Z nějakých důvodů utkvěl mi z dětství v hlavě jeden kreslený vtip, který jsem tehdy, přes smíchem se otřásající ramena rodičů, zahlédla v nějakém magazínu. Byl to takový obrázkový miniseriál beze slov:
V parku na lavičce sedí stařík, v ruce hůl, u nohou psa. Vznosným krokem přichází krásná mladá žena, blíží se, prochází kolem starce se psem, aniž by jim věnovala pohled a zase mizí v dáli. Stařec na ni zálibně hledí, mlsně se usmívá a po té, co ho kráska bez povšimnutí mine, popadne hůl a se zuřivým výrazem zmlátí svého psa. Alespoň…
Rodiče se chechtali jako blázni, já nechápala. Kloudné vysvětlení odmítli, nějak se z toho vykroutili. Nemohla jsem ve svých osmi letech porozumět, ale snad i právě proto jsem si vtip zapamatovala. Před nedávnem se z mé paměti znovu neodbytně vynořil. A to sice tehdy, když jsem osmadvacátého října v podvečer vyslechla projev Václava Havla, pronesený při příležitosti státního svátku České republiky.
Nemohu si pomoci, ale náš pan prezident mi čím dál tím víc připomíná takového starého muže. Starého, unaveného, mnohými neduhy sužovaného, věčně nenaloženého muže, jenž životem postupně nucen odpírat si mnohá potěšení a radosti, nesmířen a zřejmě nezmoudřelý, mydlí alespoň hůlčičkou (svého času jistě šviháckou) hlava nehlava kolem sebe.
Ovšem, to co u anonymního – nadto kresleného – penzisty, přináší jistý komický a tím snad i očistný efekt, vzbuzuje, předvedeno samotnou hlavou státu takříkajíc na pódiu, především značný pocit trapnosti.
Abyste mi rozuměli, nejde o Klause ani o žádné politické strany. Jde o to, nemůže-li státník, nota bene prezident, při podobné příležitosti a zajména v takové době a v takové nepříliš radostné situaci, jakou je ta dnešní, skutečně nalézt vhodnější slova? Slova, kromě jiného, alespoň trošku povzbudivá, soucítící a dávající třeba jen špetku naděje?
Nemá pro národ, v jehož čele stojí, už vůbec nic jiného než jen obehrané a jednostranné moralizování, odsouzení a snad i pohrdání? A jestliže opravdu nemá, proč tedy vlastně chce a jak vůbec může být jeho prezidentem?
(Záměrně pominu povídání o komunismu, komunistech a o nevyrovnávání se s minulostí, o tom a o Havlově podílu na těchto věcech už bylo napsáno dost jinde.)
No nic, ono se to krátí…
Nevím, opravdu nevím, kdo by se měl stát novým českým prezidentem, ale přála bych sobě i lidem, aby to byl někdo, koho ti, samozřejmě že nedokonalí a mnohdy nesnesitelní, lidé budou zajímat. Kdo pro ně nebude mít jen vědomí vlastní nadoblačné bezúhonnosti na stříbrném podnose, na straně jedné, a bezbřehé pohrdání na straně druhé. Někdo, a zdaleka to nemusí být žádný génius, kdo bude při svém konání i vystupování, myslet nejen na svůj vlastní obraz v čítankách a v „zrcadle dějin“, ale, při troše štěstí, možná, občas, i na jiné…
Irena Dousková

Jako členka Americké obchodní komory jsem se dne 7.11. zúčastnila oběda a breefingu, na který byl pozván předseda Parlamentu ČR pan Václav Klaus. Nemíním zde komentovat nic z toho, co se na tomto setkání odehrálo, mimo toho, co se výhradně týká českého židovstva.
Na mou otázku, co bude ODS, v případě, že vyhraje volby, činit proti dosavadnímu nárůstu xenofobie, rasismu a antisemitismu v Českých zemích, mi pan profesor odpověděl, že zde žádný rasismus, xenofobie ani antisemitismus není: „Já jsem se s antisemitismem v Čechách za celý svůj život nikdy nesetkal.“ Proti mému skromnému argumentu, že to nejspíš bude tím, že není Žid, pan profesor před plným sálem lidí zareagoval takto: „Jestliže se domníváte, že je v Čechách nějaký antisemitismus, nechte se hospitalizovat!“
Předseda Parlamentu České republiky neví o nárůstu českého antisemitismu (xenofobie a rasismu) a ty, kteří o těchto jevech vědí, posílá do ústavního léčení …?! 
Ještě dnešní ráno jsem si nebyla jista, kterou stranu budu volit. Zda ODS, nebo Unii Svobody. Odpoledne již vím, že to ODS v žádném případě nebude.
Sylvie Wittmannová