Ve východofrancouzském městě Besançon se vyrábějí hodinky a dirigenti. Laureáti zdejší slavné soutěže mladých dirigentů totiž mají otevřené dveře ke špičkovým světovým orchestrům.

Letos měl ve finále každý z kandidátů dvacet minut na to, aby se hudebníkům a zpěvákům pokusil vnuknout svou představu povinné skladby. Nebyla to jen věc profesionální cti, že jsme se celé odpoledne snažili dělat, co jsme mladým dirigentům na rukou a na očích viděli. Smysly byly čerstvě rozjitřeny tou hrůzou z jedenáctého. A tak se dívám na gesta jednoho ze soutěžících a překvapeně si uvědomuji, jak přesně tenhle nadaný mládenec z dalekého Japonska Verdiho vystihnul. V hlavě mi stále ještě zní Stabat mater, když v pozdním odpoledni kráčím po nábřeží lemovaném zlátnoucími obloučky podloubí. Vzedmutá hladina Doubs neodráží nebe, kalná voda posledních dešťů rozmazala i orientální věžičky místní synagogy. Zvuky šofaru, od rána dosud visící ve vzduchu, se mísí s cinkotem příborů ze sousední čínské restaurace. Hůlky už používají jen dirigenti. 
Konečně jsem u hotelu. Za chvíli v malém peugeotu hledáme vesničku šest kilometrů za městem. Pan Francis Weill řídí dobře, jen když přešel z francouzštiny na němčinu říznutou jidiš, objel červenou přes chodník. Pochází ze Štrasburku a nejen jako prezident má v malé besançonské komunitě zvláštní postavení. On i jeho paní jsou totiž jedinými aškenázy v jinak sefardském prostředí. Důvod je prostý: téměř nikdo z původně už i tak poměrně malé "Gemeinde", se nevrátil z Osvětimi. Takže když mě na Roš ha-šana ráno chtěli v synagoze poctít, přinesli mi tři sta let starý aškenázský machzor. Jenže bohoslužba se stejně odvíjela podle zvyklostí lidí, přišedších sem po 2. světové válce z frankofonních oblastí Afriky. A zrovna tak odlišná měla být i večeře, na kterou jsem byl pozván. 

