Po našem příjezdu si Angličané nedělali žádné násilí a rozdělili náš transport do dvou sběrných táborů, Atlit a Sarafand. Já s bratrem a dalšími jsme se dostali do vojenského tábora Sarafand, kde jsme byli půl roku hlídáni za ostnatým drátem. Bylo podezření, že mezi námi mohou být i němečtí špioni a půlroční zdržení mělo snížit účinnost jejich průniku. Tím pádem měli Angličané také dostatek času si nás prověřit. Ubytovali nás v dřevěných baráčcích a byli jsme odříznuti od vnějšího světa. Neměli jsme žádný povinný program, záleželo tedy jen na nás, jak si denní režim uspořádáme. Vzhledem k tomu, že uplynulo již více než 60 let, vzpomínám si už jen na některé příhody nebo nepodstatné drobnosti, které v mi uvízly v paměti. Celý tábor byl postaven na písčité půdě, po které se nedalo chodit bosýma nohama. Proto jsme si udělali z prkének a řemínků takové trepky. Když se jednou objevily dva páry boxerských rukavic, které nám Angličané zapůjčili, vyzval mě kamarád (kterému jsme přezdívali "Šakal"), že si to spolu jen tak pro legraci zkusíme. On, o nejméně 30 kg těžší, o více než hlavu větší a o alespoň 10 let starší, mě měl jen jako sparing-partnera. Jen tak jsme se trochu škádlili, při tom mi ty dřeváky překážely. 

Práce nohou (a to se o dnešním kickboxu ani nevědělo) byla důležitá, a tak jsem ty šlapky hbitě odkopl a pokračovali jsme dál. Teprve když jsme skončili, zjistil jsem k svému překvapení, že mám na chodidlech po celé přední ploše krevní podlitiny. Natáhl jsem se proto na kavalec v baráku a stal se další potravou pro štěnice, kterých tam bylo nekonečné množství. Naivně jsme si mysleli, že když vytáhneme oděv ke stropu, zůstane této havěti ušetřen. Ale chyba lávky. Po odhrnutí klopy kabátu nerozeznalo se vůbec původní zbarvení látky, celá plocha byla jenom červená štěnicemi. Kde se tam vzaly, zůstalo nevyřešenou záhadou. Jejich odstranění by byl zázrak. Proto jsme párali "štrozoky" a šikovný krejčí, kterého jsme mezi sebou měli a který by snad uměl ušít i saka, nám z těchto pevných kalikových látek nastříhal díly na šortky. Když jsme, dle jeho instrukcí, ručně sešili tyto části, měli jsme slušivé kraťasy, které by si s dnešními džínami rozhodně nezadaly.Po nějakém čase byla zřízena dietní kuchyně a vedoucím byl jmenován Dr. Karel "Money" Fried. Mě jsi vybral jako pomocníka. Měli jsme k disposici asi tak dva kotlíky a dva vařiče, něco jako Primusy. Vzpomínám si, jak se mi podařilo, když jsme jednou dělali kaši, že jsem míchal a přisypával krupici tak dlouho, 

Těch, kteří neměli žádné kontakty, se ujala tehdejší palestinská vláda. S bratrem jsme se dostali nejprve do chavury a potom do kibucu. Zatím co v chavuře byla prostá strava a práce jednotvárná - spočívala v dolování pařezů eukalyptů nebo jiné podobné činnosti, v kibucu jsem vykonával rozmanitější úkony. Ráno jsem se dozvěděl ke komu budu přidělen a jaké bude moje zaměstnání. Pracoval jsem v kamenolomu, při stavbě silnic, ve stájích, v údržbářské dílně, jako zahradnický pomocník, někdy jako obsluha v jídelně,ale i v pardesech - pomerančových plantážích. Univerzálním nástrojem pro veškeré práce byla turia. Sloužila při zavodňování, kopání i házení. Nahrazovala nejen lopatu, ale také motyku nebo krumpáč a kolikrát třeba i hrábě. Div, že mi na tu hromadu pomerančů, kterou složili jako krmivo pro dobytek před stáje a já je musel půlit, aby je mohly krávy rozžvýkat, nedali také turiu, ale něco jako mačetu. Export za války nebyl a tak se plody, které se nezpracovaly jinak, trhaly a zakopávaly pod stromem. 

Tím se měl udržet pomerančovník při plodnosti až do doby, než se opět obnoví export. Když jsem byl asi před třemi lety v Izraeli, zbyla z těch plantáží - pardesů dle mého odhadu jen malá část. Mého bratra už práce v kibucu nebavila, a tak si našel v Tel Avivu zaměstnání jako muzikant v baru, na konci Allenby Road na pobřeží - Strandu. Hrál na klavír, harmoniku, saxofon, klarinet a kytaru. Vzpomínám si, že když jsem se vydal Adu poprvé navštívit, šel jsem z kibucu Givat ha-šloša, který byl v Ramat Ganu u Petach Tikvy pěšky. Těch pár piastrů co jsem měl, stačilo tak akorát na šťávu z pomerančů, která se dostala ve stánku u cesty pomalu za babku. Pozdější návštěvy už byly jednodušší, protože jsem od Ady dostal nejen na autobus, ale i něco navíc. Do Tel Avivu jsme ještě přes Červený kříž dostali poslední zprávy od našich rodičů. Když měl Ada volno, jezdívali jsme často do arabské Jaffy a trávili tam spolu šťastné chvíle v kavárně, nebo někde u moře. To však skončilo, když byla oficiálně uznána Československá armáda a my jsme do ní v Naharii narukovali. 
Tam jsme se opět setkali s některými z našich kamarádů ze Sakarie, abychom společně porazili německé a italské nepřátelské síly na Středním východě. Po porážce generála Rommela nastala naše plavba kolem Africy, s krátkým mezipřistáním v Kapském Městě.

Viktor W