YONA MALINA PŘÍBĚH K ZAMYŠLENÍ Machon Meir v Jeruzalémě je sionistická ješiva pro ty, kteří svůj vztah k judaismu teprve hledají - ať už jde o děti z asimilovaných rodin, nebo čerstvé konvertity, většinou patrilineální Židy. Studují tam i někteří pobožní čerství imigranti, jako například náš milovaný Pinches, a také několik výjimek potvrzujících pravidlo, které se z Izraele vrátily domů - jako třeba náš také milý Šváb. Potom tam také studují lidé, které nikdo neznáme, ale jsou to Židi, a z Čech.  V Machon Meiru mají ve vstupní hale stěnu paměti, kde jsou jména studentů zabitých během studia. Jmen je tam mnoho. Ale mnoho dalších jmen tam chybí - například jména těch, kteří utrpěli bolestné ztráty při poslední velké vlně sebevražedných atentátů v jeruzalémských autobusech. Jednou z takových obětí je Yona Malina. Jeho osud je osudem někoho, kdo si na rozdíl od většiny československého židovstva svou cestu zpět k židovství našel, a navzdory krutému osudu z ní nesešel.  Kus šrapnelu z bomby sebevraha odpálené v jeruzalémském autobuse roku 1995 mu uvízl mezi třetím a čtvrtým obratlem, kde přerušil veškerou komunikaci z jinak perfektně fungujícího mozku do všech ostatních částí těla. Yona Malina, technicky švýcarský Žid, vyrostl blízko Curychu bez jakéhokoliv židovského povědomí. Jeho rodiče, kteří utekli ze Slovenska po osmašedesátém, tedy když Yonovi byly dva roky, se rozhodli před ním jeho židovství utajit. Dědeček s babičkou přežili Osvětim, jeho židovská matka byla ukrývané dítě. Rodina se s holocaustem vyrovnala radikální asimilací, která měla děti ušetřit židovského osudu: Yonova matka pak asimilaci stvrdila sňatkem s nežidovským panem Malinou.  Když bylo Yonovi 19 let, babička mu navrhla, aby si jel léčit lupenku k Mrtvému moři, do Izraele. Yona se do země zamiloval, a v nadcházejících letech se tam často vracel. Během jedné takové návštěvy mu rodinní přátelé žijící v Ašdodu prozradili, že je Žid.  A tak roku 1994 Yona cestoval do rodné Bratislavy, kde v městských archívech nalezl rodné listy své matky a prarodičů, potvrzující jejich židovství. Tehdy si Yona změnil jméno - původně se jmenoval Peter. A rozhodl se ukončit svá studia na právnické fakultě Curyšské univerzity a okamžitě odjet do Jeruzaléma. Rodiče na něho sice naléhali, aby nejdříve dostudoval, ale tvrdohlavý Yona trval na svém - a rodičům nakonec nezbylo než se s tím smířit.

Yona studoval hebrejštinu na ulpanu Etzion, a židovské vědy právě v Machon Meiru. Poté jej přijali na studia mezinárodních vztahů na fakultě Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Jeho spolužáci na něho dodnes vzpomínají pro jeho nezvyklou inteligenci a analytické schopnosti. Nejvíce si pamatují, jak byl šťastný jako Žid v Izraeli. "Pokaždé, když mluvím hebrejsky, mrazí mně štěstím," říkával. 21. srpna 1995, ve výroční den okupace Československa, jel na hodinu hebrejštiny, a autobus míjející se s jeho autobusem explodoval. Palestinský sebevrah si počkal, až se budou dva autobusy míjet, aby zabil co nejvíce lidí. Lékaři nemohli šrapnel z Yonovy páteře vyjmout, aby nepřerušili i poslední zbývající nervová spojení. Po několikadenním komatu se Yona probral, ale nemohl mluvit. Lékaři si tudíž nebyli jisti, jestli nemá nenapravitelně poškozený mozek. Yona však začal při vyšetřeních zuřivě mrkat, až se nakonec lékaři dohodli na komunikačním systému - jedno mrknutí znamená ano, dvě mrknutí znamenají ne.  Přesto, že původně Yona trval na tom, že neopustí Izrael, lékaři ho přesvědčili, že jeho jedinou šancí je paraplegické centrum ve Švýcarsku. Tam se po dlouhém léčení opět naučil mluvit, i když pouze přes běžící respirátor. Okamžitě po ukončení léčby, navzdory prosbám rodičů, se Yona vrátil do Izraele.  Za současného stavu lékařské vědy nemá podle lékařů Yona žádnou šanci na zlepšení. Ale i tak pokračuje ve svých studiích, někteří ze spolužáků z Machon Meiru se s ním dodnes chodí učit Bibli, cvičit hebrejštinu. Učí se ovládat počítač ústní hůlkou.  "Po většinu mého života jsem v Boha nevěřil," říká Yona, "Dnes v něho silně věřím, ale také mám silné pochyby. Už jsem slyšel tisíce náboženských interpretací mé osobní situace, všechny jsou velmi krásné, ale vlastně nic neznamenají. Často se snažím mluvit s Bohem, ptát se ho, proč mi připravil takový život. Myslím, že jestli Bůh existuje, jednou mi dá odpověď. Ale ne teď hned." Svým rodičům nic nevyčítá, a doufá, že ani oni jemu. "O čemkoliv židovském se s mojí matkou vůbec nedá bavit. Dovedu si představit, jak říká: židovství je prokletí. Ono tak trochu je, ale zároveň je také něčím jiným. Není to přímo požehnání. Může to znít naivně, ale je to vlastně něco, co by se dalo nazvat darem." Je z Yonova příběhu nějaké poučení? Jako třeba: Maminky, přestaňte se před svými syny stydět za své židovství, jinak to špatně dopadne? Nebo: Tajit, ale všude, a nepouštět syny za rodinnými známými? Či: S Araby nejednat, ale rovnou vybít? Možná. Každopádně v Čechách a na Slovensku o Yonovi skoro nikdo neví, tak se to tímhle článkem možná trochu změnilo. Protože jeho příběh je příběhem jednoho z nás. ŠMOK