GIJUR V ZRCADLE HISTORIE A SOUČASNOSTI (část 3.)

S prvními Židy na jihu Arabského poloostrova se setkáváme již roku 25 př.o.l., kdy tam král Herodes vyslal židovský vojenský oddíl, v čele s Aeliem Gallem v rámci své pomoci Římu. Mnohé rodiny Herodových vojáků se tam usadily a tak vytvořily základ židovské pospolitosti v této oblasti (území dnešního Jemenu). Tato oblast byla odpradávna obydlena různými, většinou kočovnými, arabskými kmeny, z nichž nejsilnějším a co do počtu největším byl kmen Himjari, jehož vládnoucí vrstva zde již roku 115 př.o.l. vytvořila své království. Prvním z himjarských králů, který přestoupil na židovství, byl Abú Karíba (385-420 o.l.). Tímto aktem chtěl účinněji čelit nájezdům křesťanských Etiopů z protějšího břehu Rudého Moře. Důležitou roli při přestupu Abú Karíby a následně jeho beduínských poddaných na židovství sehráli zajisté i potomci oněch židovských vojáků krále Heroda. Později, koncem 5. a počátkem 6. století, když se himjarský král Dhú Nowas – Jusúf dověděl, že Byzantinci utiskují palestinské Židy, rozhodl se Byzantince potrestat. Začal napadat karavany jejich kupců a nakonec jim zakázal průjezd svým územím, čímž velice poškodil obchod mezi Byzancí a Indií. Tato skutečnost vyvolala hněv byzantského císaře Justina I., který chtěl skoncovat s himjarským královstvím, ale obával se podniknout další válečnou výpravu, neboť v té době bojoval také s Peršany. Byzantinci proto požádali o pomoc svého spojence a tradičního rivala Himjarů, křesťanskou Etiopii. Etiopská vojska se vylodila na východním břehu Rudého Moře a po těžkých bojích se jim roku 525 podařilo porazit Dhú Nowasova vojska. Sám král padl v bitvě. Tak zaniklo arabsko-židovské království Himjari. Někteří historikové se domnívají, že část jemenkých Židů může být potomky oněch Arabů – gerů z kmene Himjari. 
Poslední ze států židovských proselytů v období ranného středověku byla Chazarská říše. Na území mezi Dněprem, Krymem, Kavkazem, Kaspickým mořem a jižním Uralem se rozkládala chazarská říše, která trvala více než 300 let. Chazaři byli polo-kočovným tureckým národem, kterému vládl chán-kagan a rodová šlechta hlavního města Itilu. Vznik Chazarského kaganátu se datuje rokem 650. Chazaři byli odvážnými bojovníky, a proto se zde jak Byzanc, tak Arabský chalifát snažili uplatnit svůj politický vliv a získat Chazary na svou stranu. Tomuto záměru obou velmocí napomáhalo i šíření křesťanství a islámu mezi pohanskými Chazary. Na území Chazarského kaganátu se též stěhovalo velké množství Židů z Iránu a východních částí Předkavkazska. Pod vlivem židovských učenců přijal roku 730 kagan Bulan judaismus. Po Bulanově smrti se však jeho syn odklonil od otcovy víry a roku 737 přijal islám. Bulanův vnuk, kagan Obadia, provedl v letech 799 až 809 náboženskou reformu a prohlásil judaismus státním náboženstvím. Židovské náboženství bylo však vyznáním kagana, jeho rodiny, itilské šlechty a části obyvatel hlavního města. Převážná část obyvatelstva kaganátu se přidržovala pohanských kultů anebo vyznávala křesťanství či islám. 
Rádce a lékař cordóbského chalífy Chasdaj ibn Šaprút získal zprávy o velké říši Chazarů, které vládne židovský král. Na základě této informace vyslal roku 954 posly k chazarskému kaganovi, kteří mu kromě darů předali i Chasdajův dopis. 

 Kagan Josef posly přijal a dal jim poselství pro Chasdaje ibn Šaprúta (někteří historikové však vyslovili pochybnosti o pravosti Josefova dopisu). Roku 965 kyjevský kníže Svjatoslav Igorevič podnikl válečnou výpravu proti Chazarům a ruská vojska zničila jejich města Itil a Sarkel, čímž prakticky učinila konec chazarskému státu. Část Chazarů přišla spolu s Maďary koncem 9. stol. na území dnešního Maďarska, ale velice rychle s nimi splynula. 
Jak docházelo k přijímání nových gerů? Krásný příklad pro přijetí nového proselyty v Jeruzalémě konce II. Chrámu nalezneme v Talmudu, traktát Šabat 31a. Jednou přišel jakýsi jinověrec k Šamajovi a řekl mu: „Přijmu vaši víru, když mě naučíš celé Tóře za dobu, po kterou vydržím stát na jedné noze.“ V Šamajových očích byla taková podmínka chucpa (drzostí), a proto onoho jinověrce vyhnal. Ten pak přišel se stejnou prosbou k Hilelovi. Hilel ho vyslechl, přijal ho a řekl mu: „Nedělej svému bližnímu to, co nechceš, aby on dělal tobě. V tom spočívá podstata Tóry a vše ostatní je pouze komentář. Teď jdi a uč se!“ V tomto případě lze souhlasit s tím, že každý z našich učitelů, Šamaj i Hilel, měl „svou pravdu“. Talmud se na mnoha místech zabývá problematikou proselytů a přestupů, avšak našim záměrem je soustředit se spíše na aspekty historické než na halachické. 
Po té, kdy bylo roku 325 prohlášeno křesťanství státním náboženstvím Římského impéria, církev stále více omezovala občanská práva Židů a samozřejmě se snažila omezit či přímo znemožnit židovským obcím přijímat proselyty. Velice silný tlak v tomto ohledu vyvíjela církev od konce 4. stol. v Byzanci. Justinianův zákoník Corpus Iuris Civilis z první poloviny 6. stol. zakazuje Židům přijímat proselyty. Provinivším se proti tomuto zákazu hrozily přísné tresty a v závažných případech i trest nejvyšší – smrt. Podobná situace byla o něco později i v ranně středověkých státech, které vznikly na troskách Západořímské říše. Jak postupně sílila moc katolické církve, tak se pro křesťany stával přestup na židovství velice nebezpečným a od konce 11. stol. téměř nemožný. Nejenže církevní i světská moc zakázaly židovským obcím přijímat proselyty, ale v přestoupivších na judaismus církev neviděla Židy, ale křesťany odpadlíky a kacíře, které je třeba příkladně a tvrdě potrestat. Proto většina židovských proselytů, kteří padli do rukou církevní či světské moci končila svůj život na hranici. (Stejný osud přichystala španělská inkvizice pokřtěným Židům – maranům, když zjistila, že tajně dodržují židovské tradice). I když novým gerům i Židům, kteří jim přestup umožnili, hrozily velice těžké tresty, většinou upálení, přesto se ve středověku našli jedinci, kteří byli ochotni pro svou novou víru obětovat to nejcennější – svůj život. Stojí za to připomenout, že většina proselytů pocházela z vyšších a velmi vzdělaných křesťanských vrstev a bylo mezi nimi mnoho bývalých kněží. Podrobněji o význačných proselytech příště.

Rabín Daniel Mayer