Devadesátiny spisovatele Viktora Fischla „Jsou lidé, kteří své stáří nosí jakoby v těžkém ranci na shrbených zádech. Jsou jiní, kteří je nosí v kapse jako šekovou knížku, do níž, kdykoliv se jim zlíbí, mohou zapsat, co si za život našetřili a co tu po nich zůstane,“ napsal Viktor Fischl o jednom stařičkém lékaři ve své knize Svědek téměř stoletý. Ale jestli dnes někdo nosí své stáří jako kytku na klopě kabátu, pak je to právě tento devadesátiletý mistr slova a pera, jemuž čas vyměřený na tomto světě vystačil ne na jeden, nýbrž na dva životy. Zatímco bývalý izraelský diplomat, který po odchodu z Československa přijal hebrejské jméno Avigdor Dagan, žije už přes půl století v Jeruzalémě, věčně mladý spisovatel Viktor Fischl, který přijel do Prahy oslavit své devadesáté narozeniny, dnes ve světě nepochybně patří - hlavně díky svým románům Dvorní šašci a Kuropění - k nejpřekládanějším česky píšícím autorům.
„Žil jsem - a to pokládám za největší požehnání, jakého se mi dostalo - vlastně dva životy. Jeden jako diplomat, druhý jako básník a spisovatel. Diplomatem jsem byl víc než pětatřicet let. Všechno ostatní před tím a potom byla literatura. A tahle dvojakost, podvojnost, dvojkolejnost, nebo jak tomu chcete říkat, je jako broušený démant, na němž září mnoho faset: Praha a Jeruzalém. Viktor Fischl a Avigdor Dagan. Český spisovatel a izraelský diplomat. Zkrátka takových párů je v mé biografii tolik, že v té dvojí koleji už vidím něco jako svůj erbovní znak,“ říká Viktor Fischl v knize Dany Emingerové, kterou právě vydalo nakladatelství GplusG. V ní tento český spisovatel a izraelský diplomat v portrétním rozhovoru vzpomíná na své dětství v Hradci Králové, na dobu studií, na okouzlení poetismem a první básnické pokusy a také na období londýnského exilu (1939-45) po boku Jana Masaryka. Po únorovém převratu v roce 1948 odešel autor do Jeruzaléma, přijal hebrejské jméno Avigdor Dagan a téměř třicet let působil v izraelských diplomatických službách. Kniha je zároveň
|
|
Jako spisovatel se stal ještě za svého života klasikem. Ne proto, že mu vycházejí Spisy (s velkým začátečním písmenem), ale proto, že k tomu, co už člověk o sobě věděl, přidal svou hřivnu - to původní, nové a cenné, bez čeho by psaní bylo jen čtením pro zábavu nebo papouškováním. Číst o něm, co o sobě říká na chytré, moudré a mladistvé otázky novinářky a spisovatelky Dany Emingerové, je zatím poslední dobrodružství, kterého se nám od Viktora Fischla dostává. Kéž by žil a psal až do sto dvaceti."
-red-