JERUŠALÁJIM A AL QUDS rabín Daniel Mayer Během první světové války povstaly beduínské kmeny v Hidžázu pod vedením mekkánského šarífa Husajna z rodu Hášemitů proti Turkům. Jejich povstání pomohlo Angličanům a Francouzům dobýt Palestinu (generál Allenby obsadil v prosinci 1917 Jeruzalém) a Sýrii. Po porážce Turecka se Husajnův syn Fajsal, jenž byl významným představitelem hnutí za arabskou nezávislost, snažil utvořit panarabské království Velká Sýrie. Na mírových rozhovorech v Londýně počátkem roku 1919 uzavřel písemnou dohodu s dr. Chajimem Weitzmannem, v níž se zavázal respektovat sionistické cíle v Palestině za předpokladu, že budou uskutečněny arabské národní tužby v Sýrii a Iráku. Fajsalovo úsilí však narazilo na jednoznačný odpor Francie. Když v březnu 1920 provolali Fajsala králem Sýrie, Francouzi začali jednat. V červenci jejich vojska obsadila celé území Sýrie a Fajsal byl vyhnán. Tak nemohla být dohoda mezi Fajsalem a Weitzmannem realizována. Palestina se stala mandátním územím Velké Británie. Musa Kasem al-Husejní, bývalý starosta Jeruzaléma a vůdčí osobnost arabského nacionalismu prohlásil: „Nyní, po nedávných událostech v Damašku, musíme zcela změnit naše plány. Jižní Sýrie (Erec Jisrael) již neexistuje. Musíme bránit Palestinu!“ Od roku l920 vystupují palestinští Arabové jako samostatná politická síla ve svém odporu proti Balfourově deklaraci, sionistickému hnutí a Angličanům. Jeruzalém - Al Quds se po 800 letech stal opět hlavním městem nyní mandátní Palestiny a jeho východní část se stala střediskem palestinského arabského nacionalismu. Již na jaře 1920 při tradiční pouti muslimů k Mojžíšovu hrobu, jenž byla součástí svátku Nabí Musa, vyvolali arabští nacionalisté nepokoje, které přerostly v pogrom. Sedm Židů bylo zavražděno a dvě stě zraněno. Byl to první, bohužel ne poslední, hromadný akt násilí zaměřený proti nám. Při tomto a dalších protižidovských excesech sehrál svou neblahou roli mladý a zanedlouho neslavně proslulý velký muftí jeruzalémský Amín Hadž al-Husejní (1895-1974), obdivovatel nacismu, Hitlera a nepotrestaný válečný zločinec. Ve 20. a 30. letech, zvláště za tzv. arabského povstání (1936-9), se stal arabský Al Quds symbolem boje Arabů proti Angličanům a Židům. Nebyl sice vyhlášen oficiální džihád, ale islámští vůdcové aktivně podporují politické cíle arabského nacionalismu v Palestině, těsně spojené s plány nacistického Německa v této oblasti světa. Během války za nezávislost byly Západní břeh Jordánu a východní část Jeruzaléma – Al Quds obsazeny vojsky Arabské legie a staly se součástí území Jordánského království. Židovská čtvrť byla srovnána se zemí a její obyvatelstvo vyhnáno do západního sektoru Jeruzaléma, který byl pod izraelskou správou. Zeď nářků byla po celých 19 let Židům nepřístupná. Al Quds se stal až do roku 1967 jedním z provinčních měst Jordánska. Ze své provinční letargie se Al Quds na krátkou dobu probudil až při návštěvě papeže Pavla VI. ve Svaté zemi roku 1964. Ne náhodou byl téhož roku vybrán Al Quds za místo konání konference, na níž byla pod záštitou Ligy arabských států založena OOP, jejímž hlavním cílem bylo a dosud je zničení Izraele. Konečně i

současná intifáda dostala symbolický název mešity al Aqsa, aby v podvědomí Palestinců a všech muslimů obnovila historické reminiscence obrany islámských svatých míst proti „nevěřícím“.  Tradiční islámské učení rozděluje svět na tři části. První z nich je dár al-islám, tj. oblast islámu. Oblastí islámu lze nazvat každé místo, které je pod islámskou vládou. Tím byla i osmanská Palestina do roku 1918. Na tomto území není místo pro polyteisty. Ti mají tři možnosti. Buď přijmou islám a stanou se muslimy a tím i rovnoprávnýni občany, opustí dár al-islám a nebo musí zemřít. Na národy Knihy, na ahl al-kitáb, tj. na Židy a křesťany, se toto pravidlo nevztahuje. Ti mohou žít v oblasti islámu, pokud přijmou nadřazenost muslimů a zaváží se platit toleranční daň „nevěřících“, džizju. Židovským a křesťanským obcím je zpravidla zaručena ochrana a právo na obecní a kulturní autonomii. Druhou částí je dár al-charb, tj. oblast války. Tato oblast je ovládána nevěřícími-káfiry a je nutno s ní bojovat, až se stane oblastí islámu. Takové postavení má Izrael ve fundamentalistické ideologii islámu, bez ohledu na svou rozlohu. S oblastí války je zakázáno uzavřít mírovou dohodu, ale může být dohodnuto příměří-hudna, které však může trvat maximálně 10 let. Období hudna se musí využít na posílení bojeschopnosti dár al-islám, aby s větší silou mohl zaútočit na dár al-charb. Je povoleno nepřátele klamat. Nechť si myslí, že uzavřeli s muslimy mír, ale islámský vládce ví, že se jedná pouze o příměří-hudna, které může kdykoli bez výčitek svědomí porušit.  Konečně třetí částí světa je dár as-sulch, tj. tolerovaná oblast. To byly (jsou) evropské křesťanské státy, s nimiž za určitých podmínek je možné mírové soužití, pokud toto není na úkor dár al-islám. Mnohé ze států dár as-sulch platily v minulosti muslimským vládcům byť třeba symbolickou daň a jejich vojenské, teritoriální a hospodářské zájmy se nekřížily se zájmy oblasti islámu. S těmito zeměmi bylo možné uzavřít oboustrannou mírovou dohodu. Bude-li však mír porušen zeměmi dár as-sulch, tyto se automaticky stávají dár al-charb, oblastí války.