Barches Když jsem začala psát v Maskilu o kašrutu, snad jsem měla začít chlebem, protože chléb je základním stavebním kamenem židovské kuchyně a židovského života vůbec.  Nedávno jsme četli v knize Berešit (1M 41) o snu faraóna, který se nezalekl toho, že sedm krav hubených pohltilo sedm krav tučných, ale toho, že sedm klasů prázdných pohltilo sedm klasů pěkných. Věděl, že pokud nebude maso, není to nic tak strašného, ale nebude-li chléb, znamená to konec života. V Tóře také často nalezneme výraz chléb jako synonymum obživy. Také ve všech moderních učebnicích zabývajících se dietou a stravováním, nalezneme obilniny (chléb) jako základ potravinové pyramidy.  Z halachického hlediska je chléb od samého počátku sledován a je mu prokazována náležitá úcta a to při přípravě i při jídle.  Chléb, v našem případě barches sobotní chléb také zvaný chala, se připravuje z mouky, droždí, oleje, vody, soli a vajec. Každá součást musí být košer. Mouka - jakoukoli mouku je třeba prosít, abychom ji zbavili zárodků brouků a jiných nečistot. K tomu je třeba velmi husté síto. Práce je to dost nepříjemná, proto doporučuji prosít mouku do zásoby a prosetou mouku uchovávat v mrazáku. Tam již brouci nemají šanci. Droždí - je třeba se poradit s místní autoritou o tom, jaké droždí je košer a hlavně zda je parve, tedy nikoli mléčné anebo masové. Vajíčka - každé vejce je třeba zvlášť rozklepnout do skleničky a prohlédnout jestli nemá červenou tečku - krvavý zárodek. V případě, že takovou tečku má, musí se vyhodit. Rostlinný olej, sůl a voda nejsou problematické, takže můžeme směle přistoupit k přípravě chleba - barchesu pro šabat.  V Čechách se vždy říkalo barches a domnívám se, že z úcty k předkům je dobré toto uchovat, v Polsku a Rusku a dnes v Izraeli se říká chala, podle kousku těsta velikosti olivy, které se odebere z hotového, vykynutého těsta připraveného minimálně z 1200 gramů mouky bez požehnání, teprve z těsta připraveného z 1680 gramů mouky se odebírá chala, s požehnáním, podle siduru. Chalu odebíráme na památku chlebů, které byly v Chrámu a jednou za týden právě na šabat se měnily. Kousek těsta, který jsme odebrali je podle některých autorit dobré spálit, jiné autority toto zakazují a běžně se kousek těsta zabalí do aluminiové folie a ještě do igelitu a pak se vyhodí. Micva odebírat chalu je jednou z hlavních micvot židovské ženy vedle nida (zachování pravidel čistoty rodinného života) a nerot šabat (zapalování sobotních světel). Proto by si žádná židovská žena neměla nechat ujít příležitost tuto micvu splnit.

Vím, že dnes už se z 1680 g mouky tak často nepeče, ale například na Purim, kdy je jedna z povinností seudat Purim (purimová hostina), je takové množství na místě.  Těsto: necelé tři kg mouky, 50 g čerstvého droždí anebo suché droždí podle návodu výrobce, 2 vejce, 240 ml oleje, 2 lžičky soli, 200 g cukru, asi litr vlažné vody. Běžným způsobem připravíme těsto, jenom je třeba dát pozor, aby droždí nepřišlo do styku se solí. Také droždí je třeba rozpustit ve vlažné vodě s cukrem. Těsto necháme dvakrát vykynout a připravujeme chaly ze tří, čtyř nebo šesti válečků těsta, malé houstičky pro každého ze stolovníků a také Hamantaschen v Izraeli zvané Hamanovy uši. Z vyváleného těsta sklenicí vykrajujeme kolečka, do prostředku dáme povidla, makovou anebo ořechovou náplň, kraje uzavřeme a pečeme. Kdo se bojí, že náplň vyteče, může udělat tradiční české buchty. Z tohoto těsta můžeme také připravit arabský chléb, pity, kdy kulaté placky z vyváleného těsta pečeme v troubě. Originální recept je ovšem bez vajec.  Pokud nám barchesy zbudou, můžeme je klidně dát zmrazit a příští šabat je položíme na platu a budou opět jako čerstvé.  Všechno je upečeno a zbývá jenom přivítat hosty a všechnu tu krásu sníst. Ale ani to není tak jednoduché. Především před jídlem, kdy se bude jíst chleba, je třeba si umýt ruce, nejen ve smyslu hygienickém, ale i rituálním, tedy s požehnáním a po té aniž bychom hovořili přejdeme ke stolu a říkáme požehnání nad chlebem (Ha-moci lechem....) a teprve, když jsme spolkli první sousto, můžeme mluvit. Neměli bychom zapomenout na to, co nás učí rabi Šimon bar Jochaj (Pirkej Avot, kap. 3 Mišna 4): "...Tři, kteří jedli u jednoho stolu, a pronesli nad ním slova Tóry, jako by jedli ze stolu Božího, neboť je řečeno (Ez 41,22): "Promluvil ke mně toto je stůl, který je před Bohem." Doporučuji každému přečíst si celý citát, protože jsem použila pouze jeho kladnou část. Po jídle je povinností říct Birkat hamazon (modlitbu po jídle). Je to krásná modlitba, kterou je třeba číst soustředěně, pomalu a snažit se porozumět každému slovu, protože je v ní obsažen celý židovský život, dějiny a naděje, jako dík a uvědomění si důležitosti daru, který jsme od Všemohoucího dostali. Tato modlitba nás také učí o významu chleba, protože stačí sníst kousek chleba velikosti olivy a máme povinnost říct modlitbu Birkat ha mazon, zatímco můžeme sníst skvělou hostinu s masem a pochoutkami, ale bez chleba a tuto povinnost nemáme.  Hana Mayerová