a historicky i hospodářsky významné město. A mezi světovými válkami tvořili více než polovinu jeho obyvatel Židé. V Centru můžete shlédnout zajímavou videoprojekci – vyprávění pamětníků, místních rodáků. Vzpomněla jsem si tu na knihu Jany Reneé Friesové „Terezín – Pevnost mého mládí“. Tady by se dalo parafrázovat: „Osvětim – město mého dětství“. Je opravdu velmi, velmi zvláštní sledovat Židy, kteří na Osvětim vzpomínají v dobrém, neboť tu prožili krásné a klidné dětství či mládí. 

Ve městě, které nazývali v jidiš „Ošpizin“ – slovem, které upomíná na ony legendární „ušpicin“ (hosty) a říká, že po dlouhá staletí je Židé považovali za místo pohostinné a že se tu cítili doma.

Tak to bylo tedy několik postřehů z Polska, od každého něco, tak jako na krakovském bleším trhu. A pokud jste v Krakově a Osvětimi ještě nebyli – berte to jako tip. 

Kateřina Jelínková
foto autor