JERUŠALÁJIM A AL QUDS  Z hlediska učení islámských fundamentalistů je celá Palestina věčným vlastnictvím islámského duchovenstva—wakf, kde nelze trpět vládu „nevěřících“. Tento věčný wakf – Filastín je nedělitelný a tudíž nikdo, ani nejvyšší představitel Palestinců, Jásir Arafat nemá právo o něm jednat s kýmkoliv, o to méně s Izraelem, neboť takový stát neexistuje. Jedná se o muslimskou Palestinu, která byla již od roku 1917 postupně okupována sionisty. Takový postoj k našemu státu mají Hamás, Islámský džihád a značná část jiholibanonského šíitského hnutí Hizballáh, které není součástí palestinského odboje. Na stejných pozicích stojí i oficiální politika dnešního Íránu. Pokud se jedná o „nenáboženskou“ OOP, kterou tvoří různé teroristické organizace a skupiny od „levicově-marxistických“ přes panarabsko-nacionalistické až po organizace se značným vlivem islámu, jejich postoj k Izraeli a jeho existenci je velice podobný, ne-li shodný s islámskými fundamentalisty. Jedná se o rozdíly v taktice, strategický cíl je jeden – zničení Izraele. Pro ilustraci stačí několik nedávných výroků Jásira Arafata s náboženským podtextem. Například, že je ochoten zemřít jako šahíd (bojovník-mučedník za víru) na cestě za osvobození Al Quds. Nebo že bude pochodovat v čele milionu šahídů. Samozřejmě že z jeho strany to byla pouze nábožensky podmalovaná rétorika, která měla zapůsobit na nacionalistické city Palestinců. Sám raís-prezident Arafat měl mnoho příležitostí se stát šahídem, ale ani jednu z nich nevyužil. Jeho slova však padla na úrodnou půdu mezi Palestinci. Během 20 měsíců intifády al Aqsa nebylo týdne, v lepším případě měsíce, aby se několik z nich, včetně několika mladých žen a dívek, nestalo islámskými kamikadze. Nutno zdůraznit, že jejich činy nemají nic společného s činy opravdových mučedníků za víru z období počátků islámu. Zde se jedná spíše o kult smrti známý z nejtemnějších pohanských dob, zahalený pseudoislámskou rétorikou polovzdělaných fanatiků nebo vzdělaných manipulátorů zneužívajících nevědomost, náboženské zanícení, psychický stav a mnohdy i špatnou materiální situaci těchto lidí a jejich rodin ke svým politickým cílům. Mezi takové manipulátory můžeme zařadit i Arafata.  Nebude na škodu seznámit čtenáře s několika málo paragrafy Palestinské národní charty, přijaté roku 1964 a upravené r. 1968. „Palestina je vlastí arabského palestinského národa a je integrální—nedělitelnou součástí velké arabské vlasti, a palestinský národ je částí arabského národa“ (§ 1). „Palestina v hranicích, které byly za dob britského mandátu, je nedělitelná územní jednotka“ (§ 2). „Židé, kteří byli trvale usazeni v Palestině do začátku sionistické invaze, budou považováni za Palestince. Rada zároveň stanovila, že agrese proti palestinskému národu a jeho zemi začala sionistickým vpádem do Palestiny roku 1917. Proto odstranění stop agrese musí být odstraněním všech těchto stop, od počátku sionistického vpádu a ne pouze od červnové války roku 1967“ (§ 6). Podle tohoto ustanovení je nyní nejmladšímu Židovi-Palestincovi, který má právo žít v arabské Palestině 85 let – ad mea veesrim! Jeho děti, vnuci atd. nejsou již považováni za Palestince. Oni jsou již součástí stop sionistické agrese, které musí být všechny odstraněny. Nemají právo žít ve vlasti svého děda a otce.  „Ozbrojený boj je jedinou cestou k osvobození Palestiny a proto je strategií, nikoli taktikou. Palestinský národ potvrdil své pevné, absolutní a trvalé rozhodnutí pokračovat v ozbrojeném boji a tak se přiblížit k lidové ozbrojené revoluci za osvobození své vlasti a za návrat do ní, za právo žít v ní přirozeným životem, hájit své právo na sebeurčení a svrchovanost“ (§ 9).

