Rozhovor pro Maskil připravila Dana Emingerová, autorka knihy Dva životy Viktora Fischla, která právě vyšla v nakladatelství G+G a o níž jsme vás informovali v minulem čísle 

Lidé se mě často ptají, proč vlastně teď už přes půl století žiji v Jeruzalému. Proč ne v Praze nebo ve svém rodném Hradci Králové, což jsou místa, kterým jsem už nejednou vyznal lásku a k nimž se ve svých knihách vracím zas a zas. Jenže když procházím ulicemi Jeruzaléma, vím, že v těchto místech pobýval král David, chodil tudy jeho syn Šalamoun, promlouvali zde proroci. A cítím, že toto místo je součástí mého hlubšího já. Anebo naopak, že já jsem částí tohoto místa. Řekl bych to takhle: Prahou jsem okouzlen, kdežto s Jeruzalémem jsem svázán osudově. Ale přesto se mi stýská po hlubokém lese, po potůčku s pomněnkami a blatouchy, stýská se mi po zdobných průčelích venkovských domů na moravskoslovenském pohraničí, kam jsem jezdil za dědečky. Viděl jsem už mnoho krásných zemí. Ale po žádných se mi nezastesklo. Po Praze, po mém rodném Polabí, po loutkovém divadlu s Kašpárkem, které jinde na světě nenajdete, ano. Jenže místo narození je náhodné, ale to, kam člověk patří svými nejhlubšími kořeny, není náhoda... Stejně tak dobře jsem se mohl narodit třeba v Záhřebu v Chorvatsku jako moje sestra, nebo v Anglii, kde přišel na svět náš prvorozený syn. Jediná země, kde se Žid nenarodí pouhou náhodou, kde nežije pouhou náhodou, je Izrael. Žije tam s vědomím, že je zavázán pokračovat v něčem, co trvá už několik tisíciletí. Moji čtyři vnuci se už všichni v Izraeli narodili a já doufám, že jsme tím s náhodami skončili.

Vaše kořeny ale musejí být hodně rozpolcené...
To se ví, tkvím mnoha kořeny v půdě české kultury. Mácha, Erben, Neruda - i když vím, že neměl Židy v lásce - Nezval, Halas, ale i Čapek, Vančura, Olbracht a mnozí jiní, kteří vešli do mne, které jsem vstřebal do sebe, a kteří ve mně zůstanou už do samého konce, mne svazují s touto zemí pevněji než to, že jsem se tu narodil. I v hudbě mi bude vždycky Dvořák bližší, než kterýkoliv jiný skladatel. Ovšem moje kořeny židovské, k nimž jsem se vrátil a jimiž jsem zakotven v Jeruzalému, jsou mnohem starší. 

Pocházíte z ortodoxní židovské rodiny?
Na rozdíl od dědečků, maminka ani tatínek neplnili náboženské příkazy nijak přísně. Zato byli skalní sionisté. Hlavně moje maminka - a v tom jsem ji následoval. Věřila, že když budou mít Židé svůj vlastní stát, budou žít normálním životem.

Kdy vás napadlo odejít do Izraele?
Kam až sahá má paměť, měl jsem před sebou sionismus tak, jak jej snad lépe než kdo jiný definoval velký přítel a obdivovatel tohoto hnutí prezident Masaryk: "Hrdý Žid povstane rozhodnut, že nechce už žít jako host mezi národy celého světa, nýbrž se chce vrátit tam, odkud byl vyhnán před dvěma tisíci lety, a chce žít zase svým vlastním, normálním životem ve své zemi." Bylo mi vždycky jasné, že to je, co chceme. Mysleli jsme na život v Palestině po celou dobu. Bylo nám však v krásné Praze - alespoň až do Mnichova a po válce zas až do komunistického puče v únoru 1948 - příliš dobře, než abychom pro realizaci tohoto snu něco prakticky podnikali. Až po smrti Jana Masaryka jsme se rozhodli jednat.

