Přes určité oživení po roce 1989 čítá dnešní liberecká židovská obec pouhých dvaasedmdesát členů. Řízením obce je v současnosti pověřen dvanáctičlenný výbor, v jehož čele stojí předseda ing. Pavel Jelínek, funkci tajemníka zastává pan Michal Abrahám. Vzhledem k tomu, že od dob poválečných až do dnešních dnů neměla již zdejší obec svého rabína, o duchovní náležitosti pečuje kantor, jímž je po dobu posledních čtrnácti let pan Jindřich Weitzen. Byl to právě on, kdo se nás při naší prosincové návštěvě liberecké obce ujal.

Jindřich Weitzen pochází ze skromných poměrů malého hospodářství v nejvýchodnějším cípu někdejšího Československa. V pestré směsici národností bychom kromě Židů, Rusínů a Slováků nalezli i Maďary, Němce, Čechy či Poláky… Převažujícím vyznáním nejpočetnější – rusínské—části obyvatelstva bylo křesťanství východního ritu. Sedm sourozenců Weitzenových bylo, tak jako naprostá většina zdejších Židů, vychováno v přísné ortodoxii.
„Ortodoxní byli v té době v této oblasti takřka všichni – Židé i křesťané – a také značně pověrčiví. Jsem dnes asi jedním z mála posledních pamětníků tehdejšího způsobu života, svérázných zvyklostí i těch nejroztodivnějších pověr. A také dnes již stěží představitelné bídy… Dodnes nemohu zapomenout místnímu rabínovi, který byl na poměry celkem dobře živ z příspěvků většinou velmi početných a chudých rodin, jeho přezíravé chování. Téměř nikdy, pokud si vzpomínám, mezi své „ovečky“ nepřišel, aby je alespoň vlídným slovem podpořil v těžkém živobytí. Byly by si to bývaly zasloužily... Každému úkonu, každé práci předcházela upřímná modlitba, předpisy kašrutu se dodržovaly s přísností, která byla pro křesťanské sousedy sotva pochopitelná a z níž, čas od času, dokonce i profitovali.

„Chceme zachovávat a zachovat naši identitu, ale musíme se přizpůsobit době. Dnešní liberecká obec je neoficiální otevřenou komunitou. Každý páteční večer se scházíme na kabalat šabat a kdo chce přijít, přijde… Nikoho nekádrujeme a neprověřujeme. Pondělky jsou vyhrazeny kurzu hebrejštiny, čtvrteční večery patří kroužku izraelských tanců. Každých čtrnáct dní pořádáme den otevřených dveří, zájemci se přicházejí podívat, zeptat se, naslouchat… Jednou za měsíc se zde v „kavárně pro seniory“ scházejí naši starší členové. Při naší obci funguje také poměrně početný Spolek přátel Izraele, právě uplynulou neděli jsme společně pořádali chanukovou oslavu, na níž vystoupily i děti z místní LŠU.Podporujeme chystanou změnu federačních stanov, která umožní řádné členství i lidem, kteří jsou Židé po otci a nikoli po matce, jak to vyžaduje halacha. Vždyť i nemalá část našich členů pochází ze smíšeného manželství nebo v něm žije, taková je dnešní realita.“
Liberecká synagoga – za „železnou oponou“ od druhé světové války údajně první nově postavená – žije.

„SESTOUPIL JSEM KE KOŘENŮM HORSTEV,
ZÁVORY ZEMĚ SE ZA MNOU ZAVŘELY NAVĚKY.
TYS VŠAK VYVEDL MŮJ ŽIVOT Z JÁMY,HOSPODINE, MŮJ BOŽE!“„Všimli jste si – na vstupních dveřích?“ Ptá se ještě na odchodu pan Weitzen. „To je část citátu, který je tam napsaný, je to z Jonáše a vybral ho pan rabín Sidon. Ale ten k nám, bohužel, nejezdí, pro něj nejsme Židi…“Ptala se a psala 
Irena Dousková
fotografoval Michal Spevák

„Na Štědrý den ráno jsme s ostatními židovskými kluky obcházeli křesťanská stavení, protože jsme věděli, že si křesťanští sousedé, podle jedné z mnoha svých pověr, přejí jako prvního člověka toho dne spatřit židovské dítě. Pro štěstí, protože i Ježíš byl židovským dítětem. Dostávali jsme za to drobné dárky, většinou oříšky…“Čas mezi chanukou a vánoci, během něhož jsme se sešli, evokoval libereckému kantorovi jednu z mnoha vzpomínek na předválečný život v rodném východoslovenském kraji.