| GIJURV ZRCADLE HISTORIE A SOUČASNOSTI (1.ČÁST) Jedním z aktuálních a velmi diskutovaných problémů dnešního Izraele a židovských obcí celého světa je otázka gijuru - přestupu na židovskou víru. Židovské náboženství je ve své podstatě náboženstvím národním a ne misijním, jako například křesťanství i islám. Vzhledem k této skutečnosti se nesoustřeďuje na rozšíření počtu věřících cestou přesvědčování jiných národů, ale zabývá se zkvalitňováním duchovního života v kruhu svého etnicko-náboženského společenství. Můžeme říci, že judaismus je náboženstvím introvertním. Bylo však takovým ve všech historických epochách a za všech okolností? Ústní tradice spojuje první gijury - přestupy s naším praotcem Abrahámem (18. století př.o.l.), který sám byl prvním nositelem myšlenky monoteismu na světě. Biblický verš "Vzal svou ženu Saraj ... i duše, které získali v Cháránu" (1.M. 12,5) vysvětluje midraš Šír haširim Rabba takto - Abrahámův dům byl pro všechny pohostinným příbytkem, lidem se tu nedostalo pouze vlídného přijetí a občerstvení, ale též poučení o víře v jediného Boha. Přivedení byť jedné duše pod křídla Všemohoucího se rovná jejímu stvoření a zabezpečení jí věčného života. Podobné vysvětlení najdeme také v midraši Berešit Rabba 39, který ještě upřesňuje, že Abrahám přestupoval muže a Sára ženy. Tyto midraše vzal za základ svého komentáře také r. Šlomo Jicchaki, zvaný RAŠI. V Abrahámově případě se jedná o opravdové proselyty, kteří přijali víru v Boha z lásky k Němu. V hebrejštině je nazýváme ger cedek - gerej cedek. V Tóře se mnohokrát píše o naší povinnosti milovat gerim - příchozí (3.M. 19,34; 5.M.10,19) neškodit jim a neutlačovat je (2.M. 22,21; 23,9; 3.M.19,33; 5.M.24,17; 27,19 atp.) .V tomto případě, byť se zde setkáváme se slovem ger, jedná se o ger tošav, tj. o příchozího, který není Židem, ale cizincem dodržujícím pouze sedm noachidských přikázání - ševa micvot bnej Noach. O kom bychom mohli říci, že je ger cedek , je Mojžíšův tchán, midjánský kněz Jitro. Jitro však přichází k víře v Boha až v pozdním věku, v době, kdy slyšel o všech zázracích, které Bůh učinil Izraeli při východu z Egypta. Jistě zde hrál velkou roli tento vnější faktor a ne pouze Jitrovo hluboké vnitřní přesvědčení a láska k Bohu. Na jeho počest byla jedna sidra nazvána jeho jménem. S první, v pravém smyslu slova, proselytkou - gijoret cedek se setkáváme v ranném izraelském období, za doby Soudců. Ano, jedná se o moábskou Rút, hrdinku stejnojmenného biblického svitku Megilat Rút. Tradice připisuje autorství tohoto díla poslednímu ze soudců, proroku Samuelovi, žijícímu v polovině 11. stol. př. o.l. Příběh moábské Rút je samozřejmě starší, vždyť se jedná o prababičku izraelského krále Davida. Rút byla první ženou, která z hluboké lásky ke své tchýni Noemi, matce svého zemřelého muže Machlóna, opouští svůj moábský domov, pohanské zvyky a tradice. Není přesvědčivějších slov, než ta, kterými se Rút přimyká k novému národu, jeho víře a spojuje s ním svůj osud. "Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh bude mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin naloží jakkoli, rozdělí nás od sebe jen smrt." (Rút, 1, 16-17) Po návratu Noemi spolu s Rút do Betléma, kupuje Bóaz Noemino pole a získává Rút za manželku, lid i stařešinové zasedající v branách města odpověděli: "Jsme svědky, kéž dá Hospodin, aby žena, která přichází do tvého domu byla jako Ráchel a Lea, které obě zbudovaly dům izraelský" (Rút 4,11). Krásnějšího požehnání z úst židovského lidu si Rút a Bóaz nemohli přát. Svitek Rút je též dokladem o tom, že u našich předků byly sňatky mezi Židy a ženami, dříve nežidovského původu. Před tím, než však taková žena vešla do domu svého muže, přijala, podobně jako Rút, víru svého ženicha, stvrdila toto přijetí v branách města před shromážděním stařešinů - soudců a poté se očistila v rituální lázni či v řece. Po tomto formálním aktu se zpravidla taková žena velmi rychle asimilovala v novém židovském prostředí. Samozřejmě i zde platí výjimky, jak se můžeme dočíst například v 1. Královské, 11. kapitola o neblahém vlivu, který měly na Šalamouna jeho pohanské ženy, pocházející z cizích národů anebo o podobné situaci, která byla v době Ezry a Nechemii v polovině 5. stol. př. o.l. Po pádu Izraelského království a jeho hlavního města Samaří roku 721 př. o.l. vystěhovali Asyřané početnou část izraelského obyvatelstva do Asýrie. V nové provincii zanechal Sargon II. malou část obyvatel, kterou tvořili převážně chudí zemědělci. Aby zemi znovu osídlil, přivedl tam cizí, převážně semitské národy a plemena ze severní Mezopotámie a Babylónie. Obě tyto části obyvatelstva, původní izraelská a nově přibylá se začaly mísit mezi sebou a postupem času vzniklo nové etnikum, které nazýváme Samaritáni, hebrejsky Šomronim