Bydlel jste v Praze v židovské „Páté čtvrti“, podle níž se jmenuje i jedna z vašich knih?
Jednu dobu ano a myslím, že právě ty dvojí kořeny, o nichž jsem mluvil, byly snad hlavní důvod, proč jsem román Pátá čtvrť napsal. Emancipace umožnila Židům vyjít z gheta, ale ani když z něj vyšli, gheto nevyšlo z nich. Snad jsem chtěl touhle knihou říct především právě tohle. I když k tomu, abych ji napsal, mě přimělo i mnoho jiných věcí, které mě nikdy nepřestaly přitahovat k židovské čtvrti, jíž se ještě za mého mládí říkalo Pátá.

Co třeba?
Legendy kolem rabína Löwa, který se zřejmě stýkal se hvězdáři Tycho de Brahe a Kepplerem, ale i s císařem Rudolfem a jeho alchymisty. Golem, jehož kroky se zdály zaznívat z křivolakých uliček. Žily tam tucty naháněčů, pasáků, kartářek, vykladaček snů a dalších podivných živností... Fascinovaly mě krámky vetešníků, zastavárny, všechno to harampádí od sbírek motýlů a herbářů, přes gramofonové desky, na nichž byly zachyceny operní árie, jež nazpíval Caruso, až po houpací koně a formy na bábovky, které ještě znaly lepší časy. Mohli jste tu nalézt staré knihy, pohlednice z první světové války, všelijaká přání k různým svátkům. Byli tu vycpaní papoušci, ledňáčci i čápi, sovy i sokoli a pelichající lišky a lasičky a bůhvíco všechno ještě. Všechno vypadalo tak nějak obrostlé příkrovem tajuplné starobylosti a zvláštní odlišnosti od všeho, co jste byli zvyklí vidět v jiných částech města. Zkrátka v Páté čtvrti byla sbírka věcí i lidí ne zcela z tohoto světa.

Patří také Izrael k těm místům, kde je – obrazně řečeno slovy spisovatele – všechno možné. Mohou i tam stromy růst korunami dolů a lodě mít kotvy ve hvězdách? 
Ovšem. Právě tak to v Izraeli je. Ben Gurion, otec moderního židovského státu, říkal: „Kdo tady nevěří v zázraky, není realista.“

Židé jsou často nenáviděni za to, že se považují za národ vyvolený. Co si o tom myslíte vy?
Nikdy jsem nepociťoval zvláštní hrdost proto, že se Židé pokládají za "národ vyvolený" a dokonce za "první lásku Boží". To mi vždy bylo nějak proti srsti, protože to odporovalo mému smyslu pro rovnost všech lidí. Naproti tomu je těžké nebýt hrdý na dlouhou řadu slavných jmen od Einsteina po Freuda, od Heinricha Heina po Chaplina a tucty a snad stovky židovských lékařů a vynálezců, sociologů a psychologů, právníků a ekonomů. Zkrátka i při letmém pohledu je zřetelně vidět židovský přínos téměř všem odvětvím vědy a umění.

Čeho si na Židech nejvíc ceníte?
V dějinách lidstva není jiného národa, který by dokázal přežít dva tisíce let vyhnanství, útrap, pronásledování a nenávisti vrcholící v holocaustu, a zachovat si při tom národní vědomí, kulturu a nezlomnou vůli vedoucí k obnově normální státnosti. Ani nejhorší antisemita, pokud v něm zůstala i jen jiskřička upřímnosti, nemůže nezůstat na chvíli ohromen nad tím, co za pouhých padesát let Židé dokázali vybudovat v nepřáteli obklopeném, po dvou tisíciletích letech obnoveném státu Izrael.

Politická situace na Blízkém východě však svědčí o tom, jak složitý to byl návrat... Jak se díváte jako velký zastánce mírového procesu na to, co se dnes děje v Izraeli?
Narodil jsem se jako nevyléčitelný optimista. A i když k optimismu konkrétní důvod nemám, věřím ve zdravý rozum. Jsem přesvědčen, že Arabové potřebují mír stejně jako my. Proto v mírové soužití věřím. Ale vím, že už se ho nedožiji.

