Jak jsme přežili ...

Uveřejňujeme výňatky z publikace „Jak jsme přežili“, kterou vydalo Židovské historické muzeum v Jugoslávii. Našemu časopisu je laskavě poskytl pan Yechiel Bar-Chaim z The American Jewish JOINT Distribution Committee. 

MAKEDONIE ZA BULHARSKÉ OKUPACE

Dr. Jelena Isah Hidvegi, lékařka: Zachráněna před transportem do Treblinky.
Dr. Isah-Hidvegi pracovala do 15. března 1942 v Židovské nemocnici v Bělehradě.

…O dva dny dříve, 15. března 1942, mi – jakožto bulharské občance – Němci povolili, abych spolu se svou matkou opustila Bělehrad.
Odjely jsme do Bitolje, které bylo pod bulharskou okupací. Rok jsme žily v neustálém strachu. Nosit žlutou pásku s Davidovou hvězdou bylo povinné. Platilo stanné právo; děti byly vykázány ze škol a obchodníkům, řemeslníkům, lékařům a právníkům bylo odepřeno právo na práci. Na majetky, dílny a obchody byly nejprve uvaleny velmi vysoké daně, aby nakonec byly zkonfiskovány. V druhé polovině roku 1942 bylo všem Židům určeno, kde mají žít. Tak vznikalo ghetto; i my v Bitolji jsme žili v ghettu. V té době se objevily pověsti o deportacích Židů, takže někteří utekli do sousední Albánie a někteří se přidali k partyzánům. Na neštěstí mnohem více bylo těch, kterým se nepodařilo získat žádné kontakty, aby se buď mohli přidat k partyzánům nebo aby unikli za hranice. A tak většina z nás se rozhodla sdílet osud svých rodin.
V noci na 11. března 1943 jsme byli všichni vzhůru a čekali jsme, nejdůležitější osobní věci, které se daly unést, zabalené. Kolem páté hodiny ranní někdo zabušil na dveře. Byli to bulharští policisté a vojáci, kteří měli seznam domácností. Vyvolali nás podle seznamu jméno po jménu a vyhnali na ulici. Mladí a staří se k sobě tiskli, vystrašení, někdo hlasitě naříkal, většina se však ovládala, aby nezvyšovala paniku. Když byli všichni venku, seřadili nás do čtyřstupů a stráže nás odvedly k železniční stanici. Než jsme nastoupili do dobytčáků, čekala nás první tělesná prohlídka: byli jsme obráni o všechny peníze a cennosti. A ačkoliv nás prohledali velmi důkladně, podobné prohlídky se pak často opakovaly. Do každého vagónu bylo namačkáno 50 až 60 lidí a vlak vyjel směrem do Skopje, kam jsme dorazili kolem půlnoci. Pak se vagóny otevřely a ve tmě nás donutili rychle vystoupit a přeběhnout do dvou budov. Celkem nás bylo přes čtyři tisíce, čtyři tisíce Židů z Bitolje a Stipu. Padali jsme jeden přes druhého za neustálého bití od bulharských vojáků; vlekli jsme své věci, děti, staré a nemocné. Na úsvitu jsme zjistili, že jsme se ocitli v budově Tabákového monopolu Skopje a uviděli jsme, že mnoho místních Židů je v dalších budovách…

 …Jelikož jsme byli celý předchozí den uzavřeni v dobytčácích a nyní v budově bez hygienického zařízení, museli si lidé ulevovat na chodbách a na schodištích. Smrad byl brzy nesnesitelný a nedalo se téměř dýchat. Teprve 13. března otevřeli poprvé brány naší budovy a dovolili nám jít na záchod a omýt si obličej. Bylo nás více než dva tisíce a měli jsme na to pouhou půlhodinu, pak nás znovu zavřeli. Takže jen necelé polovině se podařilo alespoň si umýt obličej…
…Vnitřní službu prováděla bulharská okupační policie. Své příkazy prováděli tím nejdrastičtějším způsobem, neustále nám hrozili, že jakoukoliv neposlušnost nahlásí okamžitě Němcům, kteří do tábora denně docházeli. Stačilo, aby se některý vězeň objevil v okně a stráže, které bedlivě sledovaly každý pohyb, spustily palbu ze samopalů.
První transport Židů ze Skopje odjel 22. března 1943. O den dříve bylo k transportu určeno 1,600 osob, kterým byly rozdány zásoby jídla na cestu: kousek uzeného skopového a zralý sýr, ale žádná voda, s krajíčkem suchého chleba. Těsně před odjezdem oznámili, že ještě dalších 800 lidí musí rovněž odjet a rychle je vyhnali. Většina z těchto, do transportu dodatečně zařazených lidí, nedostala s sebou vůbec žádné jídlo. Druhý transport se vydal na cestu 25. března. Byla v něm skupina Židů ze Skopje, všichni ze Stipu a skupina z Bitolje. Třetí transport pak odvezl kolem dvou tisíc lidí, tedy všechny zbývající Židy z Bitolje…
…Vyňati z transportů a odvedeni z tábora byli jen lékaři a chemici, kteří byli okamžitě zmobilizováni na nucené práce pro Bulhary. A tak jsem se dostala z tábora i já, spolu s několika rodinami, které měly španělské občanství – Španělsko bylo totiž německým spojencem. Nikdo, skutečně ani jeden jediný z těchto tří transportů makedonských Židů, které směřovaly do Treblinky, se nikdy nevrátil. Co zbylo, jsou jen seznamy, které nacisté precizně vypracovali – přesné osobní a rodinné údaje. Tyto seznamy měly budit zdání, že lidé na nich uvedení, byli posláni někam na práci.

Místo určení, Treblinka, však byl vyhlazovacím táborem.-

Překlad Kateřina Jelínková