Koho? No přece pánaboha, tvrdí ti, co dlouhé a důkladné modlení mají jaksi „v paži“ a dokonce i Princeznu šabat jsou schopni přivítat během necelé půlhodinky, takže z odpolední minchy, ze všech uvítacích žalmů kiblat šabat a samozřejmě i z celé večerní služby až k sobotnímu kiduši dokážou udělat balíček čínskejch nudlí, co je k jídlu tři minuty po otevření… Až má člověk pocit, že vždycky „poctivě“ odzpívají jen taktak ony nezbytné první tři verše z každé pasáže (a končí-li náhodou nepříliš příznivě pro lidstvo a pro Jisroel, jsou – jak učí halacha - ochotni přidat nějaké to slůvko navíc). Vždyť H-spodin ví beztak nejlépe, že ho ctí a ctít chtějí, ale kromě stereotypního „hrkání“ modliteb je přeci zapotřebí studovat Zákon. . . Pánaboha, tvrdí i zastánci moderní reformy, mající částečně správný pocit, hlavně však poměrně neodolatelnou potřebu přesvědčovat sebe i druhé, že jsme od časů ghetta už přeci jen notný kus cesty a polovina ortodoxních „vymožeností“ je tudíž buď nesmyslná anebo zkrátka neplatí. Moderní člověk, bez ohledu je-li z Jisroele nebo z národů, přeci není žádná svíčková bába věřící na skřítky, dybuky a čápa …
„Nudnikes“, kteří ke svému roztomilému označení přišli skutečně od slůvka NUDA, ovšem zase svorně tvrdí, že jediný, koho skutečně nudí, jsou rychlíci a reformisti. Nudnik je prostě ten týpek, který denně poctivě „lajnuje“ celý sidur od ranního šiviti až po chasiti bach před odchodem na kutě. Příslovečné čtyři lokte od postele mu stojí souprava na umytí rukou, vedle ní leží šábesdekl a samozřejmě sidur (pečlivě zavřený, protože tradice učí, že necháme-li svaté knihy otevřené, je to jednak neúcta a pak – z hlavy se nám vykouří všechno, co jsme ten den nastudovali…). Nudnikovi příbuzní jsou načisto zoufalí, protože ačkoli ten nebich vstává před rozbřeskem, aby své povinnosti stihl, přesto pro jistotu nechodí do zaměstnání, protože pustit se do předkládání svatých slov Nebesům jako ozlomkrky nesvědčí o té skutečné zb-žnosti... A tak, milý nudnik, posedí v Domě přímluv zhruba hodinku dumaje o pozitivech Stvoření (moderní zastánci Zlaté mysli a asertivity by řekli, že kontempluje) a teprve pak se s náležitou kavanou (vroucností) pustí do předkládání denních obětí. Ustavičných, dobrovolných, pokojných i dodatečných, jak je v Zákoně rozsortýroval Moše, rabenu, a jak jsou perlovým stehem vyšity v siduru. 

A teď počítejte se mnou. Hodinka před modlitbou, hodinka po modlitbě, čtyřicet minut vlastního korbanu (překladatelé mají ve zvyku tlumočit slovo korban jako oběť, ale to není úplně šikovné, protože obsahem původní Chrámové oběti nebylo něco obětovat, nýbrž přiblížit se k H-spodinu – proto také Všemohoucí tolik naléhá, abychom s ním alespoň třikrát do roka pojedli u jednoho stolu!!) Zkrátka a dobře jeden takový korban spolkne bezmála tři hodiny. Dvakrát denně „ustavičná“ - to už je šest hodin. Mincha i musaf jsou sice kratší, ale je zase nutno připočítat nějakou tu minutu na studium Zákona (jomam we-lajla, tj. ráno a večer). Tak to jsme už na desíti ne-li na dvanácti, k tomu čtyři hodiny spánku a ačkoli zbývá ještě dobrých požehnaných osm až deset hodin, je třeba si také pohrát s Levijatanem a učit – zkrátka, na vlastní zaměstnání toho času příliš nepřipadne. Jedním slovem, moderní doba nudnikům dvakrát nesluší. . . Přesto by se svých sidurlachim (milovaných sidurečků) a komunikace s Nebesy nevzdali ani za nic.

A Všemohoucí? Ten se jen usmívá a říká nám: Miláčkové moji, dobře víte, že miluji příběh. A tak trochu vím všechno. To už mám v popisu práce - být Vševědoucí. Jediná věc, na kterou se vyplatí jít odprostředka (takříkajíc be-emca, jak učíval rabi Löw), je PRAVDA. Všechno ostatní je dobré brát pěkně postupně od počátku - be-rešit. Rychlík nebo nudnik, na tom zas tolik nesejde. Tak se problém nestaví.