GIJUR V ZRCADLE HISTORIE A SOUČASNOSTI (4. ČÁST)

Jedním z prvních proselytů křesťanské Evropy byl francký kněz Bodo. Bodo byl dvorním knězem krále Ludvíka Pobožného. Roku 838 přestoupil na židovství a potom utekl do muslimského Španělska, kde

přijal nové židovské jméno Eleazar. Nejdříve žil v Zaragoze a poté se usadil v Cordóbě, kde se snažil přesvědčit emíra Abdurrahmána II., aby přinutil své křesťanské poddané přestoupit na judaismus nebo islám. Dalším významným proselytou byl katolický kněz Vicilinus z Mohuče, který na židovskou víru přestoupil roku 1012. Vicilinus dokazoval ve svých dílech pravost židovského náboženství. Někteří historikové se domnívají, že Vicilinův přestup byl pro císaře Jindřicha II. důvodem k vyhnání mohučských Židů. Je velmi pravděpodobné, že proselyta Vicilinus, aby unikl pronásledování ze strany křesťanů, odešel do Káhiry.Jedním z nejznámějších proselytů byl Obadja Ha-ger Tento proselyta se narodil v jihoitalském městě Oppido Lucano jako syn normanského rytíře Dreuxe-Droca. Při křtu dostal jméno Johannes a rodiči mu byla předurčena církevní dráha, zatímco jeho bratr Roger byl předurčen pro světskou kariéru. Na pozdější Johannesův gijur měly vliv dvě události, které se staly za jeho mládí. První z nich byl přestup bývalého barijského arcibiskupa Andrease na židovství a druhou byly krvavé protižidovské pogromy provázející první křížovou výpravu, které naplňovaly jeho citlivou duši hlubokým odporem. Roku 1102, krátce po svém vysvěcení na kněze, odešel Johannes do Konstantinopole, kde se začal učit judaismu a přestoupil na židovství. Tam také přijal nové jméno Obadia – služebník Boží. Po té odjel do Bagdádu, kde pokračoval ve studiu hebrejštiny a Tóry. Roku 1113 odchází Obadja do syrského Aleppa (Chaleb), kde byla velká židovská obec. O osm let později se v Galileji setkal s karaitským lžimesiášem Šlomo ha-Kohenem, který hlásal brzký návrat všech Židů do Jeruzaléma a žádal Obadju, aby ho tam následoval. Obadia jeho pozvání odmítl a zanedlouho po té odjel do Egypta a usadil se ve staré Káhiře Fostatu, kde také zemřel. Hlavním pramenem informací o životě Obadji je jeho autobiografie nazvaná Megilat Obadja - Obadjův svitek. Další poznatky o jeho životě a díle nám poskytla káhirská geníza, kterou objevil roku 1896 Solomon Schechter. 

 V geníze se našla část kroniky, kterou psal Obadja, jeden list s jeho liturgickou poezií - pijuty a též čtyři listy synagogálních zpěvů s neumami (středověké notové písmo, kterým se notoval především církevní zpěv). Jedná se o nejstarší notový záznam hebrejské liturgie. Dva listy těchto zpěvů jsou ve sbírce rukopisů v New-Yorku Jewish Theological Seminary a další dva v universitní knihovně v Cambridgi. 
Francouzský tosafista Moše ben Abrahám z Pontoise (12. stol.), který byl žákem rabi Tama, se zmiňuje o jednom proselytovi, který se celý den učil Tanach a Mišnu. Dalším francouzským proselytou tohoto století byl liturgický básník – pajtan Josefja, z jehož díla se zachovalo šest pijutů. V této době také žil proselyta Obadja, který byl v písemném styku s Moše ben Maimonem (1135-1204). Ve svých dopisech žádal Maimonida o vysvětlení některých halachických otázek. Maimonides ve svých  odpovědích chválí učenost Obadji. 
Ve 13. stol. se mnozí proselyté stali obětmi církevních soudů a jako heretici byly předáni světské moci k potrestání, což znamenalo smrt na hranici. Roku 1264 byl v Augsburgu například upálen proselyta Abraham ben Abraham. Roku 1270 byl upálen ve Wiesenburgu další proselyta stejného jména z Francie, který do svého přestupu na židovství byl řeholníkem. Židovská tradice vidí v těchto obětech a obětech pozdějších staletí mučedníky, kteří zemřeli „al kiduš Ha-šem“ posvěcujíce tak jméno Všemohoucího. Po celý středověk a novověk, prakticky až do konce 18. století, hrozily těžké tresty Židům či přestavitelům židovských obcí, kteří umožnili nebo jen pomohli křesťanům přijmout židovskou víru. V některých případech hrozilo i vyhnání všech Židů z města či určité oblasti. Vzhledem k těžké situaci, v níž se židovské obce nacházely a přestože halacha povoluje přijímání proselytů, židovské sněmy (vaady) Moravy a Litvy na svých zasedáních během 17. stol., hrozily postihem všem souvěrcům, kteří budou nápomocni křesťanům při jejich přestupu na židovství. Připomeňme ještě španělského aristokrata a hebraistu Lope de Veru y Alarcón, který si podobně jako biblický Abrahám udělal ve vězení ikvizice obřízku a nakonec byl jako „zatvrzelý kacíř“ upálen roku 1644 ve Valladolidu. Na mnoha místech východní Evropy se během 16. až 18 stol. setkáváme s různými křesťansko-židovskými sektami, jejichž členy církev a světská moc pronásledují. Vedle nich ale nechybějí ani opravdoví proselyté, napříkld v městě Dubno byly roku 1716 upáleny dvě ženy za to, že přestoupily na židovstí. Stejný osud stihl roku 1738 důstojníka ruského námořnictva Alexandra Voznicyna. 

Rabín Daniel Mayer