Zažili jsme v Terezíně bombardování Drážďan, detonace byla taková, že jsme měli dojem, že to je jen pár kilometrů od nás. Nebe bylo plné stříbrných pruhů, zahnali nás do sklepa, zprvu jsme se obávali, že jde o bombardování podzemní továrny v Litoměřicích, nebo letiště v Postoloprtech. Ale bylo dost těch, kteří tajně poslouchali rádio, nebo se dostali i k novinám, a tak jsme se radovali, když jsme se dozvěděli, že z Drážďan jsou pouhé trosky. Jaro toho roku začínalo brzy, ve volných chvílích jsme byli venku, všechno začínalo rašit, těšila jsem se, že už se brzy setkám s dětmi, byla jsem na představení Broučků, okouzlena jsem poslouchala ta známá slova, a vůbec jsem se nebránila slzám; vzpomínala jsem, jak často jsem je musela číst Jandíkovi, a představovala jsem si, jak by to bylo krásné, kdybych tu měla oba dva, a za několik dnů nescházelo mnoho, aby tu opravdu byli. Ale to už jsem smýšlela jinak a byla jsem šťastná, že tomu unikli.
Asi v pět hodin ráno přišel bratr sousedky z vedlejšího pokoje Rosy Rabanové z Hradce, který pracoval jako železničář, se zprávou, že přijel transport přestárlých a dětí z Ostravy. Věřila jsem, že kluci tam nejsou, zpráva se rychle roznesla, Stein mi zjistil, že nejsou v seznamu, ale za chvíli za mnou přišla Dadáčková, jejíž Petr byl u příbuzných v Ostravě, abych jí ho pomohla hledat, že v seznamu je. Našli jsme ho v dětském domově, ustrašeného, byly mu tři roky, s oboustranným zánětem středního ucha. Příbuzní se polekali gestapa, které pro něj přišlo s tím, že matka si přeje, aby za ní přijel. Také naši kluci dostali obsílku, aby se dostavili s 50 kg zavazadel na gestapo; Hepovi, kteří bydleli v našem bytě, předstírali, že nevědí, kde děti jsou a totéž opakovali, když gestapo pro ně přijelo. Mně se podařilo s pomocí Honzy Šmolky poslat „černý“ dopis do Jaroměřic, aby děti někam schovali. 
Mezitím se připravovala druhá „potěmkiáda“. Měl přijet Mezinárodní červený kříž. Starší obyvatelé Terezína už to zažili jednou. Postavil se dětský pavilón, velitel tábora přišel mezi hrající si děti a dával jim čokoládu a sardinky, a děti naučeně říkaly: „Onkel Rahm, wieder Sardienen.“ Dosud zavřené obchody se zaplnily krásným textilním zbožím, které vydaly útroby ústeckých kasáren. Bylo to prádlo, kožichy – hlavně Holanďanů a Dánů, kterým namluvili, že budou exportováni do lázní. Po odjezdu Červeného kříže šlo vše postaru. Já už jsem nezažila tak velký cirkus, ale stačilo to. Musely jsme se přestěhovat, abychom bydlely po dvou, do oken se daly záclonky, drhly se chodníky a k  bědu bylo uzené s hrachem. Tentokrát už se komise nedala obalamutit a velitel Rahm, v domnění, že mu to bude připsáno k dobru, dal Terezín do ochrany Červeného kříže, který už předtím zařídil odvoz dánských příslušníků.