GIJUR V ZRCADLE HISTORIE A SOUČASNOSTI (2.část)

Josephus Flavius s hrdostí poznamenává, že mnozí Řekové přijali židovské učení a není města, kde by nedodržovali šabat, nezapalovali šabatová světla a kde by se nevyhýbali Židům zakázaným pokrmů (Proti Apionovi 2,39).

V samotném Římě byla početná a vlivná židovská obec, a proto se nelze divit tomu, že mnozí Římané a Římanky přestupovali na židovství, či s ním sympatizovali a dodržovali některé zásady judaismu. Tato skutečnost samozřejmě vyvolávala ve vládnoucích a intelektuelních kruzích nelibost. Například satirik Iuvenalis ( 50 – 127 o.l.) píše: „Otec nepracuje v sobotu a nejí vepřové, ale synovi to je málo, on je již obřezán“ (Satiry XIV, 96-106). S nelibostí o přestupech na židovství, které se stávají „módou“ v římské společnosti píší básník Horatius (65-8 př.o.l.), historik Dión Cassius (155 – 235 o.l.) a filosof Seneca (4 př.o.l. – 65 o.l.), který si dokonce stěžuje, že židovský způsob života se rozmohl ve všech provinciích a že porobení dali své zákony vítězům (ve svém díle O obci Boží VI, 11, cituje Augustin Seneku). Roku 19, v době vlády císaře Tiberia, bylo z Říma vypovězeno 4000 Židů. Stalo se tak poté, co vznešená Římanka - matrona Fulvia přestoupila na židovství (Josephus Flavius, Starožitnosti XVIII, 81-84). Během vlády císaře Nerona (54-68 o.l.) žila římská židovská obec v klidu a je pravděpodobné, že se i zvýšil počet proselytů. Dokonce sama Neronova manželka Poppea Sabina tíhla k židovství (Starožitnosti XX, 195). Protižidovsky zaměřený císař Domitian (81-96 o.l.) vystupoval velmi tvrdě i proti opravdovému či jen domnělému proselytismu. Svého příbuzného konzula Flavia Klementa, který přijal židovský způsob života, nechal popravit a jeho manželku Flaviu Domitillu poslal do vyhnanství v Judeji.

V jednom z papyrů, který poslali obyvatelé egyptské Alexandrie počátkem 2. stol. císaři Traianovi si stěžují, že jeho senát je plný Židů. Samozřejmě se nejednalo o rodilé židovské senátory, ale spíše o senátory s judaismem sympatizující.
Také jeden z nejznámějších překladatelů Tóry do aramejštiny Onkelos byl proselytou a podle Talmudu (Gittin 56b-57a; Avoda Zara 11a) byl synovcem císaře Tita, který když se dozvěděl o jeho přestupu, čtyřikrát poslal oddíl vojáků, aby ho zatkli, ale Onkelos je všechny obrátil na židovství. Traduje se, že Onkelos byl současníkem Rabana Gamliela II. a žákem a kolegou rabi Eliezera ben Hyrkana a rabi Jehošuy ben Chananji. Jeho přátelství s rabi Gamlielem II. bylo tak veliké, že když rabi Gamliel zemřel, vypravil mu Onkelos nádherný pohřeb.

Dalším proselytou byl Akvila, který přeložil Tóru do řečtiny. Podle midraše Tanchuma 41a byl Akvila synovcem císaře Hadriana (117-138 o.l.) a měl zastávat blíže neurčenou funkci při přestavbě Jeruzaléma na pohanské město Aelia Capitolina. I když v Babylonském Talmudu (Megilla 3a) se píše o Onkelovi jako o překladateli Tóry do aramejštiny a v Jeruzalémském Talmudu (Megilla 1,11 , 71c) se píše o proselytovi Akvilovi jako překladateli Tóry do řečtiny, mnozí biblisté se domnívají, že se jedná o jednu a tu samou osobu.
Nelze se divit, že v Římě, hlavním městě antického světa, kde se začíná projevovat krize tradičního římského náboženství, které se mění v kult císaře-boha, jemuž jsou Římané povinni přinášet oběti, aby tak veřejně dokázali svou občanskou loajalitu, nalézá židovství cestu k stále většímu počtu srdcí.
Dosud jsme se zaměřili na jednotlivé proselyty či jejich skupiny, nyní se podívejme na království proselytů. Historicky prvním bylo helenistické království Adiabéna z 1. stol. o.l. Území Adiabény se rozkládalo na horním toku Tigridu a bylo pod ochranou Parthů, jako jejich vazalský stát. Adiabéně vládla řecko-makedonská dynastie králů ve dvacátých a třicátých letech 1.stol. byl králem Adiabény Monobaz I. který vládl spolu se svou ženou a sestrou Helenou. Helena pak se svými dvěma syny, starším Monobazem II. a mladším Izatem přestoupili na židovství. Po smrti svého otce nastoupil na trůn mladší Izates. Jeho matka královna Helena byla velice obětavou a laskavou ženou, která pomáhala Židům v Judeji. Např. v letech 45-6, kdy postihlo Judeu velké sucho a jeho následkem hladomor, nakoupila v Egyptě obilí a loděmi ho poslala hladovějícím. Královna věnovala velkou péči náboženským potřebám židovského lidu, několikrát sama navštívila Jeruzalém a jeruzalémskému Chrámu věnovala zlatý svícen, který pak visel nad vchodem do svatyně a zlatou desku, na které byla napsána slova 4. M 5,11-31 - „parašat sota“ (Joma 37b, Tosefta k témuž traktátu 2,3). O svátku Sukot nechala na své náklady postavit obrovskou suku v městě Lodu, kterou navštívilo mnoho tehdejších učenců (Tosefta k traktátu Suka, 1,1). Také její starší syn, Monobaz II. se proslavil velkou zbožností a štědrostí. Například nechal vyrobit zlaté rukojeti k obětním nožům na Jom kipur a některé další zlaté nádoby pro Chrám. Když zemřeli jeho matka a mladší bratr Izates, nechal jejich tělesné ostatky přenést do Jeruzaléma, kde byly pohřebeny v tzv. Královských hrobkách. Monobaz II. si také postavil krásný palác v Jeruzalémě (Válka V, 252). V době protiřímského povstání byli jedněmi z nejstatečnějších bojovníků právě členové adiábénské královské rodiny (Válka II, 520).

Rabín Daniel Mayer