vzpomínáme

Vůně dávných let...

Po návratu domů, pozdě, až po půlnoci, zapínám telefonní záznamník. Mezi několika známými hlasy se ozve také jeden neznámý – ženský hlas, čistý a jasný:„Evo, tady je tvá spolužačka, kamarádka z dětství – Alena. Hledala jsem tě po válce, ale řekli mi, že z vaší rodiny nikdo nepřežil. Teď jsem ale objevila v terezínské knihovně tvou knížku a hned jsem tě z ní poznala. A tvoje telefonní číslo mi našel vnuk. Zavolám znova.“S telefonem v ruce usedám do křesla a před očima mi tancuje malý, kulatý obličej, rovné, krátké kaštanové vlasy, hnědé všímavé a zkoumavé oči. A taky krajíce chleba s husím sádlem. Mám hroznou chuť zavolat zpět, ale je přece půlnoc… Ostatně uplynulo tolik let, že těch několik hodin už můžu počkat…Konečně je tu nový den a já hned ráno volám.„Aleno, jsi to opravdu ty?“„Evo“, ozve se ze sluchátka, „nemáš cestu do Terezína? Já totiž bydlím v Bohušovicích.“To snad není možné! Zrovna Terezín!Slyším, že se Alena dohaduje se členy své rodiny, a dovídám se, že ji můžou přivézt do Prahy. Tedy hned zítra? Ano, ve tři u mě. Tak jednoduše, tak prostě se navázalo to, co před šedesáti lety bylo násilně přetrženo. Druhého dne odpoledne Alena přichází a já hned cítím, že pouto našeho přátelství nezmizelo, že trvá. Se šálky kávy sedíme proti sobě, oči se nám lesknou, ale usmíváme se.„Aleno, povídej, na co si pamatuješ? Jaké to bylo, tenkrát, u nás?“„Krásně bylo u vás. Vzpomínám na zasklenou terasu, kde jste v létě obědvali. Na stole stával džbán s vodou a to se mi hrozně líbilo. U nás doma se prostě šlo se sklenicí k vodovodu.“
Hltám její slova, neboť pro mě mají větší význam než jen jako vzpomínky, potvrzují mi „něco“, to určité malé „něco“, které mě stále provází.„Tvoje maminka“, pokračuje Alena, „nám mazala sádlem tenké krajíce chleba a já pak doma říkala mojí mamince, ty mi dáváš dycky takovej hipanec, to paní Levitová krájí tenký krajíčky a namaže je tlustě, a u nás je to vobráceně! – Taky jsem měla hrozně ráda tvýho tátu. Byl takový fešák, a na ten výbuch v laboratoři si taky pamatuju.“Tak Alena potvrzuje moje vzpomínky, o kterých celá léta pochybuji, zda nejsou výplodem mé dětské fantazie.„A ten altánek v zahradě, obrostlý růžemi, tam jsme si v létě užily, měly jsme tam panenky.  		 A někdy jsme dostaly i zmrzlinu. Ti lidé, co tam bydlí teď, postavili na tom místě garáž.“Ano, také jsem to před časem viděla, když jsem šla tou ulicí kolem našeho dávno ztraceného domu. Ale vždyť je to jedno, myslím si, z mého života přece odešlo tolik věcí, nejen onen altánek. Druhou myšlenku říkám nahlas:„Víš, ať je tam, co chce, pro nás zůstane altánek altánkem. Jejich garáž není naše věc. Ani náš život.“Alena po chvíli vypráví dál: „Jednou pozvala tvoje maminka moji maminku na návštěvu, bylo to krátce poté, co se narodil můj bratr, maminka ho k vám přivezla v kočárku.“Ano, také si na tu návštěvu pamatuji a myslím, že jsem Aleně bratříčka záviděla. Ale dnes jsem ráda, že jsem žádného neměla, jeho život by byl skončil v Osvětimi.„V koutě zahrady stálo pět jehličnatých stromů a to byl náš les“, pokračuje Alena. „Byl pro nás hluboký a tajemný, tvoje maminka nám dala odložené šaty ze své krásné garderoby a my jsme se převlékaly za lesní víly.“Alena se na chvilku odmlčí, dívá se stranou a pak dopoví:„Až jedno odpoledne, když jsem k vám přišla, se u vás balilo, ve vile byli nějací cizí muži, hrát jsme si nemohly, tak jsem šla domů. A když jsem přišla za pár dní, byla brána do zahrady zamčená a dveře přelepené hnědou páskou. Nechápala jsem, kam jste se poděli. Rodiče mi řekli, že jste se přestěhovali. Nějaký čas se mi po vás moc stýskalo. Po válce jsem se byla několikrát podívat, jestli nejste zpátky, jestli na stole zase nestojí džbán s vodou… 

Pak jsme se ze Strašnic odstěhovali do Děčína.“Jaká další náhoda! Já jsem se v Děčíně narodila!Takže pražské Strašnice, Terezín, Děčín – v těchto místech se naše životy zvláštním způsobem protnuly. Od našeho posledního setkání uplynulo víc než šedesát let a teď, v jednom deštivém odpoledni, jsme jako by vzkřísily ty dávné slasti i strasti, tu hořkosladkou vůni dávných let…

Eva Erbenová