Protože Maskil vychází vždy na Roš Chodeš, čili na začátku měsíce, a ani toto číslo není výjimkou, sluší se již nyní psát o Chanuka, neboť tento svátek začíná 25. kislevu a další číslo by stihlo pouze jeho konec (2. tevetu). Možná si někteří vzpomenou, že když jsem psal před rokem k Chanuka do Hatikvy, psal jsem o vnějších projevech židovské identity. Protože to je dle mého názoru jeden z hlavních významů tohot svátku, přidržím se toho i letos, byť obšírněji.

Chanuka je, mimo jiné, oslavou zachování národní a náboženské identity Židů v době, kdy vzrůstal vliv helénistické řecké kultury ve všech oblastech tehdejšího civilizovaného světa. Nejinak tomu bylo i v Izraeli, který byl tou dobou pod politickou správou syrských králů. Ti měli přímou vazbu na Řecko a jeho kulturu. Je pochopitelné, že na straně jedné jim nebylo příjemné mít ve své říši oblast, která se kulturně a nábožensky tolik lišila – Židé měli svůj vlastní hodnotový systém, svého B-ha, který ještě ke všemu nebyl vidět. Na straně druhé je i pochopitelné, že zvláště židovské elity, a teprve po nich prostí Židé se, z důvodů zejména sociálně–ekonomických, příliš nebránili přijímat cizí vlivy do své vlastní kultury, a posléze svou vlastní kulturu ztrácet. Nebylo jim pohodlné se odlišovat, protože to znamenalo pro ně a také pro jejich děti handicap při společenském uplatnění.
Korunu všemu nasadil Antiochos IV. Epifanes, jeden ze syrských králů, který po Židech přímo vyžadoval vzdát se projevů své identity. Pod hrozbou vysokých trestů bylo zakázáno dodržovat šabat, vyučovat Tóru, zabit byl i ten, kdo dal své dítě obřezat. Jeruzalémský chrám byl obsazen, a byly do něj umístěny řecké modly. Je nutné říci, že naprostá většina židovského národa se tomuto stavu přizpůsobila a nijak jim nevadil. Znamenalo to pro ně možnost společenského uplatnění a relativně pohodlný život.
Pouze jedna velice omezená skupinka lidí se proti tomu dokázala ozvat. Byla to rodina Makabejských, chrámových kněží, kteří měřeno dnešním pohledem museli být i vlastními lidmi považováni za fundamentalisty. Ti kolem sebe shromáždili pár set věrných. Zde je nutno podotknout, že nikdo další ze Židů s tím nechtěl mít nic společného – všichni se novému režimu více či méně mlčky přizpůsobili. Makabejští tak stáli nejen proti Řekům, ale i proti valné většině svých vlastních lidí! Uchýlili se do hor a vedli povstání proti řecké nadvládě – první doložitelnou partyzánskou válku v dějinách lidstva. Další Židé se k nim přidávali jen ve velmi malém počtu a pozvolna.
Jak asi téměř všichni víme a ti ostatní tuší, makabejští nakonec válku vyhráli. Donutili Řeky ke zrušení protižidovských nařízení, dobyli Chrámovou horu i Chrám samotný, vyčistili jej od model a nekošer obětí a jali se jej znovu zasvětit k bohoslužbám uloženým Tórou. Jenže ouha – v Chrámu nebylo možné najít olivový olej, který by byl košer. Není čemu se divit – dlouhé tři roky byl chrám používán ke zcela jiným účelům. Olej byl nakonec nalezen, ale v množství postačujícím na jeden den. Protože výroba nového košer oleje trvala týden, byl na světě další problém. Ten však již vyřešila nebesa… a olej vydržel hořet až do výrobení nového.
Jaké je poselství svátku pro dnešek? Domnívám se, že nanejvýš aktuální. I v naší době, navíc tragicky poznamenané Šoa, je pro mnoho Židů postupný odklon od židovství řešením. I v dnešní době jsou mnozí, kteří se snaží o opak, považováni za fundamentalisty a blázny. I v dnešní době se mnozí domnívají, že být Židem je tak těžké, že je lépe zapomenout.
Ale i v dnešní době jsou Židé, kteří se snaží přivést ostatní bratry zpět k odkazu otců. Kteří se snaží kombinovat židovský způsob života s tím, který přinesla dnešní rychlá doba. A kteří se nenechávají odradit tím, že se jim ne vždy daří jejich cíle naplňovat.
Židovský odkaz a dědictví jsou svojí kvalitou plně srovnatelné s tím, co globální civilizaci dala západní kultura. Snažme se proto všichni společně uvědomovat si tyto hodnoty. Zemřeme-li, nechme se pohřbívat jako Židé. Uvědomme si, že vánoce v jejich dnešní podobě jsou mimo svoji soudobou bezbřehou komerčnost stále ještě křesťanskými svátky a slavme svoje vlastní. Snažme se, aby naše děti nemusely řešit stejné problémy a vychovávejme je v respektu k tradicím předků. 
Není to věc, která by se dala udělat celá hned. Uvědomíme-li si ale, že Chanuka se neskládá pouze z jedné oslavy v Maislovce v sobotu večer, ale že trvá osm dní, a že ji můžeme slavit i doma, můžeme právě tímto svátkem začít. Třeba tak, že budeme o chanukových večerech rozsvěcovat světla svícnu – chanukije a postavíme ji do okna či dveří. Tak, aby každý mohl vidět – tady bydlí Židé, kteří se nemají za co stydět a hrdě se hlásí k odkazu svých předků. Kteří nezapomínají, co jsou.

