„Hele, Lejb, musej se taky pomodlit. Sušenejm rybám sucho sice neuškodí, ale k rybě je potřeba taky kus chleba, a bez vody nebude žádná mouka, a bez mouky… Že neuměj lajnovat sidur? Co na tom? Nebesa si jejich přímluvu už nějak přeberou. Žádný vejmluvy, daj se do toho!“
Sotva se Lejb Herink tichounce pomodlil - kap, kapy kap. Krápe. Prší. Leje jako z konve. Zázrak.
Ptají se Lejba, jak to dokázal. „Inu, jediný, co si ještě z chederu a od svý mamele pamatuju, je šiviti. Ty čtyři znaky Nejsvětějšího jména spolu s pokynem: Šiviti Adonaj le-negdi tamid… A tak vám mi někdy, jak tak postávám v krámu, připadá ten vršek vod vah jako JUD, jejich ramena a dolů spuštěný misky jako HE, jejich stojan dočista jako VAV, no a ten pult, na kterým spolu s rybama postávaj, dyť se naň koukněte, to je hotový druhý HE. A tak vám mám nějak pocit, že i v tom rybím smradu mám Vznešeného furt před očima. A když pak přijde nějakej kunčoft, lidi, to byste nevěřili, mě vám připadne ta jeho hlava tak trochu taky jako ten vršek vah, ramena a ruce zasejc jako HE, cesta od krku do klína, no to je, panečku, cesta, kterou neobejdeš, kdybys nastokrát chtěl! A cesta to je přece VAV, no a nohy, zvlášť ty pěkně udělaný, jako má, ráčej odpustit, tuhle paní Šejndl, ty mi připadaj zase jako HE. Nevím čím to je, ale já vám vidím H-spodina v každým, koho potkám…“
Nudnik