Jaká budoucnost podle vás čeká vaše potomky? Myslíte, že se Židé, kteří byli po staletí pronásledováni, musí stále bát? Hrozí nějaká nová forma pogromů?
Nejsem ochoten hrát si na proroka. Mohu jen doufat a věřit, že moji vnuci budou žít moudřeji, zdravěji a šťastněji než my. Pokud pak jde o ten stálý strach z nových forem záhuby, myslím, že terorista Bin Ládin podal při útoku na New York nejvýmluvnější důkaz, že je to něco, čeho se musí bát nejen právě Židé. 

Jak jste to ve světle všeho, co jste v životě zažil, prožíval?
Připadalo mi to jako konec světa. Celý den jsem seděl u televize a díval se na tu hrůzu. Je těžko pochopitelné, že v 21. století může nějaký blázen ukrást letadlo, narazit s ním doprostřed města a zabít sebe a zabít tisíce naprosto nevinných lidí. I u nás se zápolí, ale ne tak brutálně, ne tak bláznivě! Když teroristé v Jeruzalémě nacpou auto výbušninami a vyhodí ho do povětří, je to jen začátek, který Bin Ládin dovršil… Útok na New York byl šok. Silnější než mnoho šoků před tím. Absolutní zlo. Ovšem i takové už jsem v životě poznal – co může být horšího, než těch šest miliónů za války zabitých Židů.

I vaše čeština je po čtyřiceti letech bez kontaktu s rodnou zemí dokonalá.
Za prvé píši výhradně česky a za druhé jsem se oženil s Moravankou a ona hrozně ráda mluví… Dorozumím se v půl tuctu jazyků, sám si své knihy překládám do němčiny a do angličtiny, ale skutečně doma jsem jenom v češtině. V žádné jiné řeči nemám tolik odstínů pro každé slovo. Je to jediný jazyk, který skutečně ovládám.

A hebrejština?
Je to řeč nesmírně bohatá, ale pro Evropana složitá. Dodnes neumím hebrejsky tak dobře jako česky. 

Co znamená vaše hebrejské jméno Avigdor Dagan?
Avigdorem Daganem jsem se stal v roce 1955, když mě poslali na izraelské velvyslanectví do Tokia. Tehdejší ministerský předseda Ben Gurion neviděl rád, když se izraelští diplomaté toulali po světě s německými jmény. Tak jsem si řekl, že své jméno prostě přeložím. Německy je Fischl malá rybka, hebrejsky se ryba řekne Dag, připojil jsem k tomu příponu -on, kterou se tvoří zdrobněliny a na světě byl Dagon. Pak jsem ale zjistil, že Dagon byl filištínský bůžek hojnosti nebo čeho, a tak jsme to s bratrem upravili na Dagan. Neuměli jsme tehdy ještě dost dobře hebrejsky, protože slovo Dagan nemá v hebrejštině nic společného s rybami, nýbrž znamená zrno nebo nějaké obilí.

V posledních letech jste se pustil do překládání básnických knih Starého zákona. Vyšly vám Žalmy, Píseň písní. Přeložil jste Knihu Přísloví, Knihu Kazatel, Knihu Job a Pláč Jeremiášův…
Myslel jsem na to už dávno. Něco mi říkalo, že je to poprvé, co v téhle zemi, kde všechna ta krása před nějakými třemi tisíci let vznikla, žije někdo, kdo je tak blízce spřízněn s českou poezií a mluvou básnickou jako já. Začalo mě to tlačit jako nesplněná povinnost. Jenže všechno má svůj čas a ten dozrál až na počátku devadesátých let 20. století. Problém je, že už několik let skoro nevidím. Vše ťukám poslepu na psacím stroji, což je pro mě největší obludnost, jakou znám. Verše by se totiž měly psát rukou, protože každý z nich je perla, pro niž se básník musí jako potápěč vnořit do hlubin nejzazších, než ji vynese na povrch. Určitě to pro mě nebylo ze všeho, na čem jsem v životě pracoval, právě to nejsnadnější. Přesto jsem byl při té práci nesmírně šťastný. Když jsem to silné židovské víno opatrně a se zatajeným dechem přeléval do nádoby z křišťálu ryzích českých veršů, zdálo se mi, že dávám okusit i kus sebe sama. Byl jsem blažený tím, že se tak mohu rozdávat. To víno totiž vytrysklo z mých nejhlubších pramenů. -
foto autor