BŮH JE VÍRA Kdo je Bůh? Všemohoucí, jehož nezpochybnitelná existence nám byla dána? Nejvyšší autorita vpečetěná do lidí výchovou? Produkt indoktrinace? Naděje, kterou jsme objevili ve chvílích těžké osobní krize? Výsledek rozjímání nad sebou a světem? Symbol nepoznaného a nepoznatelného? Poslední instance na prahu smrti? Vztyčený prst proti zlu v nás a kolem nás? Společenská konvence? Náboženství je nauka o víře v Boha a všem co reprezentuje cestu k němu. Je taky systémem pravidel, legend a mýtů, rituálů a konečně taky způsobem života. Pečuje o něj církev. Církev je ovšem instituce jako všechny - uchází se například o moc a světské statky. Je to taky instituce, která šíří dobro, lásku, poskytuje péči. A taky se často mýlí. Problémem je fakt, že ne všichni věřící sdílejí stejného Boha, stejné náboženství, stejnou církev. Ve jménu těchto odlišností a pod jejich zástavou tekla a teče krev. Dívá se Bůh? Církve ano. Víra je ovšem víc než nabízí náboženství a církev. Víra je taky poznání, že nechci a nesmím zabít, krást… Víra je taky klíč k nepoznanému a nepoznatelnému. Víra mně provází životem, motivuje, mění se a vyvíjí. Víra je dokonce i hnacím motorem rozvoje vědy. Podmínkou víry není existence náboženství, církve. Víra je podmínkou lidského života.

V našem civilizačním prostoru se koncept morálky a etiky utvářel pod vlivem dvou kanonických děl: Starého zákona a Nového zákona. Jejich fundamentem jsou Mojžíšovo desatero a Ježíšovo kázání na hoře. Za naší civilizací a kulturou hledej naši víru. V tomto prostoru se taky zrodilo společenské uspořádání, které se prosadilo - jak se zdá - v globálním kontextu. Bude to zřejmě tím, že morálka a etika kanonických děl stimulovala globální expanzi paradigmatu, založeného na antropocentrizmu a ikoně produktivní práce. Moderní doba vnesla do civilizačních procesů aspekt zhuštění času a prostoru, kontakt a prolínání kultur. Průvodním znakem se staly střety a dialog. Tedy i dialog mezi náboženstvími a jeho odmítání. Smysl dialogu, myslím si, spočívá v hledání sdíleného minima pro spolužití lidí. Zní: Nedělej druhým, co nechceš, aby oni dělali tobě. K tomu je možné přidat: Nenič přírodu a když vidíš někoho trpět, pomoz! Étos našeho věku nutně potřebuje víru. A je-li jich více, jak se snesou navzájem? Snad pod patronací přesvědčení, že se vzájemně nevylučují. Mám sklon k tvrzení: Bůh je víra! Je jeden a má nespočet tváří. Jedna z nich patří i ateistům.  Fedor Gál