Velmi často lidé přirovnávají veselost a nadšený tanec s Torou – hakafot – k veselí při svátku Purim. To, že se Simchat Tora účastní stále více a více dětí, zdánlivě také Purim připomíná.
Dnešní dospělí se stydí projevovat radost, veselí a entusiasmus na veřejnosti. Jsou daleko rezervovanější, než byli naši předkové. Radostný tanec v kruhu a tleskání jim připadá dětinské. I samotný přístup k Toře – k Učení je rezervovanější. 
Purim je uvolněný svátek, oslavující život. Záchranu holého života, možnost obrany. V celé knize Ester slovo Bůh není  zmíněno ani jednou. Pouze pasáž, mluvící o tom, že se Mordechaj neklaněl vyznamenanému Hamanovi s odůvodněním, že se Mordechaj neuklání, protože je Žid, připomíná čtenáři přítomnost Boží. Žid se neklaní totemu, modle, či vyznamenání, ale Bohu. 
Simchat Tora je svátkem radosti z učení, morálního kodexu, Božího zjevení. Při tomto svátku se slovo Bůh opakuje nesčíslněkrát. Lidé s Torou tančí, klaní se jí a líbají ji s vědomím, že se Žid neklaní totemu, modle, či vyznamenání. Žid se klaní Bohu. 

A tak se radujeme, tančíme, zpíváme, tleskáme, líbáme Toru a dotýkáme se jí, hrajeme si spontánně jako děti. 
Až se jednou Tora poškodí, či roztrhne, pohřbíme ji nebo uložíme do genizy, aby se rozpadla v prach. Její fyzická schrána je pomíjivá, tak jako ta naše. Ať jsme vyznamenávaní, či veřejnosti neznámí. Ať je fyzická Tora sebeozdobenější; to vše se jednou rozpadne. 

Zjevená Tora přetrvává. Žid se neklaní totemu, ale Bohu. 

Sylvie Wittmannová

V úterý 9. října jsme v Bejt Simcha slavili Simchat Tóra. Opravdu slavili a opravdu to byla radost. O to větší, že jsme mezi sebou mohli přivítat izraelskou rodinu, jejichž dcera Naama měla bat micva. Rabi Aaron Goldstein přišel s kytarou a všechny dostal do varu. Nakonec jsme se s Tórou, tancem a zpěvem vydali do ulic. Došli jsme až na Václavské náměstí. V čele průvodu kráčející Aaron si do zpěvu občas zamumlal něco o tom, že tomu ani sám nevěří, ale statečně kráčel dál. A tak jsme nakonec tančili a zpívali u sochy sv. Václava (není to pikantní?) Jen tak mimochodem, Sylvie ve svém článku o Simchat Tóra píše, že prý „dnešní dospělí se stydí projevovat radost, veselí a entusiasmus na veřejnosti. Jsou daleko rezervovanější, než byli naši předkové. Radostný tanec v kruhu a tleskání jim připadá dětinské“. Tentokrát se Sylvie naštěstí spletla!

Kateřina Jelínková