Bylo mnoho čtenářů Maskilu, kteří mi po článku o Paštúnech napsali, abych místo o Liberální unii, o které nakonec každý ví, co je zač, raději napsal o osudech oněch záhadných židů z Khaybaru, o kterých nikdo nic neví, a pokud ano, tak jen málo. 

Bohužel jediným zdrojem informací o Chaybaru je pro nás Korán a hadít, muslimská ústní tradice. Oba zdroje se vyznačují značnou předpojatostí vůči židům, a obsahují stovky historek o zvrhlých a odporných židech a jejich perverzních choutkách. O Chaybaru samotném se dá tušit, že to byla bohatá oáza obchodníků a zemědělců, která však měla jednu z nejlepších armád své doby. O dobytí Chaybaru samotného jsou v Koránu jen velmi malé zmínky, a většina informací pochází z díla „Sira“, biografie proroka Mohameda (sal Alláhu alajhi wa-salám) od Ibn Išaka. Někteří islámští historikové dnes tvrdí, že „Sira“ je židovskou propagandou, a že v Arábii nikdy žádní židé nebyli, protože způsob, jakým s nimi prorok (sal Alláhu alajhi wa-salám) údajně měl nakládat, odporuje Koránu. A jiní specialisté zase tvrdí, že historky o vyvražďování židů dorazily do Arábie po dobytí Izraele Římany spolu s židovskými exulanty.
?
Nicméně většina islámského světa Ibn Išakovu biografii proroka (sal Alláhu alajhi wa-salám) uznává. Události jsou v ní popisovány takto:

Medína byla v podstatě židovským sídlištěm, kam se Mohamed utekl coby pronásledovaný uprchlík. Za azyl se odvděčil tím, že přepadával karavany pohanských Mekkánců směřující do Medíny, a když byl se svou bandou při bitvě u hory Uhud téměř poražen a zničen, změnil taktiku. Nejprve vyvraždil vůdčí židovské osobnosti, poté vyhlásil svatou válku, a jeden po druhém začal vyvražďovat židovské kmeny. 
Židé v Medíně byli rozděleni do čtyř

 velkých skupin: Banu Kajnuka žili v Medíně samotné, zatímco Banu Nadir, Banu Chaybar a Banu Kurajza žili mimo město. Mohamed (sal Alláhu alajhi wa-salám) uzavřel mírové smlouvy se židovskými kmeny mimo Medínu, a tím si připravil půdu k džihádu. Poselství jeho nového náboženství, islámu, se mělo rozšířit nejen mimo Medínu, ale do celého světa jako řešení všech problémů. 
Již v této době musel prorok (sal Alláhu alajhi wa-salám) zasahovat proti údajným židovským piklům. Banu Kajnuka a Banu Nadir byli vypovězeni po obvinění ze zlotřilosti, příprav k povstání a kažení společnosti. Jejich palmové zahrady byly prorokem spáleny. Zbytky těchto kmenů se utekly do nejmocnějšího židovského centra, Chaybaru. Banu Kurajza, spojenci muslimů, byli do jednoho vyvražděni pro podezření z kontaktů s nepřítelem v průběhu bitvy u Ahzábu. Jejich ženy a majetek byly rozdány Mohamedovým vojákům. 
V tomto okamžiku přišla mírová smlouva z Hudajbíje. Prorok (sal Alláhu alajhi wa-salám) se údajně dozvěděl, že židé z mocného Chaybaru se spikli s Mekkánci proti muslimům, přepadajícím jejich karavany. Ve své genialitě připravil jednoduchý plán jak se vypořádat jak se židy z Chaybaru, tak s Mekkánci. Hrozilo totiž nebezpečí, že se židé, podle Ibn Išaka „chytřejší, vzdělanější, a své zemi oddanější než Mekkánci“, spojí s dalšími prorokovými nepřáteli, případně i s Byzancí, a tato šance se jim nesměla dát. Prorok (sal Alláhu alajhi wa-salám) se vypravil za Mekkánci, a po dlouhém vyjednávání s nimi uzavřel mír. Mír z Hudajbíje. Tímto si uvolnil ruce k útoku na Chaybar.
K tažení na Chaybar se prorok (sal Alláhu alajhi wa-salám) vypravil s tisícem a šesti sty nejoddanějšími, když zanechal bojovníky zajímající se jen o kořist doma. Neboť zničení židů bylo svatou věcí pro svaté bojovníky. Vzdálenost mezi Medínou a Chaybarem muslimští bojovníci urazili za tři dny. Chaybar o jejich pohybu nevěděl až do chvíle, kdy již stáli pod městským opevněním. Až do tohoto okamžik někteří vůdci Chaybaru navrhovali spojit se s židovskými kmeny z Wadi al Kura a Wadi Tajmá, aby společně napadli Medínu. Jiní chtěli vejít v nové spojenectví s prorokem, a doufat v rozbroje mezi muslimy, které by jim mohly dát novou šanci na samostatnost. Ale většina Chaybarců odmítala jakékoliv usmiřování s muslimy, kteří před začátkem pochodu na Chaybar zavraždili kromě všech Banu Kurajza a medínských židovských vůdců také dva chaybarské vůdce, Saláma ibn Abu al Hukajka a al Jásira ibn Razzáma. 
A tak chaybarští pouze vyslali poselstvo k židovskému kmeni Gatafan s prosbou o pomoc. Islámští historikové se dones nemohou shodnout, jestli Gatafanci poskytli Chaybaru pomoc, nebo jestli jim v tom prorok Mohammed (sal Alláhu alajhi wa-salám) ve své prozřetelnosti zabránil. Každopádně záhy Gatafánci uzavřeli s Mohamedem (sall Allaho alaihe wasallam) neutralitu, jelikož jim slíbil část kořisti po dobytí Chaybaru. A záhy po této smlouvě byli Gatafánci vyvražděni pro údajnou zradu. 
Všem kmenům blízko i daleko však bylo jasné, že toto bude rozhodná bitva, neboť na Arabském poloostrově nebylo místo pro dvě tak silná náboženství jako judaismus a islám. Někteří z Mekkánců začali litovat své smlouvy s Mohamedem (sal Alláhu alajhi wa-salám), neboť viděli, jak dobře opevněný Chaybar je, jak zdatnými bojovníky židé jsou, a jak srdnatě jsou ochotni bránit se nepříteli. A tak muslimové oblehli Chaybar.

 bitva, která však skončila nerozhodně. V první den měli muslimové padesát tisíc mrtvých (jak k tomu při počtu bojovníku tisíc šest set došlo, se neptejte mne, ale Ibn Išaka), pravděpodobně tedy větší ztráty než židé. Když byl zabit Salám ibn Miškam, převzal velení Harit ibn Abu Zajnab. Z pevnosti Na´im zaútočil na muslimská vojska, ale byl odražen, a muslimové uzavřeli obklíčení Chaybaru. 
Židé, kteří si uvědomovali, že bojují o svou existenci, se bili jako lvi. Muslimská historie uchovala i hrdinskou píseň židovského bojovníka Marhaba. 

Několikrát prorok (sal Alláhu alajhi wa-salám) vyslal vlajkonoše vyvěsit vlajku nad Na´im, a několikrát se museli vrátit, neboť pevnost stále vzdorovala. Teprve když byl zabit i Harit ibn Abu Zajnab, pevnost Na´im padla. Další pevnosti byly dobývány v zuřivém boji, kdy židé nebyli ochotni ustoupit ani o píď. Ale nakonec padla i pevnost Kamus, i pevnost Sa´b ibn Muád, stejně tak jako pevnosti al Šak, Natat, a Katiba. Nakonec muslimové dobyli i pevnost al Zubajr, a poté padly i poslední židovské pevnosti – al Watih a al Sulamim. V tento okamžik židé údajně začali prosit o mír. 
A Muhammad s nimi tento mír uzavřel. Jakožto nový vládce země měl nadále dostávat polovinu všeho, co vypěstovali. A tak osud židů z Chaybaru byl nakonec jiný než osud židů z Banu Kajnuka a Banu al Nadir, kteří museli Arábii navždy opustit, případně zemřít.
?
Jak praví Ibn Išak, s pádem Chaybaru židovská moc již nemohla ohrožovat sílu islámu nebo muslimy. A navíc chaybarská pole a zahrady potřebovaly zkušené pracovní síly. A tak židé v Chaybaru zůstali, aby dál pracovali na polích. Nový vládce Chaybaru, Abdullah ibn Rawaha, dokonce židům vrátil svitky Tóry ukradené muslimy během bitvy. Jak islámští autoři zdůrazňují, takové velkodušnosti se židé nedočkali ani při dobytí Jeruzaléma Římany, ani při vypovězení ze Španělska. Židy z Chaybaru nakonec s definitivní platností vypověděl kalífa Umar.
Po dobytí Chaybaru vyslal prorok (sal Alláhu alajhi wa-salám) poselství židům z města Fadaku, aby se vzdali. Vyděšení židé z Fadaku se okamžitě vzdali poloviny svého bohatsví, a odvrátili tak boj. Stejně se vzdali i židé z Tajma. A tak Mohamed dobyl pro islám území celého Arabského poloostrova, díky míru z Hadajbíje. A mohl se v klidu věnovat válce s Mekkánci, se kterými tento mír uzavřel. Dobyl Mekku, a vytvořil souvislé muslimské území, které se mělo nadále už jen rozšiřovat. Prorok (sal Alláhu alajhi wa-salám) také ustanovil, že ústup z území jednou muslimského je ten nejsmrtelnější z hříchů. 
S likvidací židovské politické moci opadala i muslimská zášť vůči nim, a časem Mohamed (sal Alláhu alajhi wa-salám) povolil několika rodinám vrátit se dokonce i do Medíny. Židé v Bahrajnu ani nemuseli platit džizju, daň pro nevěřící žijící na muslimském území. Prorok se také údajně přátelil s židy z kmenů Banu Gazija a Banu Arid. Židé se však s těchto občasných privilegií příliš netěšili, a postupně území Arabského poloostrova opouštěli. 
?
Dodnes islámské náboženské autority trvají na tom, že pokud kdy bude nějaký mír se židy znovu uzavřen, bude tomu podle všech podmínek specifikovaných prorokem (sal Alláhu alajhi wa-salám) v Koránu. Tedy že židé nikdy nebudou vlastnit půdu, která je už jednou provždy muslimská. A že za její pronájem budou platit džizju. Ale nejde jen o židy. Vůbec všechny jiné existující smlouvy s nevěřícími týkající se území jsou platné jen do doby, než muslimové budou dostatečně silní donutit ony nevěřící buď přestoupit na islám, nebo platit džizju svým muslimským vládcům. Anebo zemřít. 
Doufám, že si to Bulhaři, Řekové, Srbové, Maďaři a Rakušané uvědomují. A nebo také doufám, že se většina muslimů nakonec přikloní k nějakému muslimsko-liberálnímu hnutí, které v rámci uznání demokratických svobod začne základní dogmata své víry popírat a rušit. Proti takovému liberalismu bych zajisté nikdy nic neměl.

Váš ŠMOK