Tančíte na měsíci? (Nudník) Já ano. S neuvěřitelnou radostí a jen mne trochu mrzí, že na to bývám zpravidla sám (maximálně jen se svým psíkem), protože v dnešní době už jen těžko seženete pár dalších šílenců, kteří by byli ochotni do tohohle vpravdě pohanského rituálu jít…Tancuju Měsíci s plným vědomím, že to je asi pohanské, ale zároveň s vědomím, že k posvěcení (keduša) jakékoli skutečnosti stačí jenom tři maličkosti, jimiž je ve Svatém jazyce slovo kadoš tvořeno. Těmi maličkostmi mám na mysli uskutečnění tří svatých znaků kof, dalet a šin… Kof je vlastně ouško jehly, dalet jsou dveře a šin znamená (vedle zubů cyklu a hradby) také plamínek, světlo, svit. Přičemž ze světla a svitu se rekrutuje i české posvěcení a posvícení. Bez ohledu na všechny ty zástupy buchet a tlačenky… Jak se posvěcuje, jak se dělá rituál? Vezmeš do ruky cokoli (protože On je přeci ve všem), jak učí Chofec Chajim (který to zase přijal od jiných), a vyjmeš to z běžného způsobu užívání, jako kdybys to chtěl umístit do ouška jehly, kterým (jak učíval jiný židovský mládenec) snadno projde i velbloud…Anebo se tím ouškem jehly zkusíš na to, co potkáváš den co den, prostě podívat! A pak už stačí jen otevřít dveře (sobě i tomu „zajatci“ v jehle), abys zahlédl vnitřní svit té oddělené skutečnosti. A je to. Rituál není modloslužba. Rituál je pouze vyjmutí z všednosti. Rituál obohacuje!!! Modloslužba začíná až tehdy, kdy ten vnitřní svit dostane nějaký nezdravý nádech a je schopen přezářit jas jiné skupinky svatých znaků, jež poskládány dohromady dávají sdělení, že slovem H-spodinovým nebesa učiněna jsou a duchem Jeho úst všickni vesmírní zástupové, jak jsme zvyklí předkládat v jednom z ranních žalmů /33:5/… Takže tanec Měsíci…. Nudnici mu říkají kiduš ha-levana - a právě provozováním tohoto tanečku spolehlivě dosvědčují, že nudnictví rozhodně není nuda… Takových příběhů!!! - Například: Jsme chvilku po stvoření, Měsíc přiběhne ke Stvořiteli a pofňukává: „To není spravedlivé, Slunce je větší než já, svítí přes den, kdejaký pronárod si ho postaví na oltář a ono se stane jejich bohem. A já - co já? Koukej mne udělat ještě větší než Slunceho, anebo nás alespoň hezky zglajchšaltuj. Ať jsme oba stejní.“ - „Nezlob se Měsíci, ale mluvíš jako hloupá husa. A ke všemu ještě slepá,“ povídá Stvořitel, „vždyť nejde o glajchšalt. To by byla nuda, otevři oči a zjisti si sama, k čemu jsem tě stvořil. Slunce vládne nad rokem, nad chlebem a nad strachem, tys dostala zase jiné dárky – spravuješ běh času, běh moře a běh ženy. Když záříš ty, jsou vidět i tvé děti hvězdy a lidé sní, když zazáří Slunce, lidé své sny uskutečňují…“ I zastyděla se Měsíc, až jí z toho samou hanbou pobledla líc. Od té doby už na Slunceho nežárlí. Jen ztratila svůj prapůvodní jas, ale Slunce je dobrák, který sice spaluje podobně jako H-spodin, ale podobně jako On také odpouští, a tak od té doby na pobledlou „Bílou“ (hebrejsky: levana) sám vrhá svůj jas, aby lidé mohli snít… Anebo: Měsíční cyklus je devětadvaceti až třicetidenní. Čtrnácte dní Levana dorůstá a nabývá sil, patnáctého dne zazáří v plné síle a dalších čtrnáct hubne a chřadne.

Patnáct bylo generací od Abrahama k Šalamounovi, který v plném lesku zbudoval a posvětil první Chrám, patnáct (včetně Šalamouna v jeho plném jasu) do dnů vlády Sidkijáše, kdy byl první Chrám zničen. Dodnes nám vrtá hlavou, jak mohl Šlomo, takový miláček B-ží, tak nečekaně zklamat. Ale velký jas kolikrát oslepuje dokonce i toho, kdo je jeho zdrojem a nositelem. Proto se bojíme, že právě ve chvíli největšího lesku se někde v Zahradách Nenáhody už stele na pobledlost, a proto se doporučuje pozdravit (v tomto ohledu ze všech nejzkušenější chuděrku) Měsíc a žehnat jí ve chvíli, kdy na síle nabývá, a proto se modlíme: Pane světů, Stvořiteli nebes a všech jejich zástupů, každému stvoření jsi určil jeho poslání a jeho čas – Měsíci pak, aby pravidelně obnovovala svoji nádheru a zář, jako připomínku všem, kteří v Tebe doufají, protože bez obnovy to jednoduše nejde… Dej nám, prosím, pochopit vnitřní smysl tohoto jevu... A pro to všechno, pro smír se svým úkolem a posláním, pro radost z uskutečňování, pro nevěřící úžas nad tím, že můžeme být B-žími partnery a „parťáky“, pro všechny nezodpovězené anebo dokonce dosud nenarozené otázky připomínáme sobě i Levaně: On naplánoval tvoje bytí a je příčinou tvého vzniku, On tě stvořil, On tě zformoval a jenom On tě udržuje. Přičemž, vyslovíme-li tento zpěv ve svatém jazyce, tj. Jocrecha, Asecha, Konecha a Borecha, vyslovíme zároveň i jméno patriarchy J-A-Ko-B. I on byl mladším (doslova menším – hebr.: ben katan) synem Jicchoka. Stejně jako byla Měsíc menším světlem (heb.: or katan) již při stvoření. Pak najednou bleskne hlavou i vzpomínka, že druhý sen Josefa Egyptského, který už nenaštval jenom jeho brášky, ale dokonce i tatínka, se týkal právě nebeských těles… a to se pak najednou ta země pod nohama (učiněná duchem úst Jeho) roztočí od radosti, jakým nádherným trychtýřem příběhů to naše bytí na ní je, a já se dávám pomalu a pohansky do tance… A myslím na jiný verš z Přímluv Měsíci, totiž ten, který zní: Ka-šem ani roked le-negedech va-ejnu jachol lingoa bach… a dá se vykládat mj. také způsobem: Kéž bychom, milá Měsíci - stejně tak, jak tu nyní tančím s tebou, aniž bych se tě mohl dotknout, - dokázali tančit, jak nejlépe dovedeme, a přitom se jeden druhého nedotýkali ve zlém… Je libo taneček??? Achab P.S. Půjdete-li si zatančit s Levanou teď v měsíci av, počkejte, až bude po devátém. Ona totiž svým dorůstáním ten osud prvního Chrámu ztělesňuje, a zbytečně by ji mrzelo, že jí to předhazujete před Tiša be-av…