zamyšlení
Duchovní zombies v templu

Co je liturgie? Je to materiál, z něhož sestává náboženské jednání, bohoslužba. Jak bude liturgie užívána – kdo smí vést bohoslužbu, kde přitom stojí, kde a jak bude uskutečněno procesí atd., je otázka rituálu. Ale kontext 
– slova a melodie a pořadí, dle něhož budou čteny a zpívány modlitby, hymny, verše a různé další texty – to je liturgie. A mě jako rabína liturgie fascinuje.

Vývoj liturgie
Je tak mnoho otázek, jež se musí objevit vždy, setká-li se skupina lidí u společné modlitby.
První ze všech – můžeme vycházet z toho, že se všichni modlí ke stejnému bohu? No, doufejme v to jedenkrát! Skutečně se tato otázka nastolí, je-li liturgie jasná a srozumitelná a přítomní se modlí upřímně, potom každý, co uctívá jiného boha či něco dalšího, se zdvořile vzdálí.Není-li naproti tomu liturgie jasná a ani modlící se nerozumí tomu, co se vlastně má číst a co zpívat, a bohoslužba je postavena pouze na hudbě nebo pěkné atmosféře, potom to přirozeně fungovat nemůže.Existuje vícero tradičních židovských liturgií. Všechny jsou přirozeně lidskými konstrukty a všechny jsou relativně pozdní. Tím mám na mysli, že nám nikde v Tóře nebyl dán návod, jak se modlit. Bible mluví o nějakém rituálu a zmiňuje se o liturgii. Ti, jež se modlili, shromažďovali se na odpovídajícím místě – v Chrámu - a v odpovídajících dobách – tak například na šabaty a svátky. Občas se museli dostavit o žních, občas se tak dělo z různých potřeb, vyprosit si radu či odpuštění. Ale žádné z jejich slov (k Němu obrácených, pozn.MF) nám nebylo zachováno a také nic o tom, jak bychom je měli říkat.V čase Talmudu, po zničení Druhého Chrámu, nacházíme odkazy jak na odpovídající modlitby, jež byly recitovány, tak i na odpovídající žalmy určené ke zpívání. Nikdo ale neví, kdo kupříkladu jako první zbásnil Amidu. Nikdo neví, kdo napsal modlitby před a po Šema, ani kdo jako první složil Kadiš. Máme sice teorie, útržkovité informace, ale žádné „první vydání“ nebo údaje o autorech. Víme jen, že tyto modlitby přijaly formu, kterou se etablovaly a staly se populárními – tak populárními, že byly zapisovány a později tištěny a ještě později byly pokládány za „klasické“. Písně kabalistů ze 16. století byly připojeny ke vstupní šabatové bohoslužbě (Kabalat šabat). Též pijutim (náboženská poezie) středověkých básníků nalezly uplatnění v liturgii. Tento proces pokračuje až do dnešních dnů, kdy modlitební knihy zůstaly dynamickými, nikoli statickými a reflektují – doufejme! – co by se chtěla každá skupina věřících modlit. Když je něco dobré a smysluplné, může to být přijato. Je-li něco překonané nebo irelevantní, může být nově uchopeno nebo ovšem vypuštěno.

Zač se máme modlit?Máme tedy nějaký systém a současně žádný nemáme – to vede k zajímavým diskusím. Na jedné straně máme systém, jenž dovoluje teoreticky každé komunitě sestavit vlastní, jejím potřebám odpovídající liturgii. Neexistuje ani jeden autorizovaný text, jenž by stál v tomto případě v protikladu k Tóře. Na druhé straně jsou ale různé důležité tradice a zvyky a určité základy, které skutečně musí být zohledněny, což také ostatně vždy liturgii proměňuje. Jak tedy najít rovnováhu?Pokládám za podstatné, že by se mělo modlit jen za to, co se chce nebo v co se věří či v co by se případně věřit chtělo a v co by bylo žádoucí věřit. To znamená: Jako bych nešel do restaurace a neobjednal si něco, o čemž si myslím, že to asi nebudu moci jíst, tak bych také nevstoupil do templu a nemodlil se za něco, co nechci. 

