Rozhovor s konzervativním rabínem Ronaldem Hoffbergem, rabínem hnutí Masorti a Federace židovských obcí v ČR
Mohl byste se na začátek trochu představit? Co bylo předtím, než jste přišel do České republiky?
Aha, můj předchozí život, to mi připadá jako by to bylo v jiném světě. Tak tedy vyrostl jsem v Chicagu. Takže Čechy, Morava a Slovensko mi nebyly tak vzdálené. Měl jsem hodně přátel, kteří pocházejí z této části Evropy. A moje vlastní rodina přišla z Polska a z Ukrajiny, takže to také není odsud tak daleko. Jedli jsme podobné jídlo a tak. Byl jsem tím určitě ovlivněn a vždycky jsem se zajímal o to, co se v této části Evropy dělo. Po absolvování rabínského semináře jsem nejprve pracoval s mládeží. Později jsem se stal kongregačním rabínem, mám za sebou 22 let praxe. Dva roky jsem působil v malé kongregaci na předměstí New Yorku a pak dvacet let v Cranfordu ve státě New Jersey. Tam jsem se také angažoval v různých
inter-religiózních skupinách a byl prezidentem rabínského shromáždění v našem regionu. Po odchodu z Cranfordu jsem se věnoval školení rabínů pro kaplanskou činnost v nemocnicích. Ta se stává ve Spojených státech stále potřebnější, protože populace postupně stárne. Když se pak před rokem naskytla možnost přijít do České republiky a účastnit se tu práce na rozvoji hnutí Masorti, zdálo se mi důležité ji využít.
Jak k tomu došlo? Před dvěma lety jsem byl – vlastně na poslední chvíli – pozván do Polska, do Wroclavi, abych vedl bohoslužby na Vysoké svátky. Ve Wroclavi je skupina Masorti, která se objevila asi půl roku před mojí návštěvou. Byla založena místními, kteří vlastně navázali na Zachariase Frankela a původní status synagogy, která nebyla ortodoxní. A tak se wroclavští, na rozdíl od ostatních polských komunit, rozhodli pro neortodoxní variantu. Pro mě to byla velmi zajímavá zkušenost, možnost poznat situaci a potřeby Židů ve střední Evropě. Takže jsem začal uvažovat, že bych tu mohl strávit nějaký čas. A v Praze začalo v té době hnutí Masorti rozvíjet program ve spolupráci s Bejt Praha. Vyslali jsme sem dobrovolníka z řad mládeže – Jacoba Labendze, a bylo úžasné vidět výsledky, jichž bylo dosaženo během jediného roku. Když se pak v Bejt Praha rozhodli, že už nechtějí být dále napojeni na Masorti, založili jsme samostatnou skupinu – Masorti Česká republika a pokračujeme v práci, rosteme, rozvíjíme se. Je to sice těžší, než jsem čekal, ale i úspěch je větší, než jsem čekal. Po prvním roce máme osmnáct úspěšných konvertitů.Rozšiřujeme bohoslužby i vzdělávací programy, spolupracujeme s Federací ŽO, s Bejt Simcha i s mimopražskými obcemi. Rád bych byl jakýmsi katalyzátorem v procesu rozvoje neortodoxní židovské komunity v České republice.
Myslím, že poměrně dost lidí je zmateno a nevyzná se ve všech těch směrech a organizacích. Zmínil jste Bejt Praha, nyní Masorti. Je hnutí Masorti tím, co bývá ve Spojených státech obvykle označováno jako konzervativní judaismus? Ano, Masorti Olami je světové konzervativní hnutí. Přestali jsme používat termín „konzervativní“, protože lidem v Evropě i v jiných částech světa to zní spíš jako název politické strany než náboženské skupiny. Jedná se vlastně o historickou školu judaismu, která se snaží o zachování tradičních židovských prvků a přidržuje se halachy, ale zároveň je otevřena moderní době a změnám, které přináší a novým interpretacím. Ve Spojených státech představujeme široké spektrum, lze snad říct od levého křídla ortodoxie po pravé křídlo reformy, jsme takový široký střední proud. Na jednu stranu je pro nás těžší jasně se definovat, než je tomu u ortodoxních nebo reformních, na druhou stranu máme větší možnost přizpůsobit se potřebám jednotlivých komunit. Co je Marom? To je naše mládežnické hnutí. Bylo založeno jako navazující na Noam, což je naše hnutí v Izraeli, pro studenty středních škol. Marom znamená „horizont“. Ti mladí jsou právě na vrcholu hledání své identity, objevování judaismu…Jsou také horizontem pro ty starší, jsou budoucností. Doufáme, že Marom bude pro mladé lidi jakýmsi úvodem do hnutí Masorti a vychová pro ně nové generace.
