Mezi další osobnosti z řad Wintonových dětí patří i přední britský režisér Karel Reisz. Do roku 1988, kdy se Winton poprvé ukázal „světu“ v seriálu BBC Esther Randzen „That´s Life“ neměl ani tušení, že také on je jedním z 669 zachráněných dětí. Karel Reisz se toho večera díval se svými syny na tento televizní pořad. Režisér takových filmů jako „Francouzova milenka“ s Meryl Streep a Jeromy Ironsem, nebo „Isadora“ s Vanesou Redgrave byl šokován odhalením příběhu své záchrany, který mu byl po celou dobu zásluhou Wintonovy skromnosti utajen. Ještě téhož večera napsal panu Wintonovi velmi působivý osobní dopis, s poděkováním za svůj vlastní život.
V jeho londýnském bytě na Hampsteadu jsme natáčeli několik hodin. Kromě barvitého vyprávění na mě nejvíce zapůsobila jeho výpověď o loučení s maminkou na Wilsonově nádraží v Praze. V polovině jen mávl rukou do objektivu, nebotˇ pro slzy nemohl pokračovat. V jeho pracovně se zastavil čas, ale kamera běžela dál. Jelikož téměř nikdo z rodičů Wintonových dětí válku nepřežil, tyto vzpomínky byly pro každého z nich nejtěžším okamžikem návratu do dětství před kamerou. Pan Reisz se nám omluvil, že na téma loučení nemůže už znovu mluvit, a tak jsme se dostali k historce se zlatými plombami, kterou si vybral Matej do svého dokumentu. Vlastně při každém rozhovoru jsme měli slzy v očích i my. Jinak tomu bylo při rozhovorech se samotným zachráncem. Pan Winton nejenže vyniká neuvěřitelnou pamětí a charismatem, ale má klasický břitký anglický humor. O tom svědčí i další moment dokumentu, kde pan Winton vtipně reaguje na slova své manželky Grety. Bohužel, jeho žena se letošní premiéry už nedožila.
Lord Alf Dubs. Získat titul lorda, být členem Britského parlamentu a členem Blairovy vlády, to dokázal Alfred Dubs, který ve Wintonově seznamu 5000 dětí, které měly být zachráněny, figuruje pod pořadovým číslem 1623. Jako šestiletý přijel s jedním z osmi transportů do své budoucí vlasti, kterou nyní již po několik let zastupuje jako člen parlamentu. Do roku 1988 nikdo ze Sněmovny lordů neměl ani tušení, že právě on je původem z Československa, a že jeho zachránce je stále naživu. Bezpečnostní předpisy v Britském parlamentu pro náš filmový štáb byly sice přísné, ale samotný Lord Dubs nás velice mile přivítal u hlavního vchodu. V prostorách, kam se normální smrtelník nedostane, jsme natáčeli s tímto velice příjemným „lordem“, který nám v pauze ukázal originální příkazy k popravě několika panovníků, včetně Karla I. Pouhý kus papíru, který rozhodl o jejich smrti, oproti povolení Britského ministerstva vnitra pro 669 dětí, které Winton v časovém presu dokonce několikrát zfalšoval, to byla zvláštní konfrontace. Také výpověď lorda Dubse vybral Matej do série výpovědí, jako jednoho z mnoha zachráněných.
vět v češtině, neboť jako mladý student navštěvoval akademii v Praze „na Karláku“, jak sám dodal. Opravdu „deset minut“ dle protokolu Kanceláře prezidenta republiky trval rozhovor s prezidentem Václavem Havlem, který Wintonovi ve stejný den, 28. října 1999, za jeho záchrannou misi předal Řád T. G. Masaryka.
Klíčovým momentem jak pro nás, tak pro samotného Wintona, bylo setkání s Dr. Elisabeth Maxwellovou, vdovou po tiskovém magnátovi Robertu Maxwellovi. Jediným rozdílem byl časový posun o deset let. V roce 1988 Dr. Maxwellovou zaujal Wintonův příběh, který se pak objevil na stránkách deníku jejího manžela. Pořad v BBC byl odezvou, bohužel jedinou. A tak tento příběh zůstal utajen v malém kufříku na Wintonově půdě, v jeho malebném Maidenheadu, další dekádu. Až si Matej Mináč přečetl knihu Very Gissingové a tím to vlastně všechno začalo.
Když jsme již měli dostatek materiálu, Matej se zaměřil na filmové archivy. Podařil se mu, jak sám říká „husarský kousek“. Ale o tom až v něktrém z příštích číselMaskilu. V dalších číslech se dočtete o paní Věře Gissingové a dalších zachráněných dětech v jejich vlastních vzpomínkách.
Na konec bych ještě jednou chtěla poděkovat Sylvii Wittmannové, neboť je mezi námi opravdu málo takových, jako pan Nicholas Winton a jemu podobní, kteří v pravý čas, na pravém místě a bez zaváhání nezištně pomohou, aniž by se k tomu kdy vraceli, či o tom mluvili, neboť to pokládají za samozřejmé. Nejlépe to ostatně v závěru dokumentu vystihl pan Joe Schlesinger slovy: „Obyčejná lidská slušnost.“
Nicholas Winton zachránil 669 lidských životů a my jeho příběh.
Martina Štolbová
produkční fimu “Nicholas Winton: Síla lidskosti“
foto: Zuzana Mináčová