Hrůzná výročí

Je jich v dějinách židovstva bezpočet. I v těch nejmodernějších. 20. ledna uplynulo 60 let od konference ve Wannsee, na níž nacističtí bonzové usnesli "konečné řešení židovské otázky", největší, nejpromyšlenější, nejpropracovanější a nejnelidštější genocidu v dějinách lidstva. V příštím měsíci uplyne 58 let od nejmasovější vraždy téměř 3800 českých Židů. 
V březnu 1944 jsem byl v tzv. Rodinném táboře v Osvětimi - Březince, kam jsem přijel v prosinci 1943. Setkal jsem se tam se svým stejně starým bratrancem. Vyrůstali jsme spolu a byli jsme nejlepšími kamarády. Přijel do Rodinného tábora v září 1943. Za tři měsíce sešel tak, že jsem ho stěží poznal. S rodiči a se dvěma bratry zahynul v plynové komoře spolu s oněmi téměř 3800.
Dlouho po konci války jsem se - jistě s mnoha dalšími - domníval, že k této masové vraždě došlo 7. března, lépe řečeno v noci ze 7. března na 8. březen. Nacisté často zvýrazňovali hrůznost svých zločinů tím, že je prováděli ve dnech, které měly pro oběti určitý symbolický význam, aby jim dodali jakýsi mystický smysl. (Asi 1200 sirotků z Bialystoku zavraždili nacisté spolu s jejich lékaři a sestrami z Terezína o Jom Kipur) A 7. březen je dnem narození presidenta Masaryka. Teprve historici později zjistili, že k "likvidaci" vězňů ze zářijového transportu došlo v noci z 8. na 9. března.
Zeptáte-li se pěti svědků téže události, dostane se vám pěti různých verzí. Ota B. Kraus píše ve svém románě "Můj bratr dým", že jsme se (někteří z nás) dívali zděšeně skulinami mezi prkny baráku na to, co se děje ve vedlejším "karanténním" táboře. Do něho totiž nahnali všechny dosud žijící ze zářijového transportu 1943 (až na malé výjimky: lékaři, sestry a jednovaječná dvojčata) a nám - z prosincového transportu 1943 - zakázali opustit bloky.

Nevím, zda jsem se také skulinami díval. Mnohé jsem zapomněl, zčásti s naivní (nesmyslnou a nereálnou) snahou oprostit se od prožitých hrůz, zčásti vinou stárnutí paměti. A pomýšlím-li /žel příliš často/ na to, co mám za sebou, nechápu, jak jsem mohl přežít. Nikoli až v době "likvidace" zářijového transportu, nýbrž dlouho předtím jsme se od písařů z ústřední kartotéky v hlavním táboře Osvětim I dozvěděli, že i na našich kartotéčních lístcích je poznámka SB: v esesáckém žargonu "Sonderbehandlung", ve skutečnosti plynová komora. A že budeme na řadě za tři měsíce. Jak jsme "žili" po tyto tři měsíce? Setrvačností. Lpěním na bídném živoření. Od ranní hořké černé tekutiny, nazývané bylinkový čaj, ke sběračce řídké tuřínové polévky, od tuřínové polévky ke krajíci tmavého chleba.
Někteří z nás přežili, založili rodiny a žili zdánlivě normálním životem. Jiné to poznamenalo nenávratně do konce života. Některé fyzicky, jiné mentálně, další tak i onak. Velice často si kladu otázky, na které mi nikdo nedá odpověď. Hitler (pars pro toto) je mrtev a některé z jeho obětí žijí. Kdo zvítězil? Ony či Hitler? A pokud ony (my), tedy za jakou cenu? A i ti nevyléčitelně postižení? Proč jsem přežil já a ne jiní?

 Známý německý autor mnoha krásných knih a obávaný přísný kritik (původem polský Žid, který přežil varšavské ghetto Marcel Reich - Ranicki) píše ve své autobiografické knize "Mein Leben". toto: " Kdo byl čirou náhodou ušetřen, zatímco vraždili jeho nejbližší, nemůže žít v míru sám se sebou." Je to kruté, ale je to tak, byť bylo svědomí příslušného jedince sebečistší. Za všechno se platí. 

Je to daň za přežití.

Pavel Stránský

Poznámka překladatele:

Je nesporné, že rabín Meir Kahane (narozen 1932, zavražděn 1990) je osobností kontroverzní. Nikdy si nedával pozor na jazyk, vždy říkal až příliš nahlas to, o čem se ostatní báli hovořit. Ještě před imigrací do Izraele (v roce 1971) založil v USA Jewish Defense League - organizaci, která reagovala na vzrůstající protižidovské násilí v amerických městech aktivní sebeobranou. Krom toho se také stala jednou z prvních skupin, jež na začátku sedmdesátých let upozorňovala západní Židy na osud jejich bratrů v bývalém SSSR a tím přispěla k pozdější možnosti emigrace pro mnoho z nich.

Meir Kahane byl za svoji činnost mnohokrát vězněn. Nejdříve v USA, pak v Izraeli, kde po své imigraci vedl kampaň za dnes po výrocích Miloše Zemana tak populární myšlenku vysídlení Arabů z Judeje a Samaří. Poté, co se stal poslancem za svou stranu KACH, stal se mezi některými kruhy tak populární, že strana byla v roce 1988, těsně před volbami, zakázána. Tou dobou byla hned po Likudu a Straně práce třetí nejsilnější v Izraeli.

V listopadu 1990 byl Kahane během své přednášky, volající po masové emigraci amerických Židů do Izraele, zastřelen v New Yorku islámským teroristou.

Nedomnívám se, že by Kahane byl osobností bez poskvrny, které bychom nemohli nic vytknout. V nynější, pro stát Izrael tak těžké době, je však více než kdykoli předtím třeba si připomínat své myslitele. Domnívám se, že dnes uveřejněná stať je i po dvaceti letech od napsání a deseti letech od autorovy tragické smrti natolik aktuální, že by nebylo možné ji napsat lépe.

Jakub Šváb