Když jsme dům přátel Weillovy mišpoche konečně našli, bylo najednou zase všechno jinak. Přivítala nás rozzářená hostitelka. Jejího manžela jsem ještě stačil zaregistrovat, když jsem marně hledal mezuzu, abych náhodou domácí neurazil. Pak už jsem se ale jen těžko orientoval ve složitých příbuzenských a jiných vztazích všech asi patnácti hostů, kteří postupně zaplnili jídelnu. Těch dobrot! Ale všeho s mírou a rozvahou, jak nás poučil nečekaně usměvavý Dan, jenž v čele stolu pronášel berachot. Všechno jsme namáčeli do medu. Sylvie nezapomněla poznamenat, že se sice jejich wunderrebe naučil huga-čaga kolem Tóry dokonale a troubí na šofar jak trubač z Jericha, když ale konečně promluví francouzsky, tak cituje banální fráze z denního tisku o "teroristech mimo nás i v nás". A ta výslovnost! Katka utíká s omluvným úsměvem zvednout telefon, jehož zvonění téměř zaniká v narůstajícím halasu hodujících. Ani harmonikář v sousední místnosti nechybí, byť jen z reproduktoru a jako doprovazeč nějaké Piaf či Hegerové. Do toho všeho vpadává se svými názory Majda a nedá si vymluvit, že štěkat před hosty je nespolečenské. Dvojčata sice dnes nepřišla, ale i tak je tu dnes veselo, připíjí se na Honzíkovy narozeniny. Domácí pán mi ukazuje v Maislovce koupené obrázky Starého židovského hřbitova a Staronové synagogy. "Loni jsme byli v Praze, bjůtifel!" snaží se, jelikož dosud nepochopil, že moje angličtina je ještě horší než jeho. "Proč jsme o Vás dosud nevěděli? Příště se zastavíme!"
Hluk, lomoz, řinčení vidliček, telefonu a skleniček, to vše promíchané s vůní marockých a alžírských pochoutek, je téměř pravidelně překrýván výkřiky “Kadoš! Kadoš, kadoš, kadóóóš!” s následujícími výbuchy smíchu. No konečně, jsem u sefardů, asi mají jiné zvyky. V krátké generálpauze, kdy tenhle opak Japoncova odpoledního soustředění na ticho v hudbě byl přerušen, snažil jsem se porozumět svým sousedům. Domnívaje se, že se baví právě o přílišném užívání slova „kadoš“, už jsem si sumíroval, co k tomu řeknu za moudrost. Jen jsem marně pátral v hlavě, co vím o Šulchan aruch, podle něhož se "jelo". Ale Mr. Weill kroutí hlavou nad výslovností slova “šamajim”. "To je šomájim, nespa?" 
Večer se chýlí ke konci, hosté se rozcházejí. Sbírám z dlažby se sevillskými ornamenty své svršky (věšák jsem, stejně jako mezuzu, nenašel). Pod reprodukcí Karlova mostu podává všem hostím ruku šťastná hostitelka. Když nastavila své snědé tváře k polibku, rozšířila se jí náhle mandlová kukadla a plna vzrušení se mi vyznává z obdivu a lásky k naší zlaté Praze. "Jen jedno mi drásá srdce i duši - když jsem viděla nápis KADOŠ KADOŠ KADOŠ nad ukřižovaným na Karlově mostě. Dvakrát mě to trápí, za prvé jako Židovku a za druhé proto, že se jmenuji Kadoš!”
Cestou do hotelu jsem vedl zdvořilostní hovor s mladým párem, který mě vezl noční krajinou. Weillovi se rozloučili dříve, pana prezidenta zmohla marná lingvistická debata. Přemýšlel jsem o svém slibu, že pošlu milé madame Kadoš přepis vysvětlujícího nápisu pod mosteckým křížem. V hlavě se mi prolínají a zaměňují tváře hostů večírku s osazenstvem mé domovské synagogy na Kabalat šabat. V tašce zacinkaly klíče o láhev pětihvězdičkové Metaxy. Nepovedený prezent, hostitelé jedí jen košer, vlastně kašer. Ještě, že jsem byl včas upozorněn.
Určitě se uvidíme za rok v Besançonu a v Praze! Ujišťujeme se vzájemně a já vysedám do ztichlého města. 

Jestli by nebylo lepší poslat madame Kadoš všechna ta zlatá písmena s Jeho a jejím jménem rovnou do Besançonu, ať si je tam třeba zazdí do genizy, blesklo mi hlavou.