Myslím, že komentáře není třeba. Jakékoli budoucí mírové dohody budou považovány Palestinci pouze za taktické příměří – hudna. „Rozdělení Palestiny z roku 1947 a založení Izraele jsou od základu neplatná, neboť jsou v rozporu s vůlí arabského palestinského národa a jeho přirozeným právem na vlast a také odporují zásadám obsaženým v Chartě OSN, zvláště zásadě o právu na sebeurčení“ (§ 19). Jedná se o rezoluci VS OSN č. 181/II. o rozdělení mandátní Palestiny na dva státy, na židovský a arabský. Rezoluce byla přijata 29.11. 1947 většinou 33 zemí, včetně ČSR a SSSR. Proti rozdělení hlasovalo všech 11 arabských a islámských států, Kuba a Řecko. Hlasování se zdrželo 10 zemí. Odmítnutím rezoluce OSN se arabské a muslimské státy dopustily kardinálního historického omylu. Kdyby totiž hlasovaly za rozdělení Palestiny, mohl již 54 let existovat vedle Izraele palestinský arabský stát. Arabští vůdcové nebyli a mnozí dodnes nejsou ochotni se smířit s existencí židovského státu, byť by se rozkládal v hranicích tehdy určených OSN, což představuje 14,1 tisíc km˛ (rozloha Západoslovenského kraje).  Vraťme se však zpět, k samým kořenům islámu, ke Koránu. Nebylo by od věci, kdyby si tuto knihu opět přečetli mnozí bojovníci za svobodu palestinského lidu, raísem Jásirem Arafatem počínaje a ajatolláhem Chameneím konče. „A hle, pravil Mojžíš lidu svému: Lide můj, pomněte dobrodiní Božího vůči vám, když mezi vámi učinil proroky a vás učinil vládci a dal vám to, co nedal nikomu z lidstva veškerého! Lide můj! Vstupte do svaté země, kterou vám Bůh zaslíbil, a neobracejte kroky své, abyste se neobrátili v ty, kdož ztrátu utrpí!“ (súra 5, 23-24). „Však syny Izraele jsme zachránili před trestem zahanbujícím faraónovým, a byl on mezi přestupníky zpupný. A vyvolili jsme je nad ostatní lidstvo vědomě“ (súra 44, 29-31). „A dali jsme kdysi již synům Izraele Písmo, moudrost i proroctví a uštědřili jsme jim jídel výtečných hojnost a nad lidstvem veškerým jsme je vyznamenali“ (súra 45, 15). „A chtěl je faraón ze země vypudit, avšak utopili jsme jej i ty, kdož byli s ním, všechny a řekli jsme po té synům Izraele: Obývejte tuto zem, a až přijde čas slíbený, hodiny poslední, v houfu vás přivedeme!“ (súra 17, 105-106).  Závěrem bych rád seznámil naše čtenáře se slovy generálního tajemníka Italské muslimské asociace šejcha profesora Abdula Hádi Palacciho, který se k této problematice vyjadřuje takto: „Co se týče Jeruzaléma, nejrozšířenější námitkou proti právu Izraele na jeho svrchovanost nad Svatým městem je teze, která tvrdí, že pokud se dostane svaté muslimské místo pod vládu a správu jinověrců, znamená to zradu islámu. Jeruzalém se stal svatým muslimským městem díky al mirádž, prorokovu nanebevstoupení z Chrámové hory. Nehledě na tuto skutečnost, musíme přiznat, že neexistuje přímá spojitost mezi al mirádž a právem muslimů na Jeruzalém. V době, kdy totiž došlo k této události, Jeruzalém byl střídavě pod vládou Byzantinců a sasánovských Peršanů, nikoli však pod vládou muslimů. Ba co více, Korán uznává, že Jeruzalém má pro Židy stejný význam, jako Mekka pro muslimy. ‚A i kdybys přinesl těm, jimž dostalo se Písma, jakékoliv znamení, nebudou se řídit qiblou tvou a ty se nebudeš řídit qiblou jejich. A někteří z nich se ani neřídí qiblou ostatních‘ (súra 2, 140). Všichni muslimští komentátoři se shodují v názoru, že „tvá qibla“ je Kaaba v Mekce a „jejich qibla“ je Chrámová hora v Jeruzalémě. Někteří exegetové posilují tento názor i citací biblické kn. Daniela 6, 10. Nikoho ani nenapadne zpochybňovat právo muslimů na Mekku, tak z hlediska islámu není žádný přesvědčivý teologický důvod zbavovat Židy obdobného práva na Jeruzalém.“-