Chanuka Sameach – Radostnou Chanuku

Jakub Šváb

PS: Má-li někdo ze čtenářů zájem o vlastnictví chanukového svícnu, nechť se se mnou prosím, spojí prostřednictvím redakce. Mile rád se mu jej pokusím zajistit. J.Š.

Rok co rok Židé po celém světě rozsvěcují světla chanukového svícnu po osm dní nebiblického svátku Chanuka. Rok co rok staví tento svícen na viditelná místa do oken, či před dveře svých příbytků.

 V mnohých městech - a nyní díky Chabadu i v Praze rozsvěcují veřejné chanukijot na náměstích či hlavních ulicích. V USA si pobláznění chabadníci vztyčují chanukijot na svá auta a jezdí s nimi po všech městech. Vášnivě tak soupeří s vánočními stromky. V New Yorku je „skóre“ nerozhodné.
Dětem se rozdávají mince. V bohatých rodinách nalézají dárky každý chanukový den. 
Při zapalování světel zní Šehechejanu. Požehnán buďiž Hospodine, Bože náš, králi světa, který nás posvěcuješ svými příkazy, přikazujíc nám zapálit světla chanuky. 
V Tanachu se o takovém příkazu nic nedočteme. Knihy hlavních hrdinů chanukového příběhu, Makabejských, můžeme najít v leckteré křesťanské Bibli, ale v Tanachu nikdy. Rodina Hasmonejců je tradičními autoritami nahlížena negativně. On se sice hasmonejský kněz Matatijáš a jeho pět synů postavili na odpor násilné asimilaci, zvítězili nad nepřáteli, očistili Chrám, ale zároveň si později začali počínat jako…, řekněme jako KSČ… Cože to říkám? Ale ano, nezákonně spojili funkci velekněze s funkcí krále; podobně jako soudruh Husák funkci generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ s funkcí presidenta ČSSR. A tak Hasmonejci v pozici představitele státu, stejně tak jako naši soudružští představitelé „Stáni a Vládi“, vesele kolaborovali s velmocí své doby. Ale fuj, nechce se nám vzpomínat, ani rabínským autoritám se nechtělo vzpomínat. Proto se na chanukovém svícnu z roku 1709 (vitrína uprostřed při západní zdi Klausové synagogy) objevuje raději polonahá Judit s mečem v pravé a hlavou Holoferna v levé ruce, než nějaký Hasmonejec.
Chápu tudíž, že tradiční židovstvo oslavuje zázrak očištění Chrámu, zázrak lampičky, která hořela celých osm dní, než se stačil zpracovat nový olej; zázrak vítězství hrstky pravověrných „partyzánů“ nad armádou Antiocha Epifana, ale Hasmonejci pokud možno o rodině Hasmonejci mlčí. 
Podívejme se ale na to, proč by měl Chanuku oslavovat Žid liberální, reformní, či rekonstruktivní. V zázraky nevěří. Zato podporuje sekulární vzdělávání, filosofii, vědu, sport… Obléká se asimilovaně, rozhodně nenosí starověké šmates na hlavě, sandály a sukovici, ba ani nejezdí na oslíku, či velbloudu. Studuje řecké filosofy a děti posílá do gymnázií. Za to by byl Makabejci proklet, či zabit. Jako vrchol vší té legrace si Židé vytvoří spolky, kterým říkají Makabi, kde vášnivě soutěží ve sportovních kláních, která nazývají Makabiáda. Makabejci by je za takové hry krutě ztrestali.
Chápu zanícenost chasidského jinocha pro oslavu Chanuky. Jeho sportovním vybitím jsou zpravidla tradiční úklony vpřed, do stran a polodřepy při modlení. Dnešní ortodoxní mladík však hraje fotbal, baseball, floorball nebo cvičí karate, stejně tak jako jeho liberální soused. Vím, že i mnohý chasid holduje sportu, či bojovým uměním a není u toho oblečen do čehosi výlučně židovského. A propos, co by to vlastně bylo? Žádné takové oblečení neexistuje. 
Má tedy Hasmonejec Matatijáš plné právo obracet se v hrobě. My všichni máme plné právo oslavovat Chanuku jako svátek světla. Záleží jen na nás jaké světlo do svého židovského života přineseme a co my považujeme za osvobození. Zázrak, či naši každodenní práci?

Chanuka Sameach

Sylvie Wittmannová