Staré přísloví říká, že každá mince má dvě strany, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jeho aktuálním potvrzením je situace, která nastala během letošního Roš Hašana ve Staronové synagoze v Praze. Svátek začínal jen několik málo dnů po známých událostech ve Spojených státech amerických. Díky nim se v synagoze neukázal nikdo z předem avizovaných turistů, a dostali jsme se do stavu, který nepamatujeme snad od roku 1990. Modlitby stály a padaly s přítomností nás, čili místních Židů. Jak jsme obstáli?

Myslím, že mohu říci, že až překvapivě dobře. Měla-li toto být hodina pravdy, pak na tom nejsme tak špatně, jak mnozí předpovídali a předpovídají, protože na všech bohoslužbách byl pohodlný minjan. Na předvečer Nového roku se pak bohoslužeb zúčastnilo snad padesát místních Židů, přičemž jejich věkový průměr padal někam k třiceti rokům. 

Chceme-li udržet kontinuální existenci Staronové synagogy a v širším smyslu celé židovské komunity v Praze, musíme se všemi silami snažit o to, aby situace z Roš Hašana nezůstala jen dočasným vzepětím, způsobeným krizí někde úplně jinde, za které navíc vděčíme islámským teroristům. Musíme dát najevo, že synagogy, ve kterých se dodnes schází Židé v Praze k modlitbám, jsou skutečně naše. Ne turistů, kteří je přicházejí přes den za poplatek navštívit ani těch, kteří se v sobotu přicházejí modlit, ne izraelských ani německých a jiných skupin.

Jakub Šváb