Krvelačný Jisroel (Nudnik-2. část) Minule jsme si položili otázku (Mimochodem otázky, to je taky jidiškajt. Všimli jste si toho?), zda lajnovat poctivě celý sidur, anebo zda brát modlitbu hákem. Zcela paradoxně vyšlo, že je to vlastně jedno, že jde spíš o přístup a hlavně o žízeň. Žízeň po komunikaci s tím údajně Neexistujícím. Kdo nemá potřebu (žízeň) a přesto lajnuje, ocitá se na hodně nahnilé lávce vedoucí přes propast formalismu. A na formě zase až tak nesejde, pokud se komunikuje. Připusťme ale, že si někdo nechal namluvit, že "právě v siduru je prostřeno skutečně bohatě lahůdek, které čistí střeva i mysl, aby člověk dokázal s vervou vzít za tu svoji lopatičku. . ." a skutečně si sidurem zalistoval. Při svitu žárovek dnešní moderní doby, pochopitelně. K čemu se dobere? K šoku!! Ono to začíná, pravda, nevinně. Rozespalé stvoření si připustí, že existuje, že má tělo a ducha, a že je mu nevím proč "vnucováno", že má taky duši. No, no, no… (Pokud si "moderní člověk" dokáže bez racionálního úsměšku přiznat takhle po ránu i tenhle detail, hmm, klobouk dolů!). Pak je mu připomenuto, že nakrásně i s tou duší zase žádný extra "lumen" není, i kdyby ho den co den zvávali ke švédským stolům (dříve to bývaly hrnce egyptské, nepletu-li se!) obloženým šunkou, kaviárem a dary moře "jen pro V.I.P.", ba dokonce (když se nám to teď pomalu kulí k volbám) i kdyby byl jakkoli státotvorně činný, pořád je vlastně jen Nula a zítra tu už taky nemusí být... Nic nového pod sluncem. To tvrdí helénisticko-křesťanský model taky. Pravda, ne tak mile, jako sidur, neboť teď zrovinka narážím na pasáž le-olam jehe adam mode al ha-emet (Nikdy nedokážeme bejt dostatečně vděční za pravdu…), po níž následuje ribon kol-ha-olamim, v níž se doslovně a dost zgruntu vysvětluje, že výše zmíněné "státotvorství" je celkem "hevel" (nicota/. To není "berlička na mindrák", jakože i ty "ví-aj-píčka" mají své mouchy a problémy, to je docela vážně míněné vybídnutí, abychom dokázali být pravdiví alespoň k sobě. Bez toho totiž paradoxně nemůžeme být svobodní. A už vůbec nelze prakticky naplňovat onen tzv. "zlatý verš", kterému se namísto zlatého býčka klaní celý helénisticko-křesťanský svět. Ano, jde o ten veršík "MILUJ bližního svého, jako sebe sama.." (vzatý beztak ze soupisu 613 Mojžíšových micvot). Dokud nejsi upřímný sám k sobě, říká sidur, nezkoušej milovat druhé. Protože bys jim lhal. Milovat ty druhé smí nejen Mr. Jekyll v tobě, ale i Mr. Hyde… Neodpustím si (protože jidiškajt je krom jiného dokonalý trychtýř, kde se jeden symbol propadá do druhého) ještě jednu poznámečku, že totiž "hevel" bylo taky jméno Kainova bráchy, a jak to s Ábelem (nicotou) dopadlo, to zná přece každý… Po chvíli se ale svaté znaky razantně zmenší a komentátoři bilinguálních sidurů jen kuse poznamenávají: "Následují ustanovení o přinášení obětí v chrámu". Inu, co jiného s nimi, to se dá přeskočit, že. Ale je to docela škoda. Příležitostně zkusím vysvětlit proč . . . Neslazené ranní kafe pomalu dopito, práce nečeká a tak rychle "přinést ovečku do chrámu" předestřením pasáží Díky za každé nové ráno a Šema Jisroel a pak … PRÁSK! ŠOK! TO NE! - "Sorry, šéfe, mám doma takovej menší problém, beru si dneska dovolenou…", protože tohle si musí člověk fakt promyslet. Bezprostředně na Šema totiž navazuje cosi, co už naše jakkoli smířlivé racionální Já prostě neskousne, pasáže emet ve-jaciv . . . (pravda je totiž, že…)  Budiž, může být pravda, že velký Šéf je skutečně Král, Skála a Záštita. Že je B-hem Jisroele a leccos pro národ zařídil, ale dá se s čistým svědomím "odlajnovat" pasáž Mi-Micrajim, aniž by v duši nezavrtal červ pochybností, jestli to snad náhodou všichni ti Stürmeři i novodobí náckové nemají až příliš snadné, když dostanou chuť kydat na Jisroel špínu? "Podívejte se, co je to zač, ti Židi. Samej podvod, samá válka, samý vraždění ve jménu národa.