nebo také Kutim. V tradiční pobiblické literatuře, midraších, jsou nazývání též gerej arajot, tj. proselyté lvů, neboť nepřestoupili z lásky k Bohu, ale ze strachu před lvy, kteří je hubili (2. Královská 17,24-28). Postavení Samaritánů je na hranici mezi ger tošav a ger cedek. Vzhledem ke svému náboženskému synkretismu (2.Královská 17,29-41) nebyli Samaritáni přijati poexilním židovstvem, nebyli tudíž ani připuštěni ke stavbě druhého Chrámu. Později si Samaritáni postavili na hoře Gerízim u Šchemu (Nablus) svůj chrám, který však zbořila vojska hasmonejského krále Jóchanana Hyrkana. Přes hluboké věroučné rozpory mezi Židy a Samaritány, nalézáme k nim v midraších i určitou náklonnost. Řekl učenec: " Každou micvu, kterou Samaritáni přijali a plní ji, plní ji s větší přesností než Židé." (Brachot 47 b) Midraš dává Samaritánům možnost, aby se stali opravdovými proselyty - gerej cedek. "Kdy je přijmeme? Když upustí od hory Gerízim, přijmou svatost Jeruzaléma a uznají zmrtvýchvstání." Se Samaritány se můžeme setkat dodnes, žijí v počtu asi 500 lidí ve Šchemu a v Holonu. Velkou turistickou atrakcí je každoroční přinášení pesachové oběti - korban Pesach na hoře Gerízim. Další zajímavou zmínku o možných proselytech nalezneme v knize Ester. "... nastaly Židům dny radosti a veselí, hostin a pohody. A mnozí z národů země se připojovali k Židům, neboť na ně padl strach z Židů" (Est 8,17). Zde lze hovořit o podobném typu proselytů jako byli Samaritáni, kteří také přijali víru v Boha Izraele ze strachu. Můžeme však také předpokládat, že v perském období (538-332 př.o.l.), které se vyznačovalo liberálním postojem perských králů k Židům a jejich náboženství, mnoho lidí, kteří měli s našimi předky těsné a dobré vztahy, se nakonec rozhodlo stát se částí židovského lidu, být proselyty z lásky a ne ze strachu. V dokumentech pocházejících z babylónského města Nippuru, z druhé poloviny 5. stol. př. o.l. nalezneme například jméno Chananja ben Ninurta - Mubalit ben Ardininurta. Může se jednat o proselytu nebo také o Žida. Jak víme, v této oblasti používali Židé cizí pohanská jména, kterým však nepřikládali žádný kultický význam. Jako příklad nám může posloužit Mordechaj - Marduk, nebo Ester - Ištar. Hasmonejský král Jóchanan Hyrkanos si roku 129 př.o.l. podmanil Idumeu, území na jih od Judska a násilně donutil etnicky a jazykově Židům příbuzné Idumejce přijmout židovskou víru, ale Idumejci pak postupně splynuli s Židy a v době povstání proti Římu v letech 66-70 o.l. hrdinně čelili římským legiím. Představitelem požidovštělých Idumejců byl např. Antipater, otec Heroda I. Velikého a z milosti Říma správce dvora velekněze Hyrkana II. Herodes sám se stal díky své obratné pro-římské politice králem Judeje. Židovský historik Josephus Flavius píše ve svých Starožitnostech (III. 42-43 a XIV. 1) o tom, že v řeckých městech Malé Asie se shromažďovali v synagógách nejen Židé, ale i Řekové, což svědčí o velkém náboženském vlivu židovských obcí na pohanské okolí. V takovém prostředí jistě velmi rychle rostl počet proselytů - gerej cedek. Ve své druhé knize Válka židovská (II. 559-561) píše o tom, že pořečtění obyvatelé Damašku se rozhodli vyvraždit tamní Židy (což se jim bohužel podařilo), ale tento plán museli držet v tajnosti před svými ženami, které již dříve přestoupily na židovskou víru. rabín Daniel Mayer pokračování příště |
DANY A HANA V předvečer Šabatu, dne 20.7., zavítal do Bejt Simcha bývalý pražský a oblastní rabín, pan Daniel Mayer s chotí Hanou. Pana rabína Mayera jsem poznal hned, jak vešel. Menší, kulaťoučká postava, čiperná gestikulace. Nakrátko střižené vlasy a vousy, dnes již bílé. Ten den bylo v Bejt Simcha skutečně plno. Přišlo i mnoho lidí, kteří obvykle nechodí, aby mohli přivítat tohoto muže a jeho paní. Hosté pak vyprávěli, jak se jim žije v jejich novém domově, v Izraeli, kam se přestěhovali na počátku devadesátých let. Jaká je jejich práce, a jaká trápení či problémy nové působiště přináší. Když byl později dán prostor otázkám hostům, využili mnozí přítomní této příležitosti k tomu, aby panu rabínovi i jeho ženě poděkovali za mnoho dobrého, co pro každého z nich udělali. Vzpomínalo se, jaké to bylo za jeho "panování" v těžkých dobách tady v Praze a v jakých podmínkách se dařilo vytvářet židovskou pospolitost v tehdejším Československu. Nejvíce mě zaujala ta část jeho vyprávění, v níž hovořil o tom, jak vnímal svou někdejší úlohu ve funkci pražského a oblastního rabína. Například, byl-li dotazován, zda je rabínem ortodoxním, liberálním, nebo jakým vlastně, vždy odpovídal, že je rabínem pražským a oblastním, bez bližší specifikace, neboť jako jediný tehdejší duchovní představitel Židů cítil svoji odpovědnost za celou komunitu, včetně těch, kteří své židovství neodvozují nábožensky.
|