Co se mě týče, nemodlil bych se za nové vybudování zničeného Chrámu, za obnovení zvířecích obětí nebo za opětovné zavedení pozemského království po vzoru davidovské monarchie. Měl bych potíž modlit se k Bohu za zachování zkorumpovaného režimu či za nějakého tyrana. Je mi těžké modlit se za válku. Jako rabín Synagogy na Oranienburger Straße bych chtěl doufat, že většina z těch, co se tam modlí, tyto základní ideje sdílí. Až dosud jsem předkládal jen negativní aspekty, mohu ale uvést také pozitivní myšlenky, jako například modlitbu za mír pro všechny lidi na světě, za spravedlnost pro všechny, za práva mužů a žen účastnit se rituálu (a liturgie) a tak dále. Máme tu puntičkářský kalendář, který je odpovídající pro Izrael; byl bych docela šťastný, kdyby se nemusely všechny svátky táhnout dva dny kvůli tomu, aby se omylem nepromarnil jeden den. Ačkoli sám – jako my všichni – si nejsem zcela jist, čemu vlastně věřím, jsem si v mnoha věcech velmi jistý, že jim nevěřím a proto bych se nechtěl za ně modlit. To by bylo pošetilé, pokrytecké a možná, že i nebezpečné. Budu-li se modlit také za to, čemu nevěřím, jak potom mohu přesvědčit Boha, že to myslím vážně, když se budu modlit za něco, v co tentokrát skutečně věřím, a jak bych asi reagoval, kdyby případně byly vyslyšeny – Bože chraň! – špatné a nevážně míněné modlitby jako první? Tyto teologické otázky jsou stále platné.


Stanislaw Tadeusz Grocholski:
 „Šma Jisroel“

Nevědomost je nebezpečná
Proto považuji za důležité, aby každá modlitební kniha, kterou používáme, obsahovala jasné a srozumitelné překlady, a aby při bohoslužbě bylo všem modlícím se zřejmé, co se čte a co zpívá. Nevědomost je nebezpečná. Vytanou nám na mysli lidé zpívající „Hare Krišna,“ – protože ta melodie je tak pěkná – aniž bychom věděli, co tím zpěvem myslí, a to samé můžeme říci o latinské mši. Je-li nějaká písnička hezká – nebo „tradiční“ - neznamená to ještě, že se tudíž hodí pro nás tady a teď! Pro mě je obsah důležitější než forma – liturgie je důležitější než rituál. Liturgická komise se usnesla, že do modlitební knihy vložená transliterace (přepis) usnadňuje situaci těm modlím se, co chtějí číst hebrejštinu nahlas, ale nečtou plynně. Krásná myšlenka, že se tak těmto lidem umožní cítit se součástí celku a zabrání se tomu, aby se ztráceli v textu a styděli se. Když to skutečně pomůže, jsem celkem pro. Jestli ale bude zpěv v hebrejštině spíše jen rytmickou mantrou, bez jakéhokoliv významu, a modlící se zanedbají číst překlad – zvítězí s převahou rituál a máme tu komunitu duchovních zombies.
A kdo by chtěl mít takovou komunitu?

Šalom a dobré modlení!
Rabín Walter Rothschild
Synagoge in der 
Oranienburger Straße Berlín, 
únor 2000 (Adar 5760)
Foto: Michal Foršt
Z německého originálu přeložil 
Michal Foršt
Pozn. překladatele: Tento článek vznikl jako reflexe velkých diskusí o podobě nové modlitební knihy - siduru, jež byly dlouhé týdny vedeny v rámci jednání liturgické komise organizace německy mluvících židovských liberálů.
Zdroj:http//members.tripod.com/
OrChadasch/keschet0507/liturgie.htm