Vždyť i ve svejch modlitbách mají tolik nenávisti…!" A nemají nakonec tak trochu pravdu ti, co krájejí Zákon na starý a nový a Všemohoucího na starozákonního B-ha Soudu a novozákonního Pana Lásku? Řkouce: "Ale ten židovský B-h je tak přísný, krutý a nesmlouvavý, takový žárlivec, který si nebere servítky, zatímco ten náš je Láska sama…" Jistě, lze se jim shovívavě "pousmát", ale jen do té doby, než si přečteme: Je také pravda, že Ty jsi Jednička. Jednička počátku a Jediný všech konců, vysvobodil jsi nás z Egypta, z toho hnízda zotročení. Pobil jsi všechny jeho prvorozené, zatímco svému prvorozenému si zjednal vysvobození, všechny jeho nepřátele přikryly vlny, ani jediný se nezachránil. PROTO ti vzdali chvály a velebili Tvé Jméno přinášejíce líbezné písně, chvalozpěvy, žehnání a díkučinění . . . To pak najednou dojdou nejen argumenty, ale i dech. No jestli Mojše a zbytek národa velebili H-spodina jenom proto, že byli svědky vodního masakru, tak to tedy příliš radostné náboženství asi fakt není. A narodí se otázka. Co já s tím? Jak se k tomu postavit? A "duše" v Jekyllovi se ocitá na rozcestí, jako ostatně kdykoli, kdy vezmeme do rukou něco, co je psáno "hranatýma". Má samozřejmě na vybranou. Schovat se do peřin fundamentalismu a odbýt tu otázku poukazem: "Takoví byli Úradkové Nebes!" Tím ale svoji vlastní otázku nevyřešil a jidiškajt je přeci otázka. Má také možnost schovat se do režného pytle pokryteckého fundamentalismu a spustit cosi o symbolech a obrazech, které znamenají víc, než co čteme. Podobně přeci přistupuje šedivý racionalista moderní doby i ke zprávě o stvoření a o neposkvrněném početí. Ale bude v tom skutečně pravdivý? Nezapomínejme ale na dvě pravidla: 1) Jidiškajt je mj. také paradox a 2) Na nic se nechodí od prostředku. To nudnik, ten to má snazší, protože si se svým sidurem rozumí. Ten ho četl už včera, kdy dnešek začínal, neboť jest přeci psáno: A byl večer a bylo jitro den první… I při večerní cestě do Chrámu následuje hned za Šema naše kontroverzní pasáž emet ve-jaciv . . . (pravda je, že…) Její dikce je možná ještě o stupínek "drsnější": je pravda, že jsi dopustil, abychom pošlapali božiště našich nepřátel, nechal jsi vzrůst náš roh nad hlavy těch, kdož nás nenávidí, pro nás jsi působil zázraky a mstil jsi se faraónovi skrze divy a zázraky uprostřed synů Chámových. Pobil jsi při svém Procházení všecko prvorozené Egypta a svůj lid jsi vyvedl … KAM? K čemu? -- Ke svobodě (l-cherus olam). Ke svobodě pravdy. Ke svobodě k pravdě. Jidiškajt je paradox. A humanita. V siduru není psáno: "Egypt dostal na frak, tralala!" To je naprosto nemyslitelné, protože Tóra učí (Př 17:5): Kdo se posmívá chudému, útržku činí Učiniteli jeho, a kdo se z bídy raduje, nebude bez pomsty. A je také psáno (Dt 32:35): Má jest pomsta a odplata. Souditi bude zajisté (jedině) H-spodin... Kdepak, sidur chce nudnikovi připomenout: "Nikdy nedokážeme bejt vděční za pravdu, a to to stálo takovejch obětí, viď, jako v emet ve-jaciv, tak si konečně ten přepych svobody vychutnej a řekni si pravdu o sobě do očí a říkej ji (o sobě) i ostatním. Jinak nemůžeš pokračovat v korbanu, nemůžeš vyslovit slova Tefily (= Šmone esre)… A protože je jidiškajt trychtýř a protože nudnik plní svoji micvu o studiu Zákona, přeběhne mu mráz po zádech. On si totiž uvědomí, že od Desatera, které tak nějak uznává i helénisticko-křesťanský svět vede jen pouhých deset veršů k podivnému příběhu (Ex 21:2). Jestliže koupíš k službě Žida, šest let sloužiti bude a sedmého odejde svobodný… Pakli by otrok řekl, miluji svého majitele a svoji ženu a děti (kteří dosud patří majiteli otroků) a proto nechci svoji svobodu, tedy postaví ho jeho majitel před H-spodinem, pak ho přivede ke dveřím a probodne mu ucho jehlou a otrok zůstane otrokem navěky… Achab