Již před několika lety, kdy jsem ještě pracoval pro takzvanou Spielbergovu nadaci, jsem si uvědomil, jak i v době zvýšeného zájmu o osudy židů za druhé světové války nadále trvá nezájem o pokračování jejich osudů po válce.
I když vyprávění o době poválečné měla v ideálním případě tvořit dvacet procent Spielbergových interview, většina pamětníků poválečnou dobu přecházela frázemi o tom, jak doba byla těžká, případně o tom, že po válce už nic židovského nezažili. A přitom generace pamětníků holocaustu je také poslední generací svědků poválečných osudů československého židovstva. Vkořeněný strach a stud pamětníků v kombinaci s dnešním odmítáním všeho komunismem byť i jen zavánějícího postupně vede k totální a věčné ztrátě velké kapitoly židovských dějin naší země. Neboť jen velmi málo z této historie je zachováno v písemných pramenech.
Jsa filmařem, rozhodl jsem se, že se pokusím tento stav změnit. Vymyslel jsem projekt volného pokračování již realizované dokumentární trilogie "Mezi zaslepenými blázny", která odhalovala málo známé aspekty židovského odboje za druhé světové války, jež by sledovalo osudy československých židů i v
poválečných letech 1946-1968. A aby toho nebylo málo, chtěl bych popis historie našich židů skombinovat s historií Československých vztahů k Blízkému Východu. československo totiž jako jediná země na světě poskytlo zcela zásadní pomoc oběma stranám tamního konfliktu.
Již na jaře 1946 vyjádřil československý president Beneš podporu úsilí sionistů o vybudování vlastního státu v Palestině. Tato podpora však nesla podtóny jiných ideologií, zvláštně pak Benešovy snahy o vytvoření poválečného Československa jako státu bez národnostních menšin. Beneš ve svém projevu k členům anglo-amerického vyšetřovacího výboru, pověřeného zkoumáním palestinské otázky, mimo jiné řekl: "Všem židům, kteří o to požádají, musí být povoleno vystěhování do Palestiny. Ti, kteří se odmítnou vystěhovat, se musejí zcela asimilovat s národem, v němž se usadí. Pokud se neasimilují, budou v hostitelském státě žít jako cizinci. Vytvoření židovského státu v Palestině je jediným možným řešením mezinárodního židovského problému."
Historik Jan Křen zase ve sborníku Bílá místa, dokončeném jako samizdat v listopadu 1989, napsal:
"Česká historiografie se odedávna vyznačuje soustředěním na vlastní národ a jeho dějiny, a toto národní ohraničení je nemenším deficitem než přímý nacionalismus a jeho dobové záchvaty. Kořeny tohoto jejího zaměření jsou především v národním obrození, ale sahají hlouběji do minulosti a obrozeneckou érou také nekončí." ... "Stačí si uvědomit, jak se v posledním padesátiletí proměnila národní realita: byly-li české dějiny po staletí tvořeny těsnou a zároveň konfliktní pospolitostí Čechů s místními Němci a Židy, v nejnovější své periodě se staly vskutku jen dějinami ‚národu českého v Čechách a na Moravě'"... "A tak se tu setkáváme s dalším - aby se užilo dnešní publicistické terminologie - bílým místem, i když ne zcela typickým: není totiž jen dílem politické manipulace zastaralého protiněmeckého nacionalismu ("antirevanšismu") a antisemitismu ("antisionismu") komunistické oficiality, ale také projevem tradiční a stále ještě nepřekonané nacionality českého historického myšlení."
Já sám bych chtěl ke změně situace napomoci tím, že bych ve svém filmu zachytil, a to bez všech obvyklých ideologických filtrů, jak masové přechody židovských uprchlíků z Polska a Maďarska přes Československo do západních zón, aktivity Joint Distribution Committee a jejich násilný konec na samém počátku padesátých let, tak i osudy židovských partyzánů a komunistů v Bezpečnosti, přesnou chronologii procesů a následnou vlnu lidového antisemitismu, ale také život na židovské obci v šedesátých letech a dnes zapomenuté osobnosti, které se již tehdy pokoušely o obnovu plnohodnotného židovského života. Rád bych se také podíval na zoubek záhadné smrti Charlese Jordana v roce 1967. To vše spolu s paralelní historii Československé pomoci různým arabským a palestinským hnutím.
