Je 56 let po válce. Po válce, která byla do dnešního dne tou nejhorší válkou, jež postihla lidstvo a která vznikla jako stvrzení chyb války předešlé, ze zbytečné  pýchy vítězů a nenávisti poražených. 

Kdosi moudrý pronesl, že ten kdo zapomene svou historii, je nucen prožít si ji znova. Tato pravda se mi poslední dobou vkrádá na mysl stále více a více. Sedím a přemítám. A v mysli se mi odvíjí obraz těch mnohých mladých lidí, kteří přicházejí ve stále větším počtu na různá náměstí, a pod rouškou serióznosti vykřikují hesla ne nepodobná těm, která vykřikovali jiní lidé, na jiných shromážděních před 70 či 60 lety. 
Ta podobnost mě děsí, mám z ní strach. Stále tentýž styl jednání. Pocit frustrace, který se v davu rychle promění v pocit nezměrné síly a integrity. A dnes, stejně jako tenkrát, lhostejnost okolí… Možná proto, že ho to nezajímá - každý má přece svých problémů dost, nebo že se ho to netýká, či prostě proto, že s mnohým souhlasí, ale zatí svůj souhlas nedává veřejně najevo. Nakonec jeden nikdy neví - co kdyby se to zase někam vrtlo a oni by měli problémy. 
Ne, tak tomu není, to mi před časem prostřednictvím televize sdělil jeden vysoký politik, jeden z těch, který sám sebe pokládá za morální veličinu. Řekl mi: „Občánku, ty jsi ale blázen paranoidní, vždyť ti hoši nejsou fašisti, nic takového tady již šestapadesát let neexistuje a i kdyby tak trochu byli, nic se neděje, protože trocha toho extrému je kořením demokracie a tu mi tu máme. A jestliže si ti kluci a holky mohou takto volně vyříkat své názory, no, není právě tohle tím nejlepším důkazem? A hele občánku, ono na straně druhé na těch jejich názorech vlastně něco je, na tom se s leckýms shodneme. A hele, nejsi ty náhodou taky nějakej ten jinej, nějakej ten divnej? Třeba cikán, homosexuál nebo dokonce nedej B-že Žid?“ Ne že by tento stát proti jiným etnikům něco měl, vždyť oni mezi nima jsou taky slušný lidi, ale jsou halt jiní a to vadí, a to obtěžuje, a vůbec oni prostě jsou, no a od toho je jen krůček k  tomu, že by být nemuseli. Nebo že by nemuseli být tím, čím jsou a takový jaký jsou.“ Nakonec mě tento „reprezentant většiny“, jak s oblibou sám sebe nazývá a jak jej titulují jeho nohsledi, vyzve k tomu, abych se snažil budovat silný, čistý český stát, který by byl pýchou Evropy a pak s planoucím pohledem řekne, že chce český stát plný Čechů. Vezmu si to k srdci a jdu si umýt svůj vůz, někde s tou čistotou začít musím, navíc musím umýt to vápno, který mi na něj nějaký človíček chrstnul, a snad proto, aby mi trochu připomněl můj původ, vyryl do toho šesticípou hvězdu a připsal několik osobních sdělení a názorů. 
Tak občas přemýšlím zda mám balit kufry. No, vlastně to je jednoduchý - jsem žid - tak hurá do Izraele, dřív než mě tady někdo zavře do lágru, jak mi poradil jeden z vůdců českých fašistů, a ten správný Čech. Ne že by mě ten nápad už dříve nenapadl, ale přeci jenom jsem si řekl: sakra žiju tady, je to taky tak trochu můj stát, tak proč ausgerechnet hned bez boje balit kufry. A tak jsem zkusil porozhlédnout se kolem sebe a hledat, kde jsou kořeny této zloby a nenávisti. Říkám si, nebudu srab a nebudu utíkat. Přiznám se ale, že několikrát už jsem se v duchu ptal, zda je to správné rozhodnutí.