Vím, že zde probíhají různé programy pro členy Marom ze Spojených států. Máte ale také programy pro místní?Ano, v Praze máme aktivní skupinu, která je otevřena všem mladým lidem, které zajímá hnutí Masorti, hledají své židovské kořeny nebo prostě chtějí být s jinými mladými Židy. V loňském roce se zde Marom soustředil hlavně na vzdělávací programy, dělali jsme speciální bohoslužby, zaměřené na to, aby se mladí naučili sledovat bohoslužbu a rozumět jí. Nabízeli jsme také kurzy k různým svátkům, výlety a jiné aktivity. Máme dnes síť poboček Marom v mnoha zemích celé Evropy. Zrovna před pár týdny jsme v Praze pořádali seminář, na který se sjeli účastníci až ze Spojených států a Izraele, Anglie, Francie, Německa, ale také Polska, Maďarska, Bulharska, Ukrajiny a Ruska. Doufáme, že se tak mladým podaří navázat mezinárodní kontakty. Dobře, ale čistě prakticky, pokud někoho v Praze zajímá Marom – najde je někde jako samostatnou skupinu nebo musí kontaktovat Masorti?
|
|
Může přijít k Masorti, ale my jej odkážeme na vedoucí Maromu, který tu funguje jako nezávislá organizace. Já jim jen sloužím jako rabín, pomáhám s přípravou programů a vzděláváním. Komunikují přímo s regionálním mezinárodním ústředím v Jeruzalémě. Někteří jezdí do Izraele na školící a výcvikové programy, které organizujeme prostřednictvím Židovské agentury. Zkrátka – jen horizont je limit, mohou dělat prakticky cokoliv, co chtějí. Někteří bývalí členové naší skupiny Marom už jsou dnes v izraelské armádě, udělali aliju, další se připravují.
Mnoha lidem začaly v poslední době chodit e-mailové zprávy, podepsané Haskallah. Nejsou podepsány žádným jménem, většina příjemců si tyto zprávy nevyžádala a neví o co jde…
No, já vlastně sám nevím, co je Haskallah. Původně to vypadalo, že by Haskallah, hlavně tedy její webové stránky, měla být nástrojem komunikace pro neortodoxní skupiny, pomáhat jim zlepšit komunikaci mezi sebou navzájem i se svou členskou základnou. My, jakožto Masorti Česká republika, jsme Haskallu také na začátku používali právějsme zjistili, že se o to budeme muset postarat sami. Nicméně původní koncepce, tedy zviditelnění neortodoxního judaismu v České republice, stále zůstává v představách vedení Masorti a myslím, že i vedení Bejt Simcha. Jestli bude tohoto cíle dosaženo, uvidíme a uvidíme, jak se bude v tomto směru vyvíjet i Haskallah.
Takže v této chvíli není Haskallah žádnou funkční organizací. Jde jen o webovou stránku a informační servis.Pokud je mi známo, nejde ani o funkční organizaci a ani ty informace, ať už o Masorti nebo o Bejt Simcha či jiné liberální skupině v České republice, nejsou aktuální. Haskallah tedy v tuto chvíli neplní svůj původní účel. Byl to dobrý nápad a já bych byl pořád ještě rád, kdyby z toho něco bylo, ale momentálně nedělá Haskalla to, co dělat měla – a já vlastně nevím co dělá.
Dosud jsme si povídali převážně o Masorti. Teď něco k Vaší úloze rabína Federace židovských obcí v ČR. Před několika měsíci jste se stal federačním rabínem…
Vlastně to už bude skoro půl roku. Někdy je až zarážející, jak dlouho trvá dát věci do pohybu. Nicméně dnes už skutečně sloužím jako federační rabín, což znamená starat se i o všechny židovské obce po celé České republice.
Které Vás kontaktují a požádají, abyste přijel?
No, my je také kontaktujeme sami. Už jsem navštívil skoro všechny mimopražské obce, v některých případech jsme se už dohodli na pravidelném programu, někde jsem byl na svátky, na šabaty. S pomocí některých členů Marom už jsme také oslovili mimopražské studenty.
Můžete tedy také vykonávat náboženské obřady, jako například svatby…
Ano, jsem v České republice oficiálně uznávaným rabínem. To znamená, že můžu – a už jsem tu také dělal svatby. Také to znamená, že neortodoxní komunity mají skrze mě a skrze Federaci větší přístup k náboženským aktivitám a obřadům. V tomto smyslu chápu sám sebe jako nástroj, který může sloužit všem neortodoxním skupinám v ČR k jakési regularizaci jejich náboženského statutu.
