Radosti a strasti Dokončení Paní Táňu Kohoutovou, ruskou Židovku, žijící v Čechách, znám asi od roku 1981. Mám ji nejenom ráda, velmi si jí vážím. Věřím, že rozhovor s ní vás obohatí stejně tak jako mne. Snažila jsem se alespoň trochu zachovat specifičnost Tánina jazyka. Není to ovšem úplne možné. Takže Příbram pro tebe byla město? Město? Příbram pro mě byla Paříž. Na té vesnici jsem žila 6 let. V Příbrami jsem byla jako Ruska paní někdo. Tam se Rusům lezlo do... Já jsem vedla kroužky tance a učila ruštinu. Nezapomeň, že jsem měla 3 roky baletní školy při Balšoj Těatr. To se stalo tak, že moje máma zjistila, že ředitel té školy se jmenoval Šlachman a my Šlakman. Tak za ním šla. Žid Židovi v Rusku většinou pomůže. Doma mi máma řekla :"pojď, půjdeme k takovému pánovi, co ti koupí botičky". A když jsme tam přišli, řekla mi - "ukaž pánovi, jaké máš botičky". Tak já vystrčila pravou nohu, jako v baletní pozici. On mě vzal. No, ale zpět do Čech. V Příbrami jsem se později rozvedla. Muž si vzal k sobě dceru Klárinku a já se odstěhovala do Karlových Varů s malým Pepíčkem. Tam jsem pochopila, že potřebuji němčinu. Bez němčiny ve Varech nejsi celý člověk. Chodila jsem na němčinu a pracovala jako lázeňská recepční. Němčina mi šla dobře z jidiš.  Ve Varech jsem báječně využila toho, že můj bývalý manžel byl členem KSČ. Došla jsem za tajemníkem KSČ Feldem v Příbrami, aby zavolal do Varů, že tam přijedu, a ať mi pomůžou. A tak on zavolal, že se do Varů stěhuje soudružka Kohoutová, která v Příbrami v 68. dělala tlumočnici pro sovětské vojáky. Tak se ze mne, Židovky Šlakman, která nesměla být ani přijmutá do Pionýra, náhle stala soudružka. V Příbrami jsem pomáhala Čechům, vysvětlit těm Rusákům, co vás přepadli, aby neprovokovali a neděsili lidi. A to ze mne udělalo pro Vary soudružku překladatelku. No, rozhodně to pomohlo. On ten Feld byl fajn chlap. Já ty Rusáky antisemitský nemám ráda. A 68. rok to bylo svinstvo. Ale nikdo by jim neměl upírat, že vás v 45.osvobodili. Teď se propagují jenom Američané. To se mi nelíbí. Češi byli léta pod jhem, to chápu. Přijeli jsme třeba na Kypr a u stolu sedí pěkný Angličan. Říkám té Kypřance, "to je ale krásný chlap" a ona na to: "Fuj, Angličan". No jo, jho je jho. Násilím si nikdo lásku nezíská. Jaký byl život ve Varech? Velmi pestrý. Dělala jsem recepční, průvodcovala skupiny, doučovala za dvacetikorunku ruštinu. Pořád mě hnal strach. Strach z budoucnosti. Co když nebude. Musíš mě seznámit s tím Arnoštem Lustigem. Mám s ním cosi společného, ten hnací strach.  Seznámím. Jaké jsou tvé zkušenosti s antisemitismem v Čechách? Žádné, ani na vesnici, ani ve městech. Ale já o tom nikde nemluvila, že jsem Židovka. Pepíček to nevěděl do svých 15ti let. To až na návštěvě u příbuzných v Rusku se to dozvěděl. To víš, nějaký antisemitismus tady v těch Čechách taky musí být, jinak by můj patnáctiletý synek v Moskvě nevykládal příbuzným, že nemá rád Židy. Ale možná to měl od Rusů. Příbuzní se ho ptali, zda-li nemá rád je a svoji mámu. Tak se to dozvěděl. Musím říci, že jsem od Čechů proti Židům nikdy nic neslyšela. Mně teda jeden švýcarský Žid udělal velký problém. Chtěl dovézt kufr hub z Ruska. No ten kufr mne stál 5 000 korun. Ty dobře víš, co bylo za komunistů 5 000 korun. A on je neodkoupil. Já přišla o peníze. Tak jsem ty houby nasáčkovala a prodávala židovské klientele v Puppu. Mnohdy mi dali jen peníze a houby mi vrátili. Byli to američtí Židé a viděli na mně tu velkou Davidovu hvězdu. Nikdy jsem v Čechách s tou hvězdou neměla potíže, spíš naopak. Měla jsi někdy problémy pro svůj ruský přízvuk? Měla a mám. Například dám nějaký inzerát do novin, zájemci mi telefonují a hned jak mne slyší řeknou: "S Rusákama my nechceme nic mít". Máš s tím dnes více problémů než před rokem 1990? No to určitě. Každý se bojí těch ruských mafií. Jak ses dostala z Varů do Prahy? Vyměnila jsem byt s nějakými Cikány. Oni měli dceru v Aši, chtěli někam blízko k ní. A já jsem moc chtěla do Prahy. Myslela jsem, že budu každý večer sedět v jiném divadle, nebo na koncertě. To jsou ideály. Šla jsem dělat recepční. Platy byly mizerné. Žilo se ze spropitného. Tak jsem si vzala stánek se suvenýry. To byl dobrý kšeft. Byla to vlastně šmelina s Poláky.  Řekni mi něco o tvých dětech. Když se Pepík učil v Praze a už věděl, že je Žid, tak prostě šel do synagogy. Tam se seznámil s Ing. Arthurem Radvanským. (Ing. Radvanský oslavil nedávno 80. narozeniny. Mazel tov! - pozn. S.W.) Ten milý Arthur mi po Pepíkovi vzkázal pozdravení a pozvání na Židovskou obec. Tak jsem tam jela na Chanuku. To jsem ještě bydlela ve Varech - to bylo asi v roce 80. Chanukový večírek trval asi do jedné hodiny ranní. Do Varů nic nejelo, až v pět ráno. Seděla jsem v hale nějakého hotelu až do sedmi a v pak jsem se šla podívat na ten pražský byt, co byl ten jediný, který mi byl nabídnut za ten můj ve Varech. Byl v suterénu, okno do dvora, co Ti mám povídat. Pepík říkal, že je špatný, ale já věděla, že i taková díra se dá udělat. To ze mne mluvila moje máma. Hlavně, když budu v Praze. Musela jsem za tu díru ještě doplatit.  V Praze jsi začala chodit na Obec? Jo, ten Radvanský mi ohromně pomohl. Nikdy na něj nezapomenu. Ať mu slunce jasně svítí, jako tobě. Aby mu Bůh dal štěstí. Pomohl ohromně mé dceři. Moc jsem chtěla, aby moje holčička vystudovala vysokou školu. Měla za sebou už Střední zemědělskou. Řekla jsem jí: "se střední budeš v zemědělství utírat kravám zadky a až je utřeš, tak tě ty krávy nakopnou..." Klárinka byla dobrá studentka. Jenom ta matika, to byl cůres. Arthur jí pomohl.

Tvůj život v Praze? Práce, práce, práce. Zařizování bytu, starost o děti. No a z práce mě vyhodili. Jednou jsem potkala na ulici známou z Obce, Sylvičku. Říkám Sylvičko, ty bys' mi nenašla nějakou práci? A ty říkáš: "Táničko, proč bys' třeba neprodávala v Terezíně trička a suvenýry s terezínskou tématikou. Obchod znáš, jazyky také..." No a tak jsem začala. Ne s tou tvojí tematikou, ale se sklem. Začala jsem tam se skládacím stolkem, šátkem na něm a na šátku sklo. Později jsem ušetřila na přívěs, a z přívěsu byl stánek. Obchod mi šel, konkurence nebylo. Jen stánek s buřty. Nikdo tam neuměl žádný jazyk, tak jsem tam dělala dobrovolné informační centrum zadarmo. No a pak mě chtěl pan Munk vyhodit. Platila jsem Památníku nájem, podávala jsem informace pro Památník a on pan ředitel mě chtěl vyhodit. Šla jsem na Národní výbor. Tam se mi pan starosta omluvil s tím, že musí respektovat zájmy Dr. Munka. Já byla úplně nešťastná. Šla jsem na pražskou Židovskou obec za panem Fialou, aby mu země byla lehká. Řekla jsem mu: "pane Fialo, zavolejte tomu necitovi, že jsem samoživitelka, členka Obce, matka dvou dětí..." Po intervenci pana Fialy mi to ten Munk povolil. Jsem na něj strašně naštvaná. Za komunistů jsem ho na ŽO nikdy neviděla. Jeho maminka mi řekla, že jako malý chlapec tam hrál divadlo. Ale jako dospělého muže jsem já, Táňa Kohoutová, Dr. Munka na Obci nikdy neviděla, a to jsem tam byla tak často, jak to jen šlo. Jsem Žid, tak chodím mezi Židy, ne se modlit, ale být s nimi. Ve Varech jsem chodila na Obec na Třídu ČSA.  Dneska je na Obci vůbec spousta takových, co před 90. obcházeli Židy obloukem.  Co říkáš tomu, že tvé děti, které nebyly nábožensky vychovány, jsou velmi aktivní v židovském životě. Ne v tom náboženském, ale v tom kulturním? Jsem moc ráda. Židovství není jen náboženství. My Židé jsme národ. Nikdy jsem své děti do židovství necpala. Je to součást mně a oni jsou moje děti. Žid má Hertz und Kopf. Nejdřív Hertz a potom Kopf.  Jsi spokojena se svým životem? Kdybych věděla, že už v 70. letech budou pouštět Židy do Ameriky, v životě bych sem nejela. Nemám nic proti Čechům. Většinou jsou slušní a mírní. Moc neublíží, ani moc nepomohou. Ale vyhnula bych se tomu komunismu a taky v Americe bych žila se Židy. Jsou nás tam miliony. Tady je Židů pár a jsou proti ruským Židům studený, moc studený.  Pro Sověty jsem nebyla Rus, už jsem žila v Čechách. Pro Čechy jsem nebyla Čech, ale cizí státní příslušník - Rus. Tak mne v 83. pustili za tetou do Ameriky. Vím, o čem mluvím. Můj bratr žije v Kanadě. Já tady. Mám tu děti, nemám manžela. Můj kluk žil v Americe 6 let, vrátil se do Čech. Možná jenom sním. Co Izrael? Tam je spousta ruských Židů? Ne, ne, to ne. V Izraeli jsem byla krátce, ta mentalita mediteriánů mi nevyhovuje. Málo kultury, vše je agresivní, hlučné. Já bych tam nemohla žít. Na jedné straně agresivní ortodoxie, na druhé agresivní modernizace, do toho bomby. Ne, to není pro mne. V Rusku jsme byli Židé, v Izraeli jsme Rusové. Já nemám ráda povyšování a vulgaritu srdce. Člověk může mluvit sprostě, ale musí mít Hertz. Oni si ti Izraelci myslí, že jsou lepší, než ty ruský Židi a ono to tak není. Ruský Žid je alespoň většinou vzdělaný a chová se v cizině jako host. Izraelský turista se chová jako dobyvatel.  Jaký je tvůj vztah k židovskému náboženství? Kdyby se Židé chovali podle etiky svého náboženství, vážila bych si toho. Bohužel náboženství slouží spíš elitářství.  Jaký je tvůj vztah k těm takzvaným novým Rusům? Vůbec žádný. Pohostinnost zmizela, jde jen o prachy. Jestli to je gój, nebo Žid, o ideály vůbec nejde. Jenom o peníze. Já se s nikým z nich nestýkám. Obecně, dnešní trend je, kdo může, ten hrabe. To se týká Čechů, pražské Židovské obce, parlamentu, Rusů. Stárnu, ideály kolem sebe vůbec nevidím. Stýkám se s lidmi, kterých si vážím a hraji si se svým vnoučkem - brzy se narodí další. Doufám, že oni budou žít v jiné době, kde ta hrabivost nebude všechno. Díky Táňo. Díky, tobě také. Ptala se Sylvie Wittmannová foto z rodinného alba