protože si nenaslouchají. Potká Kohn Roubíčka

„Ale ale, co tak smutně pane Kohn? Co se jim stalo?“
„Ále, žena mi včera umřela …“
„A to jsem nevěděl, že se oženili..“
„Ano, právě dnes máme první výročí..“
„Tak to tedy ze srdce: Mazel tov, pane Kohn..“

Tato obecně velmi známá anekdota jen dokládá, že to tak bylo, je a žel i bude. Židé se často navzájem neposlouchají. Židé si často nenaslouchají. Žel, ani sami sobě. Proto se musí neustále hledat …

Když čtu na stránkách devátého čísla Hatikvy fiktivní diskusi o směřování, úkolech a poslání ŽLU k připravovanému Výročnímu shromáždění členů Židovské liberální unie, mám pocit, že by se mohla klidně jmenovat „Hovory k sobě“. V nich Martin Hron po spletitých cestách kráčí k cíli, aby se bludným kruhem vrátil do výchozího bodu. Je to tak, občas nejraději nasloucháme sami sobě, i když si právě nerozumíme. V úvodníku téhož čísla se pak optimisticky snaží Benjamin Kuras najít pevný bod v situaci, kdy se ŽLU stává prakticky virtuální organizací a pokouší se „vytvořit“ židovskou kongregaci, v imaginárním slova smyslu, ze čtenářů Hatikvy. Dokonce předpokládá stovky čtenářů – členů. Nechybí zde ani mnoho krásných, moudrých a kvalifikovaných slov významných rabínů, jak už to v židovském časopise má být, zvláště pak před Vysokými svátky. Pravda, najdou se tu i milé a upřímné texty různých autorů i trocha toho vzdělávání, které vděčně zaplácne plochu, když není dost původních textů. Tím život virtuální kongregace Hatikva končí. Za měsíc nashle… 
Kdyby dekadentní režisér dotáhl tuto situaci jako filmovou scénu do důsledku, mohli bychom si Jom Kipur představit také v televizním přenosu ze synagogy, s nohama na stole, lahváče v jedné a kuřecí stehno v druhé ruce. To není nemyslitelné, to je jen představa Rozvinuté Virtuální Kongregace. Kdo sleduje, je Žid. Pokud se v ŽLU nebude nic dít, nebude fakticky existovat. Ani Hatikva to nezachrání.

Pokusil bych se podívat na problém ŽLU trochu z jiné strany, z té lidské. Každý člověk, který se chce sdružovat s jinými, musí mít s nimi něco společného nebo se to alespoň domnívat. V našem případě se většina členů cítí být Židem nebo se chce stát Židem, jako Židé se scházet, kulturně a společensky žít. Co přivede v našem případě k jednomu stolu, na jednu akci tlumočnici, instalatéra, fotografa, prodavačku, pojišťováka, závozníka, afrikanistu, lékařku, spisovatele, hodináře, … pocit sounáležitosti. V čem ta sounáležitost spočívá? V podobném osudu daném původem. Tak dobře, máme tedy podobný původ, podobné osudy rodin, ty jseš Petr, já jsem Michal, to je Jana. A co dál? Dáme si kafe a jdeme domů? Ne? Budeme jedna organizace. Jaká a proč?
Varianta 1: Tamti nás nechtějí, nejsme pro ně Židi. Jsou to elitáři, zabedněnci, ignoranti, židofašouni, … Zbyli jsme si!
Varianta 2: Chceme být uznávaným etnickými, ale nenáboženskými Židy. Chceme deklarovat celému světu, že jsme organizovaní židé a hrdě se k tomu hlásíme. Existující židovské organizace nám nevyhovují nebo nám tam nenabídli funkce. 
Varianta 3: Ty Žid já Žid, co kdybychom si něco občas přihráli. Tu kšeft, prácičku, výhodu, však oni mi rozuměj … Sdružení nám přinese osobní výhody!
Varianta 4: Rozpoutáme českou judaistickou revoluci. Jedině my jsme ti, kdo vědí jak se má v Čechách modlit po židovsku a jak se ten Talmud, potažmo halacha vykládá. Nabídneme českým Židům takový judaismus, že se z toho... neodolají a štandopéde se vrátí k Bohu svých předků, po našem!
Varianta 5: Děda měl fabriku, pole, hrábě, dílnu, barák, staré kolo,… nechodil do synagogy, stejně šel do plynu. Teď to mají ONI, prachy z toho ždímou, rozkulačili to. Slyšel jsem, že tamten má … Jo, a tenhle zase má …. Tady ten si zase… O tomhle víte? Tady ten prý… Jen my z toho máme - nic!