Víra je dobrá, církve nestojí za nic

Minulý měsíc vyšla spisovatelce Evě Erbenové v nakladatelství G+G knížka. Jmenuje se “Sen” a její základ tvoří text již dříve publikovaný nakladatelstvím Sefer pod názvem “Vypravuj mámo, jak to bylo”. Autorka v ní vypravuje příběh, nebo chcete-li – sen - svého dětství, prožívaného v rodném Děčíně a posléze v Praze konce třicátých let, násilně přervaný okupací Československa, válkou a tragédií holocaustu.

Evo, liší se ta kniha kromě krásné úpravy, hezkých ilustrací a množství dobových fotografií z rodinného alba, od předchozího vydání ještě něčím jiným?
Liší, a to především díky tomu, že se mě děti ve školách na besedách často ptaly, nejenom na válečné období a zážitky z Terezína, které byly těžištěm té předchozí knihy, ale chtěly také vědět, co bylo před tím a co potom, když jsem se jako jediná z rodiny vrátila z koncentračního tábora. Takže tahle knížka říká mnohem víc o našem životě v předválečném Československu a také o nových začátcích v Izraeli. Děti, které to ze mě vlastně, dá se říct “vytáhly” si teď mohou udělat souvislejší, ucelenější obrázek.
Se školními dětmi v Čechách, ale i jinde po Evropě máš bohaté zkušenosti ze svých besed. Jaké jsou jejich reakce na tvůj příběh? Kolik toho vědí o válce, o holocaustu a o Židech vůbec?
Mnoho dětí nemá o židech představu vůbec žádnou anebo takovou tu, řekněme, zkarikovanou – Žid s dlouhým nosem a tak dále. Takže už jenom to, že najednou vidí takovou úplně obyčejnou ženskou, která jim třeba připomíná jejich maminku nebo babičku, má svůj význam. Pokud se vůbec o Židech mluví, tak vždycky spíš v nějakých negativních souvislostech a ty dobré a hezké věci zůstávají někde ukryté. Takže já se snažím mluvit tak, ne abych něco idealizovala, o Židech se dá říct stejně tolik dobrého i špatného jako o komkoli jiném, ale abych jim třeba přiblížila normální, běžný život izraelského dítěte, izraelské rodiny a tak dále. Abych přiblížila atmosféru té, pro Čecha přece jenom trochu exotické země, začnu dejme tomu vůní moře a pomerančů a skončíme třeba u toho, kdy a proč izraelští chlapci a dívky chodí do armády. Děti zajímá všechno.
Ještě pořád se stává, že se mě ptají například – proč Židi vždycky kšeftovali, proč nebyli rolníci? Nevědí, že dlouho nesměli vlastnit a obdělávat půdu, ale to je chyba učitelů, to jim samozřejmě mají říct oni. Často, mi po takové besedě učitelé děkují, že jsem dětem dala víc, než by oni sami mohli, snad i proto, že já vůči nim nevystupuji jako nějaká autorita a většinou se nám podaří navázat velice přirozený a otevřený vztah. Ani sama přesně nevím, čím je způsobeno, že to tak funguje, ale samozřejmě, že mě to velice těší.
A v jiných evropských zemích?
V podstatě je to podobné. Jen pro zajímavost, často se na mě například v Německu s důvěrou obracejí neněmecké, turecké a jiné přistěhovalecké děti, které jako by ve mně viděli spřízněnou duši. A já jim vždycky říkám, že být emigrant je velice těžké, že je to skoro jako nemoc – chronická nemoc, člověk jím zůstane navždy. Ale nemá cenu se tím trápit. Člověk musí žít svůj život, žít ho poctivě, ke spokojenosti své a svého okolí a nenechat se ničit tím, že nejsem úplně stejná jako to dítě od sousedů, protože to prostě nejde.
Pokud vím, tak tvůj vztah k náboženství je řekněme chladnější… Proč?
Já bych řekla, že ve jménu Boha bylo naděláno tolik škody, zabito tolik lidí a prolito tolik slz, jako z žádného jiného důvodu. A je jedno, jestli se jedná o křesťanství, židovství nebo islám. 
Víra sama o sobě je dobrá. Člověk musí v něco věřit a ne každý člověk má dost síly, aby mohl věřit sám v sebe. Já si například myslím, že si svého pánaboha nosím v sobě. Svoji humanitu, svoji důvěru v lidi, kterou jsem nikdy přese všechny zážitky neztratila, ačkoli bych bývala jistě mohla. 