Teď Vám položím otázku, která bude asi trochu nepříjemná, ale možná míří do obecnější roviny. Mluvila jsem před časem se svým známým, kterého bych neoznačila za nijak zvlášť ortodoxního, ale řekněme tradičně založeného. Měl výhrady k Vaší osobě na postu federačního rabína a jedním z důvodů, které zmínil, bylo to, že Vás loni o Jom Kipuru potkal a vy jste měl na sobě zlaté prsteny a zlatou sponu na kravatě, což ho svým způsobem uráželo. Já patřím k liberální komunitě a přesto jsem zvyklá, že se lidé o Jom Kipuru oblékají nenápadně a skromně. Nejde tu třeba o rozdíl v mentalitě – v amerických neortodoxních komunitách se právě na Jom Kipur lidé často obléknout do svých nejlepších šatů a celá sváteční bohoslužba je velké divadlo, což tady zvykem není.
Myslím, že částečně jde skutečně o nutnost učit se a zvykat si na jinou kulturu, jiné zvyky. Fakt je, že na Jom Kipur nenosím třeba kožené boty, to je naše dávná rodinná tradice. Prsteny, které nosím, jsou vesměs dary od mých rodičů, kteří už nežijí. A právě na Jom Kipur, kdy vzpomínám na své rodiče, je chci mít u sebe jako památku, stejnějako nosím na Jizkor fotografie rodičů. Takhle jsem byl vychován. Pokud jde obecně o nošení šperků či nenošení šperků a zdobení se, mám za to, že to je věc osobního rozhodnutí každého jednotlivce – jako ostatně všechny aspekty judaismu. Tohle je jedna z oblastí judaismu, kde se zařizuji podle svých potřeb a tak, jak to cítím. Různí lidé mají různé potřeby. Já nemůžu nikoho soudit a také to nedělám. Jsem učitel a velmi se snažím učit také svým chováním, snažím se rozhodovat tak, abych nepřekročil hranice judaismu tak, jak já je chápu. Samozřejmě neočekávám, že se mnou budou všichni souhlasit. Snažím se lidi učit, že judaismus není o souzení či odsuzování druhých. Každý se snaží dodržovat předpisy podle svých možností a podle svého rozhodnutí a každý se vyvíjí. Myslím, že například dodržuji kašrut striktněji než mnoho jiných, což ovšem neznamená, že jsem nějak lepší.
Na začátku jste se zmínil, že před svým příchodem do Prahy jste se věnoval školení rabínů pro kaplanskou činnost v nemocnicích. Plánujete něco podobného i tady?Domnívám se, že to je velmi důležitá součást rabínské práce, být pastorem komunity. Doufám, že se mi zde povede rozvíjet ideu „bikur cholim“ (navštěvování nemocných – pozn. redakce) pro židovskou komunitu jako takovou. Nejen rabín, ale i členové židovské obce mohou poskytnou velkou pomoc druhým v těžkých časech, je to důležitá funkce komunity. Když přicházím za
někým, kdo je nemocný nebo umírá v nemocnici, jsem zástupcem komunity a snažím se nemocným dodat pocit, že nejsou sami. Ale je potřeba se učit, jak to správně dělat – je třeba učit se jak být v těchto těžkých chvílích druhým nápomocni, jak jim naslouchat a také slyšet.
|
|
Máte jasnou představu, jak dlouho v České republice zůstanete nebo je to otevřená otázka?
Nepřijel jsem sem se zpáteční letenkou, chci tu zůstat tak dlouho, jak dlouho mohu být užitečný. Rád bych věřil, že až jednou odjedu, ať už to bude kdykoliv, že si lidé řeknou, že jsem místní židovské komunitě pomohl k růstu a k jejímu posílení. Nechci být „americkým rabínem“ v Praze. Ostatně si myslím, že toho v mé americké zkušenosti není mnoho, co by se dalo použít tady. Co myslím, že užitečné je, je moje vize komunity, to jak komunitu chápu. A doufám, že můžu pomoct vychovat tu novou generaci českých učitelů, českých komunitních pracovníků a lídrů.
Učíte se také česky?
Ano, pokouším se o to.
Chtěl byste něco říct na závěr?
Myslím, že nejdůležitější pro mě je přispět trochu k rozvoji české židovské komunity. A pokud mi v tom někdo může jakkoliv pomoci, poradit, jsem rozhodně otevřen, vítám jakékoliv schůzky, diskuse, které nám všem mohou pomoci ve společné práci.
Ptala se a fotografovala
Kateřina Jelínková