Michal Foršt 
Praha, Hošana raba, 21. tišri 5762

Psát o židovské kuchyni a kašrutu je velmi lákavé, ale také nebezpečné, musím se přiznat se, že jsem skutečně dostala strach, když jsem si uvědomila, jak snadno člověk může uvést někoho v omyl, anebo jak nepřesně interpretovaná informace může způsobit minimálně zmatek. Pak jsem si přečetla ještě citát z knihy Sefer Chafec Chaim rabi Jisraele Meira Hakohena z Radyně, který říká: „Člověk nemá radit jiným, pokud si není jist tím, že přesně chápe jejich situaci a rozumí tématu v němž radí a má dostatečné zkušenosti, aby rady mohl udílet těm, kdo se k němu obracejí.“ Proto přistupuji k této oblasti se vší vážností (ale nikoli bez humoru) a protože mám dojem, že trochu rozumím situaci, ve které se alespoň někteří čtenáři nacházejí, troufám si ne radit, ale spíše informovat. 
Kašrut v souvislosti s potravinami v židovské tradici je soubor ustanovení vycházejích z Tóry, upřesněných v Mišně a Gemaře a stále aktualizovaných v rabínské literatuře – responzech. Hlavně tato stále doplňovaná a aktualizovaná rabínská literatura umožní modernímu člověku orientaci v nepřeberném množství různých přísad a chemikalií, které v současném potravinářství hrají tak velikou roli. I když skutečně nové směry ve výživě jsou spíše pro návrat k přírodě, což opět usnadňuje orientaci v oblasti kašrutu, protože čím jsou potraviny jednodušší tím je i přehlednější určení jejich složek a tím i kašrutu. Literatura a různé kuchařky jsou dnes již poměrně běžně dostupné a mnoho informací je možné najít na internetu, ale přesto, že teoreticky je vše v pořádku, často chybí odpověď na situace, kdy například jedno dítě v židovské rodině, která sice ví, co kašrut znamená, ale staví se k tomu řekněme pasivně, se rozhodne že bude jíst košer, anebo jeden z manželů, kteří dodržují kašrut se rozhodne být vegetarián, anebo mladý člověk který žije společně s rodiči se rozhodne konvertovat a proto chce dodržovat kašrut, anebo se celá rodina rozhodne že bude dodržovat kašrut. Několikrát jsem v minulé větě použila slovo „rozhodne se“, což může vést k mylnému dojmu, že jakoby mávnutím kouzelného proutku se všechno změní a najednou s rozhodnutím přijde i realizace. Opak je pravdou a kromě toho hrozí ještě velké nebezpečí, že na úkor dodržování jedné micvy – kašrutu, budou porušeny jiné, neméně důležité jako je úcta k rodičům (viz 5. přikázání), „šlom bajit“ – mír v domě (mezi manžely), „lašon ha ra“ – pomluvy a nespočet dalších. Nelze totiž dodržovat jednu micvu na úkor druhé a také: „micva goreret micva“ , tedy plnění Božího příkazu napomáhá plnění dalšího Božího příkazu a „avera goreret avera“ – přestupek zapřičiňuje další přestupek. Z toho plyne, že když se do věcí nezavede řád a systém mohou vyústit v nepřehlednou směs konfliktů, s nimiž se lze jen těžko a s velikým úsilím srovnat. 
Proto každý, kdo se rozhodne dodržovat kašrut si musí položit několik základních otázek a poctivě si na ně odpovědět a za těmito odpovědmi také stát. Především zda jsem se rozhodl(a) dodržovat kašrut proto, že se jedná o Boží příkaz, který vychází z Tóry a je spojen se samotnou podstatou existence života: V’nišmartem meod l’nafšotejchem (5M, 4,15). Jestliže na tuto otázku odpovíme ano, pak další otázka je, na jaké úrovni chci dodržovat kašrut. A tady je skutečně situace dost složitá, protože aby člověk mohl na tuto otázku kvalifikovaně odpovědět, musí se napřed hodně učit, aby si ujasnil co vlastně chce a čeho je v tom okamžiku schopen a co je třeba nad jeho síly, ale třeba to později bude možné, protože jak bylo výše řečeno, plnění jedné micvy napomáhá plnění další. Například na začátku stačí vyškrtnout ze svého jídelníčku naprosto trejfe (nečisté) pokrmy – maso zakázaných zvířat, ústřice, langusty apod. a nemíchat mléčné a masité pokrmy. To může být první krok a po nějakém čase, kdy člověk vidí, že je to docela v pořádku, může pokračovat dále a změnit své zvyky natolik, že rozdělí doma nádobí a veškeré kuchyňské náčiní na čistě masové a mléčné. To je už spojeno s větší námahou a investicí, a proto v této fázi už je nutné začít používat jenom košer potraviny. To je také jakýsi zlom, kdy mohou nastat konflikty, protože tato změna se může dotknout všech členů domácnosti, a proto každý, kdo se k tomuto kroku rozhodne, musí vědět, že dodržovat kašrut skutečně chce, a že se v této fázi nejedná o pózu anebo revoltu, která je vlastně reakcí na něco úplně jiného. Pak je třeba slušně a klidně vysvětlit okolí, že to co dělám, je pro mě velmi důležité, ale v žádném případě není třeba okázale vyhazovat servis po babičce, protože se na něm podávalo nekošer jídlo (vždy se najde nějaký vzdálený bratranec, který z něj bude mít radost). V této fázi je také třeba požádat rabína anebo jinou kvalifikovanou autoritu, aby pomohla, jak nejlépe a nejjednodušeji zorganizovat svoji kuchyň, anebo kout v kuchyni, aby vaření odpovídalo pravidlům kašrutu. V těchto chvílích je však také třeba si uvědomit, že je velice podstatné věnovat péči nejenom tomu, co jíme, tedy tomu, co do úst dáváme, ale také tomu, co z úst vychází tedy jak a co říkáme. 

V příštím čísle bych ráda už společně s čtenářkami a čtenáři něco chutného „uvařila“.

Hana Mayerová