(část 1.)
V prosinci 1997 jsem se poprvé setkala s režisérem Matejem Mináčem, který mi vyprávěl o svém záměru natočit dokumentární film o odvaze jednoho muže, který zachránil 669 dětí před jistou smrtí – o panu Nicholasi Wintonovi. Jeho nápad mě
velice nadchl. Příběh pana Wintona jsem znala, měla jsem doma knížku „Perličky dětství“ spisovatelky Very Gissingové, která byla jedním ze zachráněných dětí a kterou jsem znala od dětství. Patřila k nejlepším přátelům mých rodičů. Souhra těchto náhod a hlavně fakt, že pan Winton, 88 let, je stále naživu, mi na další 4 roky „zamotala“ život do spleti peripetií, náhod a malých vítězství a někdy přinesla i zklamání. Ale s tím se potýkal i samotný hrdina našeho dokumentu, neboť aniž jsme si to uvědomovali, šli jsme přímo v jeho šlépějích. Na rozdíl od pana Wintona jsme nezachránili ani jedno „dítě“, ale šlo nám především o zachycení tohoto jedinečného příběhu pro další generace.
„Co by zato dnešní filmař dal, kdyby mohl udělat dokument s žijícím Oskarem Schindlerem nebo Raoulem Wallenbergem. Pan Winton je posledním žijícím zachráncem takového množství lidí, a my filmaři jsme byli rozhodnuti zachytit jeho unikátní příběh z jeho vlastního pohledu“, objasňuje Matej Mináč.
Kdyby však na naší „trnité cestě“ nebylo lidí jako je Sylvie Wittmannová, tento film bychom nikdy nedokončili. Potřebovali jsme kancelář, telefon, fax a počítač. V té době jsem pracovala v kanceláři, instituce která s tímto příběhem velice souvisí. Avšak z jistých důvodů, které bych zde nerada uváděla, stejně jako název samotné instituce, jsem byla tzv. vyhozena na hodinu. V den, kdy jsem dostala „padáka“, zavolala jsem dlouholeté kamarádce – Sylvii, která řekla jen: „Přijď ke mně do kanceláře“. Od tohoto dne, v září 1998, jsme směli její kancelář používat jako naši „základnu“.
Nejdůležitější bylo co nejrychleji natočit rozhovory s panem Wintonem. V roce 1998 jsme ho s Matejem navštívili v Maidenheadu ve Velké Británii.Již první setkání s tímto neuvěřitelně vitálním a charismatickým pánem se pro nás stalo dostatečně silnou motivací nikdy se nevzdat. Takové je vlastně i Wintonovo motto - „Nikdy se nevzdávej“.
Poprvé jsme mohli naslouchat celému příběhu přímo v podání jeho hlavního hrdiny. Pan Winton se svou ženou Gretou nás pohostili klasickým anglickým čajem s mlékem a výtečným obědem. Až do večera jsme se probírali Nickyho alby fotografií, dokumenty a hlavně tzv. Scrapbookem – knihou výstřižků z let 1938-39. Originál je uložen v Yad Vashem v Jeruzalémě. Celý zbytek týdne jsme shromažďovali materiál a trávili čas povídáním s panem Wintonem. Proč to vlastně všechno udělal a proč o tom nikdy nikomu, ani své ženě do roku 1988 neřekl? Dodnes je nám to záhadou. Zvláště pak jeho přesvědčení, že bude válka, ke kterému došel již v době kdy poprvé navštívil Prahu, tedy v prosinci 1938.
Tenkrát měl odjet na lyže do Švýcarska s přítelem Martinem Blakem. Ale ten mu zavolal z Prahy, že je v Hotelu Šroubek z důležitějších důvodů a Nicky ho okamžitě následoval. V té době Britská komise pro uprchlíky z Československa spravovala utečenecké tábory, které Winton navštívil. Nikdo se zde však nestaral o děti. Winton začal okamžitě jednat. Ve svém hotelovém pokoji si založil provizorní kancelář. U jeho dveří pak od ranních hodin stály fronty rodičů, hledajících pomoc pro své ohrožené děti.
Winton nechal všech 5000 nejvíce ohrožených dětí vyfotografovat a zaslal jejich fotky do různých deníků ve své vlasti.
V průběhu třítýdenního pražského pobytu se mu podařilo zachránit 30 dětí, které byly poslány do Švédska. Ty v samotném čísle 669 ani v našem dokumentu zatím nefigurují, neboť připravujeme verzi pro Skandinávii. Před dvěma lety jsem se tyto děti, zachráněné přes Kerstin Kruicshenk-Felix, která pracovala v letech 1938-39 jako zástupkyně švédského Červeného kříže v Československu a přes kterou Winton získal povolení, snažila najít. Jediným dokumentem byla stránka ze Scrapbooku uvádějící pouze počet dětí, avšak nikoli jména. V té době mi pan Tomáš Fritta-Haas, známý z knížky „Tommy“, dal kontakt na svého stockholmského přítele pana Hanse Webera, se kterým jsem si pak, s původním úmyslem najít s jeho pomocí tyto děti, dopisovala. Pan Weber mi napsal, že se nejprve před válkou zachránil do Anglie, a poté odcestoval do Švédska. Ihned jsem se podívala do Wintonova seznamu – a opravdu, jeho jméno bylo sice abecedně mezi posledními, ale zachránil se spolu s prvními dětmi. Odepsala jsem. Na odpověď jsem čekala celé dva týdny. Z pochopitelných důvodů. Pan Weber byl touto informací šokován, ale dodnes je v úzkém kontaktu se svým zachráncem.
Když si dnes vybavuji pozadí natáčení a jeho příprav, myslím, že by se o tom dal udělat další samostatný dokument. Během čtyř let jsme pod „taktovkou“ režiséra celovečerního filmu „Všichni moji blízcí“ natáčeli po Evropě, v Izraeli a ve Spojených státech. Každý rozhovor byl unikátní výpovědí a skládankou do mozaiky celého příběhu, který se pro nás stal doslova „detektivkou“.
Spolupráce s panem Joem Schlesingerem, průvodcem dokumentu, byla nesmírně zajímavá, ale občas velmi obtížná, neboť pan Schlesinger, reportér kanadské CBC Canada, má ve své zemi svůj vlastní program – nazvaný jednoduše „Schlesinger“. Při natáčení v Praze a v Londýně nám kolemjdoucí kanadští turisté neustále přerušovali jednotlivé vstupy žádostmi o autogram nebo jen hlasitými pozdravy. Ale jak můžete zastavovat davy na Trafalgarském náměstí kvůli natáčení? Slunce klesalo a nám se zvyšoval hladina adrenalinu. Kromě toho jsme parkovali na zakázaném místě, takže už zbýval jen klasický anglický lijavec. Ale štěstí nám přálo. Nepršelo a profesionalita pana Schlesingera byla stoprocentní. Malé odkašlání jako signál, že se pokračuje dál. Jen jedenkrát jsme opravdu zastavili provoz a to při natáčení před Liverpool Street Station, kam v roce 1939 přijížděly Wintonovy děti. Byl to náš poslední den. Již v autě jsme slyšeli řinčení zbíječek. Před vestibulem se prováděla oprava kanalizace. Zdálo se nám troufalé zastavit tucet pracovníků s jejich stroji, ale po vysvětlení Wintonova příběhu se jejich „kola“ zastavila na dobrou hodinku a my jsme mohli zase „do práce“. Doufám, že se tento článek nedostane do rukou Správy londýnských kanalizací.
Martina Štolbová
produkční fimu “Nicholas Winton: Síla lidskosti“
Dokončení v příštím čísle