Neboť zsilil se nepřítel

Náhoda neexistuje! Vážně!! A pokud - tak jen jako jedno z myriád Jeho Jmen…Ale po pořádku. 
Už rok mám vážný problém. Přesněji řečeno skoro rok. Úplně přesně - od loňského osmého července čili od 17. tamuzu 5761 „Já se ten den snad v životě nedokážu postit!“, myslel jsem si. Předtím proto, že to zkrátka nebylo tak žhavé. Vždycky jsem to nějak obešel, buď pokusem ten den co nejdýl prospat, nebo postem jen do mincha, podle pravidla, že poctivej „kus“ vydá někdy za „celek“, anebo tu byla vždycky ještě ta okolnost, že jsem slinivkář a tudíž chorý. Vše, prosím, zcela košer podle halachy!! Snad až na ty pohnutky…A loni – (protože judaismus je přeci jenom neuvěřitelně přitažlivý trychtýř, takový malströem či co, takže člověk – nechce-li si lhát do kapsy a připadat si jako pokrytec sám před sebou, začíná praktikovat víc a víc a hlouběji) -- zrovinka loni sedmnáctého, kdy jsem to myslel už naprosto poctivě – ani chleba, ani vodu a pěkně až do tří hvězd – zrovinka loni zasáhl Košerný Nenáhoda.A to tak silně, že jsem měl pocit, že pro mě osobně zůstane sedmnáctý tamuz už asi po zbytek života svátkem a radostí. Marně jsem si zkoušel připomenout všechno to neveselé, co tradice tomuto dni připisuje, prostě až do včerejška jsem byl přesvědčen, že ze sebe ten smutek už nikdy upřímně nevydoluju. A postit se jen proto, že se postí celý Jisroel? To je skoro jako myslet stranicky namísto nestranně.Nicméně popořádku. Bylo nás ke dvacítce, studenti-hebraisté z teologických fakult, jejich pedagogové, reb Duschinsky, reb Gil Huettenmeister a pár andělů H-spodinových. 

Právě začínal první den praktické části semináře vypsaného na fakultních chodbách velice mnohoslibným a trochu nafoukaným: Mezinárodní pracovní seminář k dokumentaci židovských hřbitovů. Většina účastníků (s výjimkou andělíků, protože „aj nespí a nedřímá strážce Jisroele“) měla navzdory nádherné šmolce nad našimi hlavami náladičku spíš pod psa. To víte, slunce pere, proslulá česká Amerika kousek za nosem a k tomu ten nocleh ve Svatém Janu pod Skalou, v bývalém klášteře, potom kriminále a dnes internátě (takový osud se do zdí zaryje natolik hluboko, že pak i výlevky díky té směsici nesvobody a bolesti neuvěřitelně páchnou…), jinými slovy -- den stvořený pro docela jiné atrakce než se mořit na Mořině a opisovat zvětralé a jen těžko čitelné hebrejské funerální nápisy. K čemu?A pak se to stalo. Chlapíci zdvihli jednu, už léta lícem dolů ležící macevu, a pustili se do čtení. Vzápětí zbledli jako stěny, jinejm se zorničky rozšířily jako po atropinu a všichni (inu studenti teologie!) se pustili do modlitby. Dostali jsme totiž dopis. Dopis od Velkého Šéfa. 

Nádherný dopis, ve kterém stálo: Zde tiše odpočívá reb Cvi Herš, syn váženého reba Josefa ze svaté obce mořinské, jenž zemřel dne, kdy se zsilil nepřítel a prolomeny byly zdi města roku 574 malého počtu….Prostě bomba!! Sedmnáctého tamuzu jednadvacátého století se dočtete, navíc nádherným opisem, že se smíte pomodlit onu překrásnou modlitbu: Budiž jeho duše vevázána do svazku života zrovinka za Cvi Herše, který má na den svůj stoosmdesátý šestý jarcajt!!! Den, kdy se „zsilil nepřítel a byla protržena hradba“ totiž není nic jiného, než popis sedmnáctého tamuzu. Navíc popis přesně podle talmudických pravidel jak zacházet se svatou zprávou – tj. necitovat kromě liturgie nikdy víc než tři za sebou tekoucí slova tak, jak je můžeme najít v Zákoně. A skutečně! Obrat „gavar ha-ojev“ (zsilil se nepřítel) najdeme v Pláči (1:16) a jeho pokračování „va-tibka ha-ir“ (a prolomeny jsou zdi městské) zase u Jeremiáše (52:7). Vždy po dvou slovech.
Co následovalo? Každý chtěl něco ulovit. A nikdo neodešel s prázdnou. Zjistili jsme, že malý vesnický „krchůvek“ na dobytčí stráni, kudy chodí čundráci na slavnou „Ameriku“, je pozoruhodnou knihovnou, kde se žádný z více než tří stovek nápisů neopakuje, že venkovští Židé kousíček od Prahy měli nejen šikovného sofera (nebo kdo jim ty nápisy sumíroval), ale určitě skutečně vroucně milovali svůj Zákon, svoji Tóru a Jeho zákony života. To vžene slzu do oka!
Nebesa pořád píšou nějaké dopisy (naštěstí nejen ty hamanovské), ale dostat takové rekomando, jakým bylo to z loňského šiva asar be-tamuz, to je vážně důvod k oslavě!! Kdyby díky všem těm různým astroložným Antares a sexujícím crawleyovcům nebylo slůvko „mystický“ tak strašně dryáčnicky vykřičené, dovolil bych si napsat (protože v duchu si to stejně myslím), že to byl „dopis“ hodně mystický. A to byl ten velký problém. Až do včerejška jsem se domníval, že budu každý další sedmnáctý tamuz spíš slavit, než truchlit…Ale žel, zsilil se nepřítel…Ta neexistující náhodička mne zase po letech přivála na židovský hřbitov v Budyni nad Ohří, respektive na bývalý židovský hřbitov v Budyni. Pamatuji si ho z doby před dvěma roky. To tam ještě kameny vzpomínek s dopisy andělům a svatou prosbou: Budiž jejich duše vevázána… byly. Dnes je tam nějak hodně smutné prázdno. Já vím, že brzy přijde od Trůnu zase nějaké radostnější rekomando, ale zatím si musím klást otázky: Co je to za hyenu, která okrade mrtvé? To jsou prachy za přebroušenou a levně získanou leštěnou žulu opravu víc než „člověčina“? A co dělají přirození správci těch Domů života? Všechno co mohou? Anebo jen tolik, co jsem dělával s posty na sedmnáctého tamuzu já, tj. jen tak trošičku „pošudlat“… A zas je důvod ke smutku. Náhoda? Neexistuje.

Achab