Ijjun tefila — Přičinlivost v přímluvách  Je pořád ještě ráno. Vstali jsme a stali jsme se partnery Všemohoucího v tikun ha-olam (uvádění světů do harmonie). Proto jsme si umyli ruce, abychom mohli předložit chléb a sny, nikoli chléb a hry (!!!) všeho Stvoření, protože gematrie (číselná hodnota) slov chléb (lechem) a sen (cholem) je stejná, vždyť o Harmonii sní a po ní touží nejen všechno Stvoření, ale touží po ní i Stvořitel, jehož merkavou máme možnost se stát.Připustili jsme si, že úcta k torat chajim není žádné židovské posluhování svátečně oblečeným svitkům, které jsou přeci jenom jakýmsi „předmětem“ a mohly by být srovnávány s tím, co mívají jiní národové vytesáno a namalováno na svých „oltářích“, jelikož torat chajim jsou mimo jiné také přirozená pravidla života.Naši Moudří to dokonce zařídili tak prozíravě, že ihned po prosbě: Pane, dej mi pochopit vnitřní smysl toho, proč se k nám chováš jako „melamed natan“, zařadili do sidurů tři (navíc překrásně inspirativní) pasáže z torat chajim, totiž pasáže jivorechecha a dvojí elu devarim, čímž vytvořili jakousi „pojistku“, aby příslušná bracha byla skutečně naplněna (protože není nic horšího než prázdná slova bez činu, prázdná bracha bez činu). A tak, protože nevíme, zda se přes den dostaneme k poctivému studiu Zákona (vždyť život je někdy neúprosný), hned po požehnání melamed natan smíme odříkat pasáže ze Zákona, z mišny i gemary. Text jivorechecha najdeme přímo v Zákoně (Nu 6:24-25), jedná se o tzv. „kněžské požehnání“; dvojí elu devarim, tj. zamyšlení o tom, které skutečnosti nemají být nikdy měřeny ani vyměřovány, se dočteme v Mišně (Pea 1:1) a v talmudickém traktátu Šabat (127a). Samozřejmě nejde o tu místní textovou lokaci. Krásná je především myšlenka (provázená činem!). V gemaře se totiž dočítáme: Tyto jsou skutečnosti, jejichž plody okouší člověk už na tomto světě, ale jejichž kořeny pevně spočívají ve Světě budoucím – totiž úcta k rodičům, skutky milosrdenství, pilná přítomnost v Domě hledání zjitra izvečera, přívětivost k hostím, návštěva nemocných, péče o (nemajetné) nevěsty, doprovod mrtvého, přičinlivost v přímluvách a ustavování pokoje mezi lidmi, přičemž studium Zákonů (života) ční nad nimi nade všemi… Není to tak trochu jako relace „A léta běží, vážení“? Človíček přijde na tento svět a prvním bohem jsou pro něj rodiče. Je rozmazlován a dosyta zakouší „skutků milosrdenství“, pak ho pošlou do školy, což je také svým způsobem Dům hledání, poprvé si pozve přátele a poprvé se setká s  nemocí. Pak svatba, nakonec i pohřby. Nejprve pohřby nejbližších, neboť nikomu není dáno, aby nespatřil porušení (Ž 49:10), nakonec pohřeb vlastní. Až sem to mimoděk podepíše každý. Bez ohledu na to, navléká-li po nudnicku perlový náhrdelník přímluv a tudíž tak nějak počítá s existencí Uskutečňovatele,anebo  zda se deklaruje jako osvícený „organizovaný bílkovinný koacervát“. Co ale se zbývající trojicí „neměřitelných“ skutečností. Proč se modlit, proč ustavovat pokoj a proč studovat? A zase se dostáváme kruhem (hebrejsky mišnou) zpátky. Kvůli merkavě. A to už není seriál „A léta běží, vážení“, to je rozhodnutí. Rozhodnutí spolupracovat se Stvořitelem na vylepšování Světů. A to už bez modlitby (přímluvy) jednoduše nejde. Tady končí „ranní hygiena“ a začíná proces utváření. Kreativity, která je přeci oním obrazem B-žím, k němuž jsme byli stvořeni…Námitka: To je pořád řečiček o modlení! Copak nemohu být kreativní i bez modlitby? Ne,nemůžeš.Respektive,  bez modlitby ano, ale ne bez spolehlivé orientace po vstupu do vnitřních paláců Chrámu Kreativity. Tam je totiž takové světlo, že to chce úplně jiný vhled, ten správný ijun (od slůvka ajin = oko). Tedy jinými slovy, nejsi tady sám, nezkoušej „tvořit“, aniž bys přistoupil neboli připustil, že máš partnera… Určitě jste už v životě narazili na výhradu (jedno zda vážně anebo jen žertem míněnou), že Židé se „svým“ Bohem věčně diskutují. Že se s Ním tak trochu handrkují (ti méně pevní – ale to dělají křesťané také – s Ním dokonce i kšeftují: „za trochu půstu lepší post“ atp.).

Stačí si jen vzpomenout na praotce Abrahama. Čerstvě obřezaný! S nesmírnou nadějí v srdci, že se dočká syna ze Sáry! Ohniště přívětivosti k hostím, na němž Sára „spíchla“ pro návštěvu podpopelné placky, ještě ani nestačilo nevychladnout, a Abraham, místo aby si „kreativně“ hleděl svého, už smlouvá: Zdali také zahladíš spravedlivého s bezbožným…To jsou všechno notoricky známé skutečnosti. Ale dovolím si upozornit na jeden detail. Celé Abrahamovo „smlouvání“ o osud Sodomy a Gomory začíná slovy: „V tom přistoupiv Abraham…“ (hebrejsky va-jigaš Avraham). Je zvláštní, že se tento obrat va-jigaš v celém TaNaCHu objevuje pouze třikrát. Tady, později v okamžiku, kdy Juda „přistoupí“ k Josefovi Egyptskému, a nakonec ve chvíli, kdy prorok Elijáš „přistoupí“ ke skrz naskrz promáčenému oltáři H-spodinovu, kdy „přistoupí“ na zkoušku a „přistoupí“ k modlitbě. Tři aspekty „přístupu“. Tři nasměrování naší kreativity. Za koho se tato trojice přistoupivších přimlouvá? Z jaké pozice „přistupují“ k H-spodinu? A které z B-žích Jmen vlastně vzývají? Připomínám, že Abraham se teprve v předchozí kapitole stal Synem smlouvy a to je také (možná) důvod, proč H-spodin pravil (a nechal zaznamenat do TaNaCHu) svůj „vnitřní monolog“: Zdaliž zatajím před Abrahamem, co mám v úmyslu? (Gn 18:17). A všimněme si také způsobu Abrahamovy argumentace: Zdaliž Soudce vší země neučiní soudu? (Gn 17:24). A za koho se přimlouvá? Za v podstatě „cizí“ lidi. Trochu jinak je tomu s Judou před Josefem. (Podle jeho „přístupu“ se dokonce celá sidra Va-jigaš jmenuje!!!) Pane, smím promluvit? Já, pouhý otrok, budu obtěžovat sluch toho, kdo je bezmála jako faraón? (Gn 44:18) Vždyť jak bych se mohl dívat na trápení, jež postihlo mého otce.Elijáš, nařčený Achabem a Jezabel, že „kormoutí lid Jisroele“ (1Kr 18:17) přistupuje před shromážděný lid jako reprezentant H-spodinův: I přistoupiv Elijahu ke všemu lidu, řekl: Dokudž kulhati budete na obě strany? a prosí za jediné: aby poznal lid tento, H-spodine, že ty jsi B-hem…(1Kr 28:36).Judaismus si libuje v trojicích. Traktát Pirke Avot je přímo konstruován na trojici. Tři dávají vzniknout novému stvoření (otec Soud, matka Láska a Otec Harmonie), před každým člověkem podle tradice kráčejí dva andělé (ti, kteří se vydali potrestat Sodomu) - Anděl Milosrdenství a Anděl Soudu, jejich dvojici doplňuje člověk (stvořený k obrazu B-žímu), aby mezi nimi nastolil tu Harmonii, nad třemi skutečnostmi jsou konstituovány vesmíry: Zákonem (Soud), Službou (Láska) a Gmilus chasadim (Harmonie). Abraham se ve svém „va-jigaš“ dovolává Soudu, Juda Lásky a Elijáš Harmonie. Abraham prosí za „úplně cizí lidi“, Juda za své „nejbližší a milované“ a Elijáš za Pravdu a za Poznání. Pořád stejný trychtýř, na jehož dolním konci září neuvěřitelné světlo…Ano, lze být kreativní i bez nudné nudnické modlitby. Za předpokladu, že náš „přístup“ ke skutečnostem nového dne zůstane inspirován trojicí Abraham – Juda – Elijáš. Pokud jsi takto kreativní, pak se samozřejmě modlit nepotřebuješ. Jednoduše proto, že se beztak modlíš. Slůvko tefila znamená přece ve svém prapůvodním smyslu přímluvu. A shodou okolností, kořen Pe-Lamed-He zase schopnost rozlišovat. Například mezi dobrým a zlým, jak nám to kdysi na Počátku slíbil had, řkouc: a budete jako bohové, vědouce dobré i zlé. Chce to ale vážně hodně prozíravé oko… Achab