 Ale ne každý tu sílu má. A i já, když vidím v Izraeli v sobotu ráno lidi chodit do synagogy, tak jim skoro závidím. Oni ráno vstanou, pěkně se obléknou, jdou do synagogy, tam se pomodlí, poprosí, popovídají si a jdou domů s pocitem, že udělali něco pro svoje dobro a pro dobro svých dětí . Ale já si to nějak musím

 vyšpekulírovat sama. Vím, že je to pocit veliké úlevy. Pamatuji si ještě, že jako dítě jsem si s pánbíčkem povídala každý večer. Každý večer jsem mu vykládala, co jsem všechno ten den udělala a říkala jsem mu – já vím, že to vlastně stejně všechno už víš, protože jsi vševidoucí a všemohoucí, ale přece jen ti to chci říct sama. Měla jsem k němu velice důvěrný vztah – byl to můj kamarád. A pak mě tak šíleně zradil… Ještě v Terezíně jsem si říkala, že pánbůh to všechno vidí , že nás snad jen tak zkouší a že čeká až nám bude nejhůř. Ale potom, v Osvětimi, a když mi zemřela maminka, už jsem viděla, že to není možný, že není pánbůh. Ještě dlouho mi to ale přece jen hlodalo, když jsem se zase vrátila, když se narodily děti…, že snad přece jen…Zkrátka bylo pro mě hrozně těžké úplně se od toho všeho odloučit. Dneska si myslím, že víra je dobrá, ale náboženství a především církev jako instituce, nestojí za nic.
Teď si vzpomínám na jednu drobnou historku. Vloni na panelové diskusi při příležitosti výstavy Židovská Morava, kde se sešly mnohé významné osobnosti, jako například kardinál Vlk, kardinál Cassidy, rabín Sidon, Petr Brod, Arnošt Lustig a další, promluvil kardinál Cassidy v tom smyslu, že se katolická církev omlouvá Židům za své chování v období holocaustu. Mně to nedalo a položila jsem mu otázku, zda-li by katolická církev nemohla a nechtěla své tehdejší postoje trochu odčinit například tím, že by v dnešní situaci v Izraeli, v izraelsko-palestinském konfliktu jednoznačněji podpořila Židy. Kardinál odpověděl, že mě chápe, jenomže jde o záležitost politickou, kterou si zúčastněné strany musí vyřešit samy mezi sebou, ale že se katolická církev bude za nás za všechny modlit. Načež Arnošt Lustig pronesl krásnou češtinou: “To nám hovno pomůže.” 
Izraelská a česká zkušenost je samozřejmě v mnohém úplně odlišná. Momentálně najdeš v Čechách mnoho lidí, kteří sice nemohou nebo nechtějí být ortodoxními židy a kterým jsou bližší liberálnější směry judaismu, přesto se pokoušejí svoji cestu k víře hledat. Znát alespoň svátky, dokázat dětem vysvětlit to a ono, umět se pomodlit… Tím spíš, že asimilace v poválečných letech došla u mnohých tak daleko, že kromě toho, že někdo z jejich předků zahynul v koncentračním táboře, nevědí vůbec nic.
Zdá se mi, že generace řekněme mých vnuků má větší zájem nějakým způsobem se “navracet” a vědět, snad i proto, že už je těm válečným událostem vzdálenější než byly ještě naše děti. Člověk prostě chce a potřebuje vědět “odkud mu rostou nohy”. Potřebuje to, i kdyby už měl najít jenom nějaký hrob.
Je strašně důležitý pocit, že k něčemu náležíš a že ti také něco patří. I takové zapálení svíček v pátek večer je přinejmenším světýlkem do dalších všedních dní. Ani se nemusíš modlit.
Už jsme o tom trochu mluvily, ale přece jen, kde hledat sílu a naději, ne-li ve víře?
Já myslím, že strašně důležitá je rodina. Dneska se spoustě lidí vůbec nechce rodinu zakládat, utíkají před zodpovědností a před závazky. Přitom je to základ národa, to se nedá nic dělat. A také obrovské zadostiučinění. My, co jsme se po válce vraceli úplně sami a samozřejmě ve strašném fyzickém i psychickém stavu, s obrovskými traumaty, co myslíš, že nás postavilo na nohy? Jedině rodina, děti, radost z malých věcí…
Všechno začíná v rodině – výchovou dětí, postojem manželů k sobě… Samozřejmě, že vědění, vzdělání je obrovská věc, kariéra je důležitá, peníze jsou potřeba, ale samo o sobě to neznamená nic. Hodně záleží na míře, v lásce stejně jako ve víře nebo třeba v jídle. Najít správnou míru věcí to je zřejmě ta největší moudrost ze všech. 
-Ptala se Irena Dousková