Proč se ale zde o svém projektu tak rozepisuji. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se mi touto cestou podařilo najít židovského interbrigadistu, který osobně znal Noela Fielda, nebo jiné pikantní svědky, ale jde mi o něco jiného.
Jde mi o to, že z hlediska židovské vyspělosti naší židovské komunity i my vlastně stále žijeme v těsně poválečné době. Neboť od okamžiku, kdy sionisté odjeli do Izraele a pobožní do Ameriky, jsme ponecháni ve vzduchoprázdnu. Jakoby se vůbec nic nedělo, žádná historie, žádný vývoj.
Lenina, Stalina a komunismus, ani frázemi o zemi rozkvetlých kibuců, a většinou - alespoň snad my, co čteme Maskil - nechceme ani onu radikální asimilaci, po které tolik toužil prezident Beneš. Zároveň se ale za své židovství buď stydíme, a nebo se jím až příliš okatě oháníme. Naše současnost nás frustruje, a díky neznalosti vlastní poválečné historie znovuprožíváme to samé, co již dvě generace před námi. Jsme prostě takové Děti Maislovky po dvaceti letech. Tedy po dvaceti, židovská generace mladší ode mne dokonce po čtyřiceti letech.
Odcituji zde pro vaše pobavení několik vět z dokumentu datovaného 21. - 29. září 1959, který jsem nalezl v archivu WJC. Dokument není podepsán, zato je na něm velký nápis "Přísně tajné". Pod nadpisem "Zpráva o mé návštěvě v Praze" pak autor píše:
"Bývalý předseda Rady ŽNO, doktor Neumann, se kterým jsem se setkal již před dvěma lety, je ve vězení. Důvody jeho uvěznění však nejsou antisemitské ani politické. Nový předseda, inženýr Fuchs, je stále ve funkci. Hlavní rabín Sicher jest příliš nemocen a stár na to, aby ještě na obci cokoliv zmohl. Rabín Davidovič si počíná velmi kurážně, zodpovědně, ba přímo hrdinsky, a je skutečně poslední hrází proti rapidně se zhoršující situaci náboženského a židovského života v Čechách a na Moravě. Viceprezident obce, Dr. Schwartz, je sice schopný člověk, ale již léta ho nikdo nespatřil ani jen vejít do synagogy. Zbytek reprezentantů obce jsou rozhodně více Češi než židé, a ve styku s nimi si člověk musí dávat pozor, neboť zajisté slouží přinejmenším ještě jednomu pánu. ...
Bylo charakteristické, že představitelé obce naléhali, aby mnou přivezené peníze byly rozeslány včas před - oni neřekli Vánoce, říkali Chanuka - ale když jsem navrhl rozeslat je před Roš ha-šhana, jejich vztek byl jasným indikátorem, že mysleli na vánoční dárky pod stromeček. ...
Měl jsem tu čest zúčastnit se oslav na počest 350. jahrzeitu Maharala ve slavné Staronové synagoze. Poměrně zajímavá událost, která pokračovala i na hřbitově. Jakýsi rabín z New Yorku, jménem Abraham Big, který se rozhodně zdá být značně zarudlým, pronesl řeč v jidiš. Na bohoslužbě samotné bylo přítomno maximálně sto lidí. Izraelský přidělenec stál vždy zcela osamoceně, jakoby se ho lidé štítili. Tento fakt považuji za signifikantní.Sionismus je v Československu stále jedním z nejtěžších zločinů. Celkový dojem, který jsem získal v průběhu své návštěvy Prahy je, že skutečný židovský život v tomto místě zmizí během dvou generací."
Neříkejte mi, že vás tento textík nezaujal. A už vůbec mi neříkejte, že poválečná historie československého židovstva nebyla stejně napínavá a tragická jako historie jiné, opěvované a zkoumané. Jak kdysi pravil nějaký marxistický vzdělanec: Kdo nezná minulost, je odsouzen k tomu ji zopakovat. Jenom by mne zajímalo, kdo dnes hraje roli rabína Davidoviče, a kdo roli doktora Iltise.
ŠMOK
P.S. Pokud nevíte, kdo byl doktor Iltis, je vidět, že poválečná historie našeho židovstva je pro Vás